Stavebníci jsou ochotni stavět dokonce i pod náklady. Sílí snaha nastavit mechanismus vylučování nepřiměřeně nízkých nabídek
Veřejným zadavatelům přistávají v poslední době na stole nabídky od stavebních firem, které jsou ochotny pracovat za polovinu, někdy i třetinu rozpočtových cen. Stavebníci chtějí modernizovat trať za čtyři miliardy, Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) přitom kalkulovala s osmi. Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) počítalo, že na rekonstrukci pěti úseků D1 bude potřebovat 4,4 miliardy. Ukazuje se, že se firmy spokojí s 2,7 miliardy. Pražský magistrát dostal na výstavbu protipovodňových opatření v Karlíně s projektovanou cenou 200 milionů nabídku ve výši 77 milionů.
Zástupci eráru, ať už se jedná o starosty nebo ředitele největších státních investorských organizací, ovšem slaví jen velmi opatrně. Tuší, že je nečeká nic pěkného. Krvavé nabídky už nemohou být jen důsledkem vyvatovaných cen projektantů, konce podezřelého souznění stavebních kolosů či novely zákona o veřejných zakázkách, která ztížila prosazování „prověřených firem“ zavánějící korupcí. To, aby za podseknuté peníze dostali kvalitní výsledek – pokud firma uprostřed stavění nezkrachuje nebo nepoloží svoje subdodavatele – si budou muset tvrdě vybojovat.
Vyloučit nabídky, kterým sami nevěří, se ale neodváží.
Volání po umělém zásahu do tržního prostředí začíná sílit ze všech stran. Ani zástupci investorů, profesních organizací i samotných stavebníků se ale nedokážou shodnout na tom, zda by nějaký mechanismus potírající praxi dumpingových cen, kterým by se mohli vystresovaní úřednici zaštítit, vůbec mohl fungovat. A nebyl zneužitelný.
Cejch korupčníka
„Probíhá tu obyčejná cenová válka. Firmy doslova bojují o život, likvidují část vlastních výrobních kapacit, ztrátové stavby financují křížově z dobíhajících staveb minulých období, kdy byly ceny příznivější. Neplatí svým dodavatelům nebo přinášejí do zakázek vlastní peníze z finančních rezerv. Někdy kalkulují i s tím, že najdou ještě většího blbce, než jsou samy, v podobě ‚vyhladovělého‘ subdodavatele, který se zaváže část stavebních objektů postavit za cenu ještě nesmyslnější než s investorem dohodnutou, a z takto ‚zašmelených‘ objektů nějaké to ‚procentíčko‘ přece jen zbude,“ říká Ondřej Chládek, ředitel strategie pardubické stavební společnosti Chládek & Tintěra.
V posledním průzkumu analytické společnosti CEEC Research většina (80 procent) představitelů stavebních firem potvrzuje, že nejnižší nabídnutá cena ve výběrových řízeních bývá pod jejich vypočítanými náklady na samotnou zakázku. U velkých inženýrských staveb to tvrdí všichni. Šedesát procent ředitelů uvedlo, že stavějí až na samé hranici „bezpečné ceny“ – takové, která umožňuje postavit dílo tak, aby bylo pro uživatele bez rizika. Sedm procent z nich přiznalo, že tuto laťku už podkročili. Třetina z oslovených se přitom nikdy nesetkala s tím, že by veřejný zadavatel požadoval vysvětlení mimořádně nízké ceny. Dvě třetiny z nich nezažily, že by investor mimořádně nízkou nabídku vyloučil. V segmentu velkých firem se s tímto jevem nesetkávají ředitelé vůbec. Skoro všichni ale narážejí na obavu zadavatele, že pokud nevybere nejnižší nabídku, bude osočen z neprůhlednosti, popřípadě z korupce. Ta se přitom do značné míry vyřešila sama tím, že se firmám nevyplatí uplácet, když musejí jít s cenami „na dřeň“.
Strach z cejchu korupčníka bude zřejmě hlavním důvodem, proč veřejní zadavatelé preferují pouze cenu na úkor dalších kritérií. Často kritizovaná novela zákona o veřejných zakázkách nevylučuje možnost hodnotit v tendrech celkovou ekonomickou výhodnost, tedy nejen cenu. Obsahuje také institut nepřiměřeně nízké ceny. Dumpingová nebo bezpečná cena je spíše PR termín, zákon ji nezná. „Proces vylučování uchazečů o veřejnou zakázku, kteří nabídnou nepřiměřeně nízkou cenu, je v současnosti tak zdlouhavý a obtížný, že to raději nikdo nedělá. Přitom cena se stává tím jediným kritériem, které rozhoduje. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) řeší námitky odmítnutých uchazečů v průměru zhruba rok, což je pro zadavatele, který pracuje s ročními rozpočty nebo evropskými penězi, problém,“ domnívá se předseda Komory administrátorů veřejných zakázek Robert Pergl.
