Téměř všechny prvky, jimiž baťovská organizace proslula a které dovedla k dokonalosti, mají původ ve Spojených státech. Tomáš Baťa pečlivě studoval především postupy nejprogresivnější firmy v oboru, Endicott-Johnson Shoe Company.
„Stal jsi se členem naší šťastné rodiny, která vyznává spravedlnost. Pokud jsi věrný, oddaný a spolehlivý, vyděláš si na dobré živobytí za férových podmínek. Stal jsi se členem naší společnosti. Nezapomeň, že kdybys onemocněl, bude o tebe postaráno, zdravotní a nemocniční péče je ti k dispozici, stejně jako další vymoženosti. Tvůj přítel….“
S nepatrnými změnami, například místo přítele raději spolupracovník, by takové uvítací poselství novým zaměstnancům mohli klidně podepsat Tomáš nebo Jan Antonín Baťové. V originále ale stojí jméno George Francis Johnson, dlouholetý prezident obuvnické firmy Endicott-Johnson Shoe Company.
Podobný styl indoktrinace nově přijatých zaměstnanců ve firemní kultuře není náhodný, neboť ve své době ve Spojených státech nejprogresivnější firmu v oboru Tomáš Baťa pečlivě studoval. Ostatně téměř všechny prvky, jimiž baťovská organizace proslula a které dovedla k dokonalosti, mají svůj původ v USA.
Cesty za poznáním
Poznávat je začal Baťa brzo, už v roce 1904 se vypravil do města Lynn ve státě Massachusetts, nedaleko Bostonu. Dnes to nikomu nic neřekne, ale Baťa velmi dobře věděl, kam má jet a proč. V Lynnu tehdy fungovalo 234 obuvnických závodů, které dohromady představovaly největší centrum strojové výroby obuvi na světě, s denní produkcí jednoho milionu párů. Na svou dobu to bylo astronomické číslo, ale je to asi jen polovina toho, co se dnes ušije ve Vietnamu.
Za koncentrací výroby v jednom nevelkém městě v Nové Anglii stály nové výrobní technologie, které pronikavě zvedly produktivitu práce v obuvnictví: kupříkladu jeden stroj patentovaný Janem Matzeligerem, mulatem narozeným v Paramaribu v dnešní Nizozemské Guyaně, jenž působil v Lynnu, zvýšil produktivitu dvanáctkrát. Díky snížení cen se z obuvi ve Spojených státech stalo všeobecně dostupné spotřební zboží.
Baťova inspirace
Poznávací cesty do Ameriky patřily na přelomu 19. a 20. století k povinnému rituálu aspirujících (nejen) středoevropských průmyslníků. USA převzaly od Velké Británie žezlo hlavní průmyslové mocnosti a rozhodujícího inovátora. Kdo chtěl být na špici, musel okukovat, jak to dělají Američané, přebírat a adaptovat tamní organizaci výroby, technologie a vůbec fungování kapitalismu.
Baťa jako mimořádně bystrý podnikatel podnikl studijní cesty do USA opakovaně a pokaždé našel inspiraci. Takže pokud se ptáte, odkud si Tomáš Baťa přivezl nápady, vzory a postupy třeba pro velkosériovou výrobu „baťovek“, pak cela prokazatelně ze Spojených států. U Forda okoukal pásovou výrobu, v obuvnické firmě Endicott-Johnson Shoe Company ve státě New York něco, čemu by se řeklo sociální a motivační program.
Zdařilá adaptce
Zlín dnes platí za příklad plánovaného funkcionalistického města, ale „modelové vesnice“ kolem továren s bydlením pro dělníky a technický personál vznikaly na řadě míst světa počínaje Británií už před dvěma stoletími. Ty z přelomu 19. a 20. století dodnes udivují svým urbanistickým řešením a na tu dobu velmi vysokým standardem, třeba Port Sunlight Williama Levera (nadnárodní koncern Unilever) nebo Bournville čokoládového barona George Cadburyho.
V USA je jich také dost, třeba právě Endicott, inkorporovaný jako město v roce 1906, kde byly firemní obuvnické provozy, koželužny, elektrárna a výrobna podrážek z recyklovaných pneumatik, ale i bydlení v podobě „dělnických domků“. Ty v různém provedení stavěla firma a prodávala zaměstnancům (půjčka nesla tříprocentní úrok a Endicott údajně jejich cenu subvencoval až z jedné třetiny). K bydlení patřila i občanská vybavenost, firma například dotovala zdravotní péči ve vlastních střediscích, později vznikla i sportoviště včetně bazénu ve tvaru boty v Johnson City.
Baťova adaptace
„E-J Shoe Co.“ byla na špici paternalistické, sociálně orientované větve amerického kapitalismu. Ještě za první světové války, kdy obouvala celou americkou armádu, zavedla čtyřicetihodinový pracovní týden.
Vertikální integrace včetně rozsáhlé vlastní maloobchodní distribuční sítě, dokonalé plánování výroby, urbanismus, úkolová mzda pro výrobní dělníky, podíly na zisku, firemní propaganda zdůrazňující pocit loajality, osobní iniciativy a sounáležitosti s firmou – to všechno muselo na Tomáše Baťu mimořádně silně zapůsobit. Veškeré popsané věci totiž zavedl nejdříve ve Zlíně a následně všude, kam jeho společnost expandovala – od Brazílie až po Indii a Malajsii. Velmi tvůrčím způsobem a s vynikajícími výsledky.
| Série dávno před Fordem |
|---|
| Sériová velkovýroba nebyl americký vynález. Znali ji o mnoho set let dříve stavitelé lodí v benátském Arsenale Nuovo, což byl před první průmyslovou revolucí největší výrobní podnik v Evropě, díky němuž Benátčané se svojí flotilou ovládali obchod v celém Středomoří. Henry Ford, kterému je výrobní pás obvykle připisován, se však s tímhle vynálezem seznámil nikoli v Benátkách, ale na jatkách chicagské společnosti Swift. Proslavil jej do té míry, že se konceptu organizace výroby kolem pohyblivého pásu, kde se jednotliví pracovníci na svých pracovištích specializují na omezený počet úkonů, za pár let začalo říkat „fordismus“. Dopad na produktivitu práce a pokles cen byl pronikavý a promítl se i do vzestupu reálných mezd. Dělník u montážního pásu si u Forda v roce 1914 za čtyři měsíce vydělal na model T. Masový konzum byl tažen také dostupností spotřebitelského úvěru, respektive splátkového prodeje, díky němuž dosáhly i na nákladné předměty dlouhodobé spotřeby široké vrstvy. |
Čtěte více i průmyslovém impériu a rozhovor s jeho dědicem:
