Útoky skrze symboly a na symboly
Třetí významný teroristický útok v posledních pěti letech přináší kromě utrpení obětí a jejích blízkých i příležitost opustit stereotypní označování islámského fundamentalismu za viníka a nekompromisní války proti terorismu za řešení a prevenci.
Prvním mýtem je, že proti teroristům se dá vést válka a že se dá vyhrát. Výsledky iráckého tažení ukazují jasně, že teroristy nelze potlačit z letadlové lodi ani vystřílet „inteligentními“ střelami. Vlády jednotlivých zemích údajně vydaly letos na boj proti terorismu 191 miliard dolarů a washingtonská Výzkumná společnost pro vnitřní bezpečnost zveřejnila, že se „poplatek za přijatelnou míru bezpečnosti“ má do roku 2010 zvýšit na 350 miliard dolarů ročně. Ředitel české civilní rozvědky Karel Randák řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny: „Prevence je nezbytná a důležitá, ale že by se dalo s nějakou vysokou pravděpodobností předcházet třeba tomu, co se stalo v Londýně, tomu nevěřím.“ Co to tedy je „přijatelná míra bezpečnosti“?
ETA ve Španělsku a IRA v Británii terorizovaly tyto země po desetiletí. Bezpečnostní složky věděly, že za jednotlivými teroristickými útoky stojí právě tyto organizace, vědělo se, které polické straně jsou tito teroristé „předvojem“, a stejně se jejich akcím nepodařilo zabránit. A dnes? V již zmíněném rozhovoru Karel Randák o londýnských výbuších říká: „Vůbec není jasné, kdo to spáchal. Dle našich informačních zdrojů nic nenasvědčuje tomu, že skupina, která se k útoku přihlásila, vůbec existuje.“ Podobně není jasné, co vlastně je al-Káida. V překladu znamená databázi a původně to byl počítačový soubor v počítači Usámy Bin Ládina, seznam mudžahedínů ochotných jít bojovat proti Rusům do Afghánistánu. Určitě nejde o organizaci, která by měla své ústředí, členy, plán práce… Spíše už jde jen o značku, kterou se svévolně označují různé skupinky fanatiků, které spojuje jedna nenávist, za niž jsou ochotni položit i vlastní život. Jak se pak před al-Káidou bránit? Občas a spíše náhodou může nějaká tajná služba nějaké takové skupince její plán překazit, spíše ale půjde o policejní pátrání po vinících až ex-post.
Bývalý ministr zahraničí Velké Británie Robin Cook v pátek kritizoval celý koncept války proti terorismu jako kontraproduktivní: „Čím více bude Západ zdůrazňovat konfrontaci, tím více budou umlkat umírněné hlasy v muslimském světě, které hovoří o spolupráci. Úspěch vzejde jen z izolace teroristů, zastavením jejich podpory, zdrojů a nových členů, což znamená více se soustředit na to, co máme s muslimským světem společného, než na to, co nás rozděluje.“
Pod pláštík „válka proti terorismu“ se navíc schová kdeco. Bushova administrativa takto halí okupaci Iráku, Kreml své angažmá v Čečně, možná nebude dlouho trvat a proti nějakým teroristům začne bojovat i Čína. Válka je slovo, které unese téměř všechno.
Druhým nebezpečným mýtem je označení příčiny či nepřítele jako „islámský fundamentalismus“. Například Martin Komárek v komentáři v MF Dnes napsal: „Západ je ve válce, kterou nevyhlásil a nechce ji vést. Jeho nepřítelem není anonymní teror, nýbrž dobře organizované vojsko fundamentálního islámu.“ Jak se odlišuje fundamentální muslim od nefundamentálního? Co znamená slovo „fundamentální“ v tomto kontextu?
Už je pak strašně blízko ke stanovisku, že celý islám a všichni muslimové jsou potenciálně nebezpeční, že je třeba se před nimi mít na pozoru a nakonec že je třeba proti nim vytáhnout do války, i když jsme ji „nevyhlásili“ a „nechceme ji vést“. Sher Khan, člen Rady Muslimů v Británii, riziko tohoto cejchu cítí velmi zřejmě, a proto hned den po londýnských výbuších napsal v Guardianu: „Islám neschvaluje takové vraždění. Ve skutečnosti nikdo, kdo opravdu věří v Boha, nemůže sympatizovat s takovým ďábelským jednáním.“
New York, Madrid i Londýn měly mnoho společného. Především všechny útoky byly filmově narežírované do kombinace hororové show a detektivky (přiletí ještě další letadlo? vyletí ještě další autobus?). Byly zasaženy významné metropole západní civilizace, symbolicky hlavní města hlavních západních hegemonů od novověku. USA jsou velmocí až od dvacátého století, Španělsko a Británie byly koloniálními mocnostmi jen o trochu dříve. Pokaždé hrály klíčovou roli dopravní prostředky - letadla v New Yorku, vlaky v Madridu a autobusy a metro v Londýně. Motorový dopravní prostředek je symbolem rychlosti a změny, tedy určujících charakteristik moderních západních ekonomik.
Jde o útoky skrze symboly a na symboly, o útoky, při kterých umírají konkrétní lidé a praskají ocel a beton, o útoky mimořádně dobře připravené pro obrazová média. Proto je jim věnována tak významná a soustavná pozornost, která by racionálně byla jinak stěží obhajitelná.
Těžko to dnes psát, aby to nevyznělo cynicky, ale teroristé přímo západní civilizaci neohrožují. Mnohem více lidí ohrožují takové běžné a banální věci jako nebezpeční řidiči na silnicích či kuřáci cigaret, jenže to jsou rizika, na která jsme si již zvykli. Nebezpečí ekologické katastrofy, energetické krize či války mezi Ruskem a Čínou jsou zase zdánlivě příliš vzdálená a tak velká, že jsme je z vědomí vytěsnili.