Na Slovensku se nerozpakovali v největších infrastrukturních zakázkách vyhodit nejlevnější nabídky, tamní obdoba našeho ÚOHS ovšem neshledala odůvodnění tohoto kroku za dostatečná a vrátila je do hry.
Zprůměrovat a vyloučit!
Řešení problému dumpingových či nepřiměřeně nízkých cen ve stavebnictví se chopila Česká komora architektů ve spolupráci s Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků, Svazem podnikatelů ve stavebnictví a Komorou administrátorů veřejných zakázek. „Evropská komise řeší směrnici, podle které se nabídky odchylující se o dvacet či třicet procent od průměru všech vylučují. Tento mechanismus by měl docílit toho, aby v soutěži zůstaly jen ty s reálným obsahem, kterému jsou uchazeči schopni dostát. To by mohlo být i součástí naší novely zákona o veřejných zakázkách,“ navrhuje Robert Pergl. Míní, že Evropa tak reagovala na příchod čínských a afrických podniků. „Teď by to mohlo vyřešit i problém, který máme sami se sebou,“ dodává.
Objevují se i další inspirace ze západních zemí – například automaticky vyloučit nejvyšší a nejnižší nabídku. Takový postup by se zamlouval radnímu v Praze 9 Zdeňku Davídkovi. „Někdy před pěti lety u nás vyhrála nejlevnější nabídka, za kterou nám bylo jasné, že firma nemůže odvést dobrou práci, ale zákon je zákon. Během výstavby se samozřejmě pokoušela podstřelenou cenu všemožně dohnat. Skončilo to dvouletou právní bitvou,“ vzpomíná. Maximální snaha o transparentnost a orientace jen na cenu podle něho povede obecně k velkým problémům pro investora. Radnice nedávno podepsala smlouvu se společností, která nabídla, že zateplí dvě mateřské školy za 21 milionů korun. Rozpočet vycházející z cen Ústavu pro racionalizaci ve stavebnictví přitom zněl na 33 milionů korun. „My sami jsme si spočítali, že s minimální marží a s maximálními slevami na materiály je to možné udělat za 23 milionů. Sám jsem zvědav, jak to dopadne,“ dodává Davídek.
„Vylučovat nejlevnější nabídku? Já bych to nedělal. Tu druhou už nevyloučím, i když se liší jen minimálně?“ ptá se Pavel Richter, náměstek pražského primátora odpovědný za investice. Do soutěže na zmiňované protipovodňové opatření v Karlíně se přihlásilo 16 uchazečů, přičemž rozptyl jednotlivých zakázek nebyl nijak extrémní. „Je možné, že vítězná firma je ochotna pracovat, jen aby vydělala na naftu a na mzdy, a je to její právo.
Uvědomuji si nebezpečí, že firmy s velmi nízkými nabídkami mohou zkrachovat, neplatit subdodavatelům, chtít se soudit nebo se budou pokoušet šidit kvalitu, ale to já nevyřeším. Je to riziko, se kterým musíme pracovat,“ dodává Richter. Mimochodem i tato protipovodňová zakázka míří k ÚOHS.
Recept nemá ani stavebník Chládek. „Čím více ‚moudrých regulací z centra‘, protikorupční hysterie a nekompetentního aktivistického poštěkávání v rámci veřejné kontroly, tím větší zmatek vznikne,“ říká. Podle jeho názoru existují dva scénáře: trh se pročistí, vyčerpané přeživší subjekty přestane válčení bavit a ceny se narovnají. Druhou variantou je nastolení profesionality v systému veřejných stavebních zakázek. „Všichni budou ctít dobré řemeslo víc než peníze, kromě technické erudice se do oboru navrátí soudnost a serióznost,“ doufá.
