NEBOŽKA NADĚJE

Jaké kupony přebíral Boris Vostrý?

Viktor Kožený se v Ázerbájdžánu už řadu let neobjevil, ale tamní privatizace se ho stále bezprostředně týká. Buď se jeho americkým odpůrcům podaří prokázat, že defraudoval jejich miliony dolarů, a pak se ukáže, že ani božskému Viktorovi nerostou stromy do nebe. Nebo to neprokážou a ukáže se, že v Ázerbájdžánu prodělali všichni rukou nerozdílnou. Přímá souvislost s českými drobnými akcionáři Harvardského průmyslového holdingu ovšem neexistuje. O jejich peníze se na břehu Kaspického moře nehraje a nikdy nehrálo. Plnou parou. Privatizace začala v Ázerbájdžánu v roce 1995 a velice připomínala českou – český kuponový model byl přímou inspirací. Počítalo se s několika koly. V tom prvním šlo o malé a střední podniky do 300 zaměstnanců. Do konce předloňského roku bylo tímto způsobem v Ázerbájdžánu privatizováno kolem třiceti tisíc podniků lokálního významu. V roce 1998 vláda připravila druhé kolo privatizace zaměřené na velké společnosti z výrobního sektoru, například na čajové a tabákové podniky. Také se začalo mluvit o možné nabídce lukrativních ázerbájdžánských blue chips – metalurgických a hliníkárenských podniků, společností Azerigaz a Azerenergy i SOCAR – statní ropné společnosti (State Oil Company of Azerbaijan Republic). V té chvíli se na ázerbájdžánské privatizační scéně objevil Viktor Kožený a ihned upoutal pozornost tím, že si v Baku pro svou Minaret Group pronajal dvě patra v jednom z nejprestižnějších komerčních sídel. Aktivní skupování privatizačních kuponů (voucherů) od obyvatelstva za nadhodnocené ceny bylo doprovázeno skandálními informacemi v tisku o „pirátovi z Prahy a o výsledcích jeho působení v ČR. Dostupné informace z ministerstva pro statní majetek a přímo z Minaretu říkají, že Kožený dokázal shromáždit kolem patnácti procent všech voucherů vydaných ázerbájdžánskou vládou. Tento úspěšný „shock attack ovšem nefinancoval Kožený, ale jeho američtí partneři. Většina prostředků pocházela od známých amerických investorů Leona Coo–permana a jeho Omega Advisers, George Mitchella, amerického pojišťovacího gigantu American International Group (AIG) a dalších. Úplný seznam investorů nalákaných do riskantního ázerbájdžánského dobrodružství asi nikdy nebude znám. Nové a nové soudní tahanice ale jistě přidají k současným žalobcům další jména. Dnes lze jen spekulovat o tom, jak se Koženému podařilo vzbudit důvěru tak zkušených a významných hráčů finanční sféry. V každém případě necelý rok od otevření Minaret Group v Baku byla na Kajmanských ostrovech založena investiční společnost Oily Rocks symptomaticky pojmenovaná podle známého ázerbájdžánského ropného těžiště Neft Dašlary, jejímiž největšími podílníky byli právě zmínění američtí investoři. Prrr! Paradoxně právě od tohoto momentu, v němž se budoucnost jevila nejrůžověji, se začaly jeden za druhým dostavovat neúspěchy. Hlavní spočíval v tom, že ázerbájdžánská vláda, ovlivňovaná asistenčními programy Mezinárodního měnového fondu a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, dospěla k názoru, že „kuponovka láká portfoliové investory, ale země potřebuje investory strategické. Svůj význam patrně měl i osud československého vzoru Klausovu kuponovou privatizaci začaly otevřeně označovat za neúspěch i renomované zahraniční instituce, které jí dříve více či méně otevřeně držely palce. Praktickým důsledkem změny názoru ázerbájdžánského státního vedení bylo to, že druhé kolo privatizace mělo stejnou náplň jako to první – malé, bezvýznamné firmy. Klíčové podniky byly rezervovány pro strategické investory buď s podmínkou převzetí na předem stanovenou dobu a za splnění závazku přímých finančních injekcí, anebo prostřednictvím přímého prodeje bez zachování státního podílu. První způsobem například nedávno získala kontrolu nad společností Azerbaijan Aluminium firma Fondel Metals. Stát zůstal spolumajitelem, oddlužuje podnik a poskytuje mu snížené tarify na energetické sítě a dopravu, která je také ve státních rukou. Ještě před vyhlášením tendru na Azerbaijan Aluminium byly pod jeho „křídla zahrnuty všechny nosné složky hliníkové metalurgie v Ázerbájdžánu – kombinát alunitových