Transakce v mezinárodním obchodním styku jsou dnes pro většinu českých subjektů realitou. Pro Českou republiku i pro ostatní členské státy Evropské unie kromě Dánska platí od 17. prosince nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro závazky ze smluv, jež bývá označováno jako Řím I. Nařízení se bude aplikovat nejen na případy, ve kterých smluvní strany volbu rozhodného práva provedly, ale i na ty, v nichž z jakéhokoli důvodu chybí. Poskytuje návod, jak platnou volbu práva provést, a zároveň nabízí řešení situací, kdy nebyla provedena či následně byla hodnocena jako neplatná. Nový instrument komunitárního práva nahradí předchozí úpravu – Úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.
Libovolný právní řád
V souladu s nařízením mohou strany pro smlouvu jako celek i pouze pro její část zvolit libovolný právní řád. Buď výslovně – nejčastěji, nikoli však nutně – písemnou formou, takzvanou doložkou o volbě práva, jež bude v ideálním případě součástí smlouvy samé, nebo volba musí s dostatečnou jistotou vyplývat z konkrétních ustanovení smlouvy či okolností případu – například odkazem na normy vlastní pouze konkrétnímu právnímu řádu. Nařízení rovněž umožňuje provedenou volbu práva kdykoli změnit novou dohodou stran.
Nová úprava je tedy budována na principu autonomie vůle stran. Tuto autonomii však nelze v rámci nového instrumentu chápat jako zcela neomezenou. Její limity totiž vymezuje samo nařízení. Především je však třeba při aplikaci normy důsledně zkoumat, zda konkrétní smlouva spadá do jejího rozsahu. Mnoho otázek je totiž z dosahu nové úpravy vyloučeno. Zejména proto, že možnost volby práva pro tyto specifické instrumenty je upravena jinde – v evropském či mezinárodním právu. Těmito případy jsou například otázky práva směnečného a šekového, rozhodčí smlouvy či dohody o volbě soudu. Další omezení se pak týkají například ochrany takzvaných slabších smluvních stran. Těmi jsou většinou zaměstnanci nebo spotřebitelé, kterým evropské právo tradičně poskytuje vyšší ochranu.
Opačný případ
Pokud volba práva chybí či nebude provedena v souladu s požadavky v nařízení, tak nabízí takzvané náhradní řešení. Základem tohoto přístupu je kombinace fixních prvků. A v jejím rámci nabízí evropský zákonodárce pro konkrétní smluvní druhy právní řád, který se mu zdá pro ně nejbližší. V případě kupní smlouvy je jím například právo země, v níž má prodávající obvyklé bydliště. V případě smluv, ke kterým zákonodárce fixní řešení nepřiřadil, je třeba vždy postupovat dle práva státu, v němž má strana, jež je povinná na základě smlouvy poskytovat její charakteristické plnění, obvyklé bydliště.
Flexibilita přístupu obsaženého v nařízení je patrná i z možnosti aplikovat takzvanou únikovou doložku k jinému právnímu řádu – k právu jiného státu. A to všude tam, kde je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí než s tou určenou na základě uvedených pravidel. Toto pravidlo poskytuje značný prostor aplikační praxi, který může vést k jen obtížně předvídatelným výsledkům pro smluvní strany. Posledním pravidlem v nařízení je takzvaný princip nejužšího spojení. Soudce aplikující právo tím může rozhodné právo pro danou smlouvu určit s odkazem na úzký vztah k právnímu řádu konkrétní země.
Význam pro praxi
Je zjevné, že v případech smluv s mezinárodním prvkem, jímž může být například sídlo některé ze smluvních stran v zahraničí, lze jednoznačně smluvním stranám doporučit, aby možnost volby rozhodného práva pro smluvní vztah uzavřený od 17. prosince 2009 v souladu s nařízením využily. Podceňování této otázky totiž může v případě budoucího sporu vést k jen sotva předvídatelným důsledkům.