Moc myší na jeden sýr Stavebnictví padá už pátý rok po sobě. Za tři čtvrtletí minulého roku kleslo o 6,2 procenta, v porovnání s předkrizovým rokem 2008 o 20,7 procenta. Negativním tahounem je především inženýrské stavebnictví. Přestože firmy nasadily v posledních letech drsnou odtučňovací kúru, přetlak kapacit z období kontinuálního stavebního mejdanu posledních patnácti let stále trvá. Z velkých firem se zatím z Česka stáhla pouze Eiffage (Tchas) a ani v sektoru menších a středních firem nedošlo k hromadným krachům. „Cena je přirozeně tím sítem, které v době, kdy je na jeden sýr příliš myší, nechá přežít ty nejsilnější. Na druhou stranu stavby nejsou rohlíky, vyvolávají relativně velké náklady na údržbu, mají sloužit desítky či stovky let,“ soudí ředitel CEEC Research Jiří Vacek. Snaha najít cestu k určení optimální ceny může být proto podle něho legitimní.
Trochu jiný pohled na věc nabízí Milan Oleríny, šéf firmy MP Consulting specializované na veřejné zakázky. „Řešení ad hoc na téma přiměřená, nebo nepřiměřená cena nemá smysl, protože cenu uchazeč často bez větší námahy zdůvodní. Zahraniční praxe nezná takové označení, tady jde o důsledek tlaku trhu a tvrzení uchazečů, že se za tyto ceny nedá bezpečně pracovat. Zadavatel nesmí přistoupit na tuto rétoriku,“ apeluje.
Jak dodává, investor má i v našich podmínkách dostatek smluvních nástrojů, aby zabránil zhotoviteli odevzdat „nebezpečné“ dílo. Jde zejména o bankovní garance, odložené platby nebo zádržné z plateb. Kromě toho má na stavbě další mechanismy, zejména autorský a technický dozor, jež musejí kvalitu kontrolovat. Právě přísným dohledem se zaštiťují třeba SŽDC nebo ŘSD, když oficiálně rozptylují obavy z nízkých cen. A koneckonců zatím u nás – na rozdíl třeba od Polska – žádná firma uprostřed stavby dálnice nezkolabovala a žádný most v důsledku šetření za každou cenu nespadl jako třeba na Slovensku.
Hlad mají i projektanti
Přestože stavebníci nepatří mezi zdatné píáristy, jejich nářky je alespoň občas slyšet.
O projektantech se ale takřka nemluví. Přitom právě jejich práce rozhoduje o tom, zda se stavba zařadí mezi ty průšvihové.
Projektanti krizi pocítili jako první – soukromý sektor zareagoval prakticky okamžitě a projekty stopl, ve veřejném sektoru se ve velkém téměř přestalo projektovat po nástupu Víta Bárty na post ministra dopravy. ŘSD a SŽDC v posledních letech nevyčerpaly ani osekané rozpočty na investorskou přípravu.
Projekční firmy jsou dnes tak vyhladovělé, že téměř každá druhá (44 procent) přijímá zakázku s nulovou nebo zápornou marží. Větší bídu mají kanceláře specializované na inženýrské stavby. Tam je ochotno vzdát se byť minimálního zisku téměř 60 procent firem, vyplynulo z průzkumu CEEC Research. „To číslo nás dost vyděsilo: 150 ředitelů a manažerů z projekčních firem hlasovalo na přístrojích anonymně. Takové projekty nejsou a ani nemohou být kvalitní. A do stavebnictví teprve dorazí,“ říká Vacek.
Neznamená to, že začnou padat mosty – projektanti mají nějakou stavovskou čest a uvědomují si, že by mohli jít do vězení.
Špatný projekt ovšem představuje špatně připravenou stavbu, a tedy značné riziko víceprací a zvýšených nákladů na údržbu pro investora. Stavební firmy jsou s úrovní projektů nespokojené už nyní a sami projektanti si sypou popel na hlavu. Čtyřicet procent z nich v průzkumu přiznává, že jejich firma šla v důsledku tlaku na cenu dolů s kvalitou. „Nedostatek zakázek vyvolal razantní snižování ceny a kvality projekčních prací, a tím došlo i k znehodnocení pozice projektanta jako partnera investora a jeho posunu do role protivníka, až nepřítele,“ upozorňuje Vladimíra Štíchová, ředitelka Stopro, na další důsledek stavu trhu. Stěžují si na něj ostatně i stavební firmy – z kooperace s investorem se stala konfrontace. „Situace ve výběrových řízeních na projekční práce je tristní. Vyhrávají nabídky, které jsou na deseti až třiceti procentech ceny obvyklé. To jednoznačně znamená, že překračují hranici ceny bezpečné,“ říká předseda České komory architektů Josef Panna.
U projekčních prací existují různé typy ceníků, například UNICA či honorářové řády ČKA a ČKAIT, dá se tedy poměrně snadno odhadnout, kolik by měl projekt stát. „Cena projektové dokumentace je zlomkem ceny stavby – obvykle se pohybuje mezi pěti až deseti procenty celé investice – pokud se ale na projektu nesmyslně ‚ušetří‘, ztráty během samotné výstavby a provozu stavby mohou být v řádech deseti- až stamilionů,“ upozorňuje na krátkozrakost levných řešení Panna.
