Pohrávání si s pogromy na Armény má politický dopad na Turecko i na Českou republiku
Aktivity zaměřené na veřejné odčinění někdejších pogromů na Armény v osmanské říši během první světové války (1915-1917) nedávno slavily další okázalý úspěch. Francouzské Národní shromáždění, tedy dolní komora francouzského parlamentu, schválilo 12. října návrh zákona, jenž významně doplňuje francouzskou zákonnou normu z roku 2001. Tímto starším zákonem Francie oficiálně prohlásila postup osmanské říše vůči Arménům za genocidu, tedy obdobný čin, jímž byla snaha o masové vyhlazení evropských Židů nacistickým Německem. Kdyby nyní tento nový, Národním shromážděním přijatý zákon schválil i francouzský Senát, popírání „arménské genocidy“ by se stalo trestným činem, na který by se vztahoval trest až jednoročního vězení a rovněž pokuta 45 000 eur. Jde nesporně o vítězství dlouholetého lobbování arménských politiků, především však jejich vlivné diaspory ve Francii, stejně jako jim nakloněných politických aktivistů. Na první pohled se zdá, že toto politické úsilí je vedeno jakousi humánní snahou upozornit nápadným zákonodárným gestem na devadesát let staré tragické události, které ve svém důsledku vedly k obrovským obětem na životech. Na druhý a další pohled však věc není již tak jednoduchá, a lze dokonce říci, že jde o krok velmi nešťastný.
Turecko a EU.
Především jde o odraz kontroverzní debaty o budoucím členství Turecka v EU, které je zejména ve Francii (ale i v jiných zemích) horkým tématem. Nelze se ubránit dojmu, že země, které si členství Turecka v EU nepřejí, stupňují v poslední době své úsilí a snaží se vůči Turecku prosadit v rámci EU takové požadavky, které jdou nad rámec politických či ekonomických standardů běžně požadovaných po kandidátských zemích. Například Evropský parlament se nyní snaží - zejména z iniciativy francouzských, ale i německých, řeckokyperských a dalších europoslanců - učinit z veřejného přiznání se Turecka k „arménské genocidě“ jednu z podmínek jeho vstupu do EU. Zmíněný francouzský zákon jde podobnou cestou. Vzhledem k tomu, o jak citlivé téma jde, jak komplexní a hluboké historické příčiny tyto tragické události mají a jak významně se liší historický výklad těchto příčin (na turecké a arménské straně), nelze očekávat na turecké straně jinou interpretaci, než že jde o ukázku jakéhosi evropského dějinného paternalismu a o jednoznačnou snahu dostat Turecko „do kouta“ a ponížit je. Výsledkem nemůže být nic jiného než podstatné zhoršení nejen bilaterálních francouzsko-tureckých vztahů, ale i těch Turecka s Evropskou unií, a to právě v době, kdy se očekává další klíčové rozhodnutí na cestě vyjednávání o členství Turecka v EU. Skoro jako by některé evropské politické kruhy cynicky kalkulovaly s možností postavit těmito metodami turecké politické elity i veřejné mínění postupně proti Evropské unii se záměrem, aby Turecko myšlenku svého členství v EU samo opustilo a této ambice se zřeklo.
Instrumentalizace minulosti.
