V případě ČNB poutá v současnosti nejvíce pozornosti její boj proti inflaci. Slovo boj je v tuto chvíli zcela namístě. Hraje se o hodně: o důvěru v měnovou politiku a v její schopnost naplňovat mandát, který jí určil zákon, tedy držet cenovou stabilitu. Hraje se o důvěru v budoucnost, kde firmy investují a kde domácnosti nepadají do chudoby a drží svoji spotřebu. Hraje se o důvěru v českou korunu.
Alarmismus není namístě. Namístě ovšem je, aby táhli za jeden provaz všichni, kdo mohou další vývoj inflace ovlivnit. Tlaky na ČNB, třeba aby její měnová politika byla více k inflaci benevolentní, již z některých směrů prosákly a nejspíše budou pokračovat. Dialog mezi ČNB, vládou a sociálními partnery bude hrát velkou roli. ČNB si však musí hlídat svoji nezávislost – institucionální i personální –, tak jako se jí to doposud vždy dařilo a jak to bylo respektováno.
Inflace začala být problémem už od poloviny minulého roku, ale letos se stala problémem již opravdu velkým, přičemž jako taková tu s námi bude ještě docela dlouhou dobu. Nejspíše ještě po celý rok příští. Teď jde ale o to, aby období do konce příštího roku už také začalo být obdobím, kdy bude inflace viditelně klesat. Realitou se stala noční můra inflačních očekávání, která se sama stávají činitelem živícím inflaci víc a víc.
Pokud se naplní nejnovější prognóza inflace, zveřejněná před několika dny, největší část svého úkolu si centrální banka už odpracovala – byť by nějaký další růst sazeb byl v logice toho, co je třeba proti inflaci udělat. Otázkou ale je, zda čerstvě zveřejněné údaje o inflaci za duben nevedou k obavě, že se růst cen začíná posouvat spíše k horní hraně intervalu spolehlivosti inflační prognózy. Moudřejší budeme poté, co bude znám vývoj cen za měsíc květen.
Podíváme-li se trochu dále do budoucnosti, tedy někam k přelomu letošního a příštího roku, kdy snad inflace konečně zamíří postupně dolů, dostane se do centra nelehké debaty téma postupného návratu úrokových sazeb na nižší úrovně a jejich ukotvení na úrovni neutrální.
ČNB ale není zdaleka jen o měnové politice, funkcí má o hodně více. Jmenovat může třeba finanční stabilitu, dohled nad finančním trhem a další. Inflační epizoda, kterou momentálně procházíme, jistě rezonuje a rezonovat bude i v těchto dalších oblastech. Jedno dílčí, leč významné téma je zde však třeba zmínit zvlášť.
Už je to docela dlouhá řada let, kdy do sektoru finančních služeb pronikl fenomén fintechu. Pandemie pak urychlila prorůstání digitalizace do tohoto sektoru a podobně zapůsobí i ona inflační epizoda. Vidíme třeba vyšší poptávku po širším portfoliu investičních možností zejména v segmentu drobných investorů (střadatelů), obecně roste poptávka po produktech zajišťujících hodnotu investice. A to je příležitost podporující růst ryze fintechových společností, které fungují na bázi digitálních vychytávek. To vede již dnes (a povede i v budoucnu) k velkému náporu na licenční a dohledovou činnost centrální banky v té míře, v jaké tito noví hráči budou chtít operovat na bázi udělené licence.
Byť se jim to momentálně moc nezamlouvá, banky centrální i banky komerční budou muset stále více přemýšlet i o svém postoji ke kryptoměnám. Pouhé odmítání, či dokonce zákazy nejsou řešením – možná se tím rozvoj tohoto odvětví usměrní, ale rozhodně se nezastaví. Přijde doba, kdy rozmach kybernetického světa, prosazujícího se na úkor ,fiat peněz‘, přestane být pro centrální banky už jen otázkou regulace a dohledu, ale povede stále více k otázce účinného doručení vůle (transmise) měnové politiky. Než se tak stane, může to ještě chvíli trvat, ale přemýšlet o tom je u nás třeba již dnes. Stejně jako o tom přemýšlejí centrální bankéři v jiných zemích.
