Dle Mezinárodního měnového fondu jsou daně spoluviníkem současné hospodářská krize
V červnu 2009 vydal Mezinárodní měnový fond (MMF) zprávu s názvem Zneužití dluhu a jiné distorze: oblasti daňové politiky související s krizí. Daně jsou v ní v podstatě označené za spoluviníka současné ekonomické krize. Důvodem tohoto obvinění je zejména distorze daní vyplývající z odlišného daňového ošetření úvěru a kapitálu. Daňová podpora podnikání dluhem oproti vloženým kapitálem byla dle MMF příčinou nadměrného využití dluhového financování v předkrizovém období. Další zdroj současné krize spatřuje MMF v daňové podpoře bydlení, která zvýšila jeho ceny, a ve vyšším zadlužení osob. A mohla i přispět ke vzniku bubliny na nemovitostním trhu. Mezinárodní měnový fond také uvádí, že sofistikované finanční instrumenty, hojně využívané v předkrizovém období, často vznikají z důvodu využití distorzí daní, jako jsou odlišné daňové ošetření různých příjmů a postavení investorů a výjimky v jurisdikcích.
Zajímavé téma
Daně jako spoluviník ekonomické krize je zajímavé téma, které by si zasloužilo hlubokou analýzu i v České republice. V posledních týdnech se však daně posouvají do role záchranného kruhu, který má být hozen potápějícím se státním rozpočtům. A to se stává aktuálním tématem pro podnikatelskou i širokou veřejnost!
Doufám, že se v ČR neujme snaha „vyždímat“ z ekonomicky oslabených daňových poplatníků dodatečné příjmy, přestože ve světě lze najít i tento přístup. Například v prohlášení představitelů daňových správ zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z konce května 2009 je vyzdvižena klíčová role jejich společného a razantního postupu v zabezpečení udržitelných státních příjmů a pokrytí fiskálních deficitů v době krize.
Mnohem větší nebezpečí pro český daňový systém a evropské daně však představuje nutnost sanovat veřejné rozpočty a uhradit obrovské státní dluhy, které v důsledku krize významně narostly.
Sporný návrh
Velkou nevoli evropské podnikatelské veřejnosti vyvolala nedávná výzva finského předsedy vlády Matti Vanhanena. Navrhl, aby členské země Evropské unie provedly opatření zamezující daňové konkurenci a dohodly se na společném a koordinovaném zvýšení daní. Evropští podnikatelé tyto návrhy rázně odmítli. S tím, že zvyšování daní nelze považovat za akceptovatelnou strategii pro obnovu hospodářského růstu a pro vznik nových pracovních míst v Evropě. V globalizovaném světě s migrujícím obyvatelstvem a kapitálem by vyšší daňové zatížení v Evropě vedlo spíše k odlivu podnikatelských aktivit, osob s vysokým příjmem a zisků mimo EU.
Pokud krize způsobila dramatický pokles ekonomické aktivity a zisků společností, řešením nemůže být vyšší daňové zatížení činností generujících výnosy a zisky a nižší atraktivita vnitřního trhu. Členské země EU by se měly soustředit na strukturální reformy, omezování administrativní zátěže a zjednodušování daňových systémů, aby byl přilákán nový kapitál a byly co nejrychleji obnoveny zdanitelné výnosy, a tím se zotavily i příjmové strany veřejných rozpočtů.
Nepřijatelná populistická opatření
Je však třeba připustit, že prosadit reformní opatření bude v období po krizi značně obtížné a politicky náročné. Jednodušší a pro nejširší voličskou základnu atraktivní cestou je zvýšit zdanění nadprůměrných příjmů s minimálním omezením veřejných výdajů. Tato populistická cesta by však mohla vyvolat odliv ekonomicky činných osob s nadprůměrnými příjmy a ziskových podniků z České republiky či Evropy a následně úbytek pracovních míst v původním teritoriu. A tím ještě více ohrozit již dnes zbědované veřejné finance. Populistická opatření mohou v období po krizi způsobit další její hospodářskou vlnu a dovést veřejné finance do ještě horšího stavu. Z něj by bylo možné se zotavit pouze zavedením razantních a pro obyvatele bezprecedentně bolestných opatření. Tuto situaci dnes zažívají například Lotyši. Lotyšsko plošně a opakovaně snižuje důchody, sociální dávky a platy státních zaměstnanců. A také Maďaři. Maďarsko nedávno zavedlo DPH ve výši 25 procent a sníženou, osmnáctiprocentní sazbu pro základní potraviny.
Je zřejmé, že jedinou možnou a udržitelnou cestou z krize je obnova ekonomického růstu. Daňová politika, jež tento růst podporuje, by tedy měla tvořit základ konstrukce vývoje po krizi. V období po krizi by vyšší daňové zatížení nemělo přiškrcovat uzdravující se hospodářství a obnovující se ekonomickou aktivitu. Naopak by se daňová politika měla zaměřit na prorůstová opatření, zjednodušení administrativy a na budování stabilního a jistého prostředí. V neposlední řadě by tato politika měla směřovat k omezení daňových výjimek a distorzí, které by v budoucnu mohly přispět ke vzniku další ekonomické krize.