rud, závod na výrobu oxidu hlinitého a Sumgaitské hlinikárny – což se příznivě projevilo v nabídkách uchazečů. Přímým prodejem byl privatizován například největší ázerbájdžánský pivovar Chyrdalan, který koupila francouzská firma Castel, i Garadahské cementárny, největší v Zakavkazsku, jež získala švýcarská firma Holderbank Management and Consulting. V současné době je podle dostupných informací připravena privatizace ázerbájdžánské „lahůdky – koncernu Azerbalik – místního monopolisty v kaspickém rybárenství, mimo jiné výrobce vzácného kaviáru z jeseterů. Probíhá též výběrové řízení na provozovatele elektrických sítí hlavního města Baku, bývalé součásti Azerenergy. Non grata. Tento vývoj okamžitě znehodnotil veškerá počínání Minaretu. Mimoto ani „nekuponová nabídka neobsahuje žádné výnosné ropné podniky, které slavný Čech sliboval svým americkým partnerům. Kožený v sebeobraně tvrdí, že riziko podnikání v bývalé sovětské republice si uvědomovali všichni zúčastnění. Naznačuje také, že s vědomím svých partnerů utratil nemalou část peněz na podplácení státního aparátu. Během svého působení v Baku se prý setkal s vysoce postavenými vládními činiteli včetně prezidenta Gejdara Alijeva a privatizace „ropných lahůdek mu byla osobně přislíbena. I kdyby tato tvrzení byla pravdivá, nic to nemění na tom, že Kožený je v Ázerbájdžánu osobou velice neoblíbenou a v zemi je podnikatelsky vyřízen. Druhou věcí ale je, zda se americkým žalobcům podaří Koženého usvědčit, že účtoval vyšší částky, než opravdu vydal na nákup kuponů. Na pomoc ázerbájdžánských státních orgánů a institucí sotva mohou spoléhat. Nákup a prodej privatizačních kuponů se během „voucherové horečky v Baku většinou odehrával na ulicích kolem hlavního nádraží a pouze v hotovosti. Tato „bazarová procedura prakticky vylučovala jakoukoliv reálnou finanční dokumentaci. Tu účastníci transakcí dodatečně zhotovovali v kancelářích. Mimochodem, částka, o níž Kožený tvrdí, že ji dal na úplatky ázerbájdžánským úředníkům – osmdesát milionů dolarů je velice blízká sumě, o kterou prý Kožený okradl Američany při machinacích s nákupem kuponů… Deset měsíců. Dnes, po určitých transformacích, spravuje privatizační kupony Ázerbájdžánské národní depozitní centrum (ANDC), které je součástí Státní burzy cenných papírů. V současné době mezi ANDC a právnicko–konzultační firmou Ledingham Chalmers probíhají jednání ohledně uzavření smlouvy o podmínkách deponování privatizačních kuponů a opcí třinácti zahraničních právnických a fyzických osob. ANDC již zaregistrovalo 3 835 710 kuponů a 3 846 952 opcí těchto vlastníků. Vedení ANDC tvrdí, že nemá žádné technické problémy se skladováním a deponováním těchto kuponů. Proč by také mělo mít? Problémy mají především vlastníci, a to s tím, kam kupony investovat. Jejich platnost byla loni v srpnu prodloužena do konce letošního roku. Toto datum je zřejmě konečné. Přitom lze těžko předpokládat, že se do konce roku v kuponové nabídce objeví něco atraktivního. Pokud tedy ANDC bude mít nějaké problémy, pak nikoliv kvůli deponování privatizačních kuponů, ale protože se tyto „poukázky na majetek mohou brzy stát bezcennými kusy papíru. Vedení ANDC prohlašuje, že nemá o Minaret Group ani o Koženém žádné ponětí, a jedná jen s představiteli Ledingham Chalmers. I přes mlčenlivost ANDC je známo, že Ledingham Chalmers sdružuje ty, kteří věřili v mimořádnou výnosnost ázerbájdžánské kuponové privatizace a byli spojeni s Oily Rocks a Minaret Group. Ovšem s jedinou výjimkou, kterou je otec celého projektu – Viktor Kožený. Postavení Koženého do autu nepřímo potvrzují i nezvykle ostrá slova mluvčího ázerbájdžánského ministerstva pro státní majetek: „Peníze investované Koženým do kuponů nejsou jeho, ale byly vylákány od Američanů. Je tudíž těžko pochopitelné, co měl na mysli člen představenstva Harvardského průmyslového holdingu (HPH) Michal Pacovský, když v lednu pro Mladou frontu Dnes prohlásil, že „Boris Vostrý (předseda představenstva HPH) přebírá kupony v Ázerbájdžánu . Od koho je přebírá? A i kdyby je nakrásně převzal, jaký by to mělo pro akcionáře Harvardského průmyslového holdingu význam, když tyto kupony nereprezentují žádný reálný majetek?