Někteří zodpovědní francouzští politici toto nebezpečí vycítili a od zmiňovaného zákona se již distancovali, stejně postupovala i Evropská komise ústy komisaře Olliho Rehna, zodpovědného za rozšiřování. Ani zájmem České republiky není přispívat k situaci, která by mohla zcela vyloučit evropskou perspektivu Turecka. Navíc politická instrumentalizace minulosti, tedy snaha o její konečnou a „správnou“ interpretaci a zneužití z kontextu vytržených událostí coby nástroje politického tlaku, je pro nás bohužel něčím velmi dobře známým. Jistě si ještě pamatujeme, jak se sudetoněmecké politické kruhy pokusily ještě před vstupem České republiky do EU využít svého vlivu v některých evropských strukturách a dotlačit nás ke zrušení částí šedesát let staré poválečné československé denacifikační legislativy známé jako Benešovy dekrety. Dokonce k tomu bylo přijato usnesení téhož Evropského parlamentu. Tlak vyvrcholil v roce 2002 do té míry, že na něj musela reagovat česká Poslanecká sněmovna. Právě s tím souvisí druhý aspekt kauzy „arménská genocida“, který je mimořádně zajímavý zejména pro nás, popřípadě ještě pro Polsko. Jde o vnitřní německou politiku a její reflexi poválečného odsunu a již zmíněných Benešových dekretů. Jedním z podstatných rysů soudobého Německa je, že se od devadesátých let minulého století, od znovusjednocení, pozvolna emancipuje v mezinárodní politice. Snaží se nově definovat svou roli v Evropě i ve světě, což předpokládá definitivně se zbavit zátěže historické viny za nacismus. Děje se to ovšem nepříliš šťastným způsobem. Němci se pokoušejí o jistou reinterpretaci dějin, snaží se ukázat, že byli také „oběťmi“, nikoli jen „viníky“ válečných událostí. To zase vede k určité nivelizaci příčin a následků druhé světové války, k rozmlžování kauzálních souvislostí, k terminologickému zmatení.
Relativizace holocaustu.
Termín „genocida“ s sebou nese v evropském kontextu kromě jasné právní definice a z ní vyplývajících právních důsledků také významnou symboliku a je neoddělitelně propojen s termínem „holocaust“, tedy nacistickým vyhlazováním evropských Židů. Je nepochybné, že německá totalitní genocida Židů byla výjimečná právě v tom, že byla prvním zásadním systémovým krokem v rámci uplatňování nacistické ideologie rasového boje a z ní vyplývajícího, údajně historicky objektivně nezbytného vyhlazování takzvaných nižších ras. Vedle toho dosavadní nerozlišující a nebezpečně krátkozraká vlna oficiálních stanovisek některých států, jež prohlásily turecké pogromy na Armény z let 1915-1917 za genocidu, není ničím jiným než příspěvkem k relativizaci nacistické genocidy evropských Židů. Také to nahrává té (byť okrajové) části německé politiky, napojené na agresivnější ze sudetoněmeckých organizací, z níž nikdy zcela nevymizel sklon odsuzovat jako genocidu poválečné mezinárodněprávní spojenecké rozhodnutí z roku 1945 o odsunu československých a polských Němců. V letošním roce, kdy od odsunu uplynulo šedesát let, se tyto názory dokonce objevily v zesílené míře a mezi jiným jarní Sudetoněmecké dny se konaly pod příznačným názvem Vyhnání je genocida. Stejně tak na kontroverzní německé výstavě Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové je poválečný odsun Němců zařazen hned vedle „arménské genocidy“, jde o příklady nejkřiklavějších etnických čistek 20. století. Pro nás je jistě zcela nepřijatelné, abychom se časem dostali do situace, kdy by bylo možné morálně, eticky a právně postavit na jednu úroveň preventivní spojenecké poválečné rozhodnutí Postupimské konference o transferu československých a polských Němců do Německa (jež mělo za účel neutralizovat budoucí možnost obnovení ohnisek etnického neklidu a třenic ve střední Evropě, a bylo tak opatřením stabilizačním) s totalitním vyhlazováním, tentokrát skutečnou genocidou, evropských Židů jako realizací systematického masového teroru třetí říše.
Politické důsledky.
Důvodů k tomu, aby česká zahraniční politika jednoznačně odmítla nebezpečné pohrávání si s „arménskou genocidou“ a stála v tomto případě na straně Turecka, je tedy víc než dost. Určitě k tomu bude mít v příštích měsících a letech nejednu příležitost, vždyť jde o téma, které - jak se zdá - se i u nás v určitých intelektuálních kruzích může stát dočasnou módou. Stačí ostatně připomenout iniciativu známého senátora a někdejšího špičkového reportéra a publicisty Jaromíra Štětiny, který nyní usiluje o přijetí zákona o genocidě Arménů Parlamentem České republiky a hodlá tento návrh prosazovat v Senátu. V jeho případě by bylo jistě nespravedlivé podezřívat jej z politického cynismu, jde spíše o naivitu, kombinovanou se snahou o politickou korektnost a zároveň o neschopnost domyslet dlouhodobé politické důsledky takového konání. O to však není tato aktivita méně riskantní.