Soudní koncovka?
O odpovědnosti projektanta se téměř nemluví. Právě chyby v projektech však často vyvolávají ony nechvalně proslulé vícepráce, které přivedou investora a stavební firmu na pranýř i v případě, že se jim společnými silami podaří udržet na uzdě vícenáklady. Investoři musejí dokazovat, že změny během výstavby byly nepředvídatelné – tím podmiňuje Evropská unie dotační peníze – což jde u zpackaných projektů těžko. Nezanedbatelnou troškou přispěl i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který nastavil 20procentní možnou hranici víceprací bez ohledu na to, zda se konečná cena stavby zvýší, či nikoli. V Evropě přitom bývá tento limit běžně padesátiprocentní. Ondřej Chládek je přesvědčen, že špatný projekt bývá příčinou až 80 procent víceprací. „Podle investorem nakoupených projektů se stavba někdy vůbec nedá postavit! Privátní investor bývá při jednáních tvrdší než křemen, ale funguje! A stát? SŽDC dluží dodavateli stamiliony za rekonstrukci železniční stanice Přerov, kde se stavělo podle naprosto nekompletního projektu. Nikdo nechce vícenáklady podepsat,“ stěžuje si.
Vícepráce na Pražském okruhu odmítli podepsat hned tři ředitelé ŘSD a stát dlužil firmám přes miliardu více než dva roky. Objem víceprací tu totiž přesáhl 80 procent. I tady se ovšem o roli projektanta taktně pomlčelo. Po několika dalších skandálech a neproplacených evropských dotacích dnes investoři prohlašují, že už žádné vícepráce nepřipustí. Stavebníci ovšem podotýkají, že se tímto vydáváme na polskou cestu, kde investoři stavebníkům doporučují, aby se obrátili na soudy. „Dopadne to tak, že nikdo nebude chtít v rámci své kompetence nic rozhodnout ze strachu, že bude stíhán, a ekonomiku budou řídit soudy. Ani my, ani Slováci nemáme ale žádné specializované stavební senáty, jako má Německo, a civilní soud rozhodne až za roky. A na tu dobu se stavba zastaví?“ ptá se ředitel Metrostavu Pavel Pilát.
Český mezi FIDIC
Paralen na tuhle bolest přitom existuje. Je jím ve světě běžně užívané zadávaní zakázek systémem design & build či tzv. žlutým FIDIC.
Zjednodušeně řečeno investor si nadefinuje parametry, které by mělo dílo splňovat, zhotovitel nabídne své řešení včetně projektové dokumentace a plně za něj odpovídá. Eráru tak odpadne starost o případné vícenáklady – ty jdou k tíži vítěze zakázky.
SŽDC už má premiéru za sebou. Soutěž ale leží u ÚOHS, kam se odvolal neúspěšný uchazeč – společnost Skanska. U zakázky na modernizaci trati mezi Rokycany a Plzní – mluví se o ní jako o zakázce desetiletí, odhadovaná cena dosahovala téměř osmi miliard korun – umožnila SŽDC nabídnout i variantní řešení k základnímu zadání. Právě s alternativní variantou uspěl Metrostav, který podal nejlevnější nabídku olizující čtyři miliardy. Součástí stavby jsou ejpovické tunely, které by měly být nejdelší v republice. „My nezpochybňujeme to, že tunely se dají udělat novou rakouskou technologií nebo razícím štítem. Domníváme se ale, že projektová dokumentace, kterou k alternativnímu řešení Metrostav vypracoval, není v souladu se zadáním,“ vysvětluje Jindřich Topol, ředitel divize Železniční stavitelství Skanska. On sám je zastáncem modelu design & build, na který je zvyklý například z Polska. „Pokud by zadavatel nastavil takové podmínky, abychom mohli zpracovávat vlastní kvalitní projekty a dostát přitom zadání, jen bychom to přivítali. To se ale v případě Ejpovic nestalo. Investor zůstal někde v půlce cesty,“ říká Topol.
Zadavatelé se obávají, že pokud nevyberou nejnižší nabídku, budou osočeni z neprůhlednosti, popřípadě z korupce
Trend indexu stavební produkce Bazický index ze stálých cen (čtvrtletně, průměr roku 2005 = 100)
pramen: CEEC Research Stavební firmy tvrdí, že z kooperace s investorem se stala konfrontace
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz
