ČSSD by neměla nejprve něco odhlasovat a až dodatečně si to nechat posoudit právníky
Paroubek pohřbil volby. Paroubkův atentát. Zdivočelá země. Hlásaly minulou středu palcové titulky deníků, obvykle nepovažovaných za bulvární. Den na to sliboval nejčtenější z nich podrobnosti o „zdivočelé politice“. Zvedla se vlna hysterie, v níž s politiky začali „divočit“ sem tam i novináři, zvětšujíce už tak dost velký chaos. Ten, zaznělo od politiků, měl způsobit Ústavní soud, protože si vůbec dovolil projednávat stížnost poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon, jímž Parlament zkrátil funkční období současné sněmovny, čímž uvolnil cestu k volbám v předčasném termínu. A protože dal Melčákovi dokonce za pravdu.
Ani moc nepřekvapuje, že to Ústavní soud od parlamentních stran s výjimkou lidovců a zelených, jež neuspokojivé preference nutí k volbám nepospíchat, schytal. Do kampaně před volbami plánovanými na 9. a 10. říjen už investovaly miliony korun, přičemž ČSSD snad prý dokonce přes sto. Budou-li však volby až na jaře, peníze jsou „v trapu“! Strany si je navíc vypůjčily, předpokládajíce, že úvěry začnou splácet po říjnu z 30korunového státního příspěvku za každý hlas, jejž ve volbách obdrží. Přesto je napováženou, že Jiří Paroubek a Vojtěch Filip Ústavní soud nevybíravě zkritizovali, a dokonce mu pohrozili přehodnocením kompetencí. V „banánových republikách“ se něco podobného občas přihodí, ale v demokratických právních státech bývají ústavní soudy respektované, ba ctěné. A už vůbec se nestává, aby to byl prezident republiky, kdo obviní Ústavní soud, že „zásadním způsobem narušil podmínky pro volnou soutěž politických stran, zpochybnil právní jistotu a předvídatelnost dění na politické scéně“, jak si troufl Václav Klaus.
Přitom je to prosté. Stejně jako „zloděj volá chyťte zloděje“, politici obviňují Ústavní soud z něčeho, co způsobili sami. Bylo na Parlamentu a minulých vládách, počínaje Zemanovou, aby včas doplnily ústavu o článek, jenž by v politicky patové situaci umožnil sněmovně rozhodnout o svém rozpuštění. Poněvadž si však po prvním prolomení ústavy jednorázovým rozpouštěcím zákonem v únoru 1998 u Ústavního soudu nikdo nestěžoval, nejenže se od té doby nezměnila, ale její stejné, a v pořadí už druhé „znásilnění“ Parlament letos na jaře troufale zopakoval. Když proti tomu podal Melčák stížnost, žádaje zrušení novely a potažmo prezidentova rozhodnutí o říjnovém termínu voleb, Ústavní soud, nechtěl-li se stát trapným slouhou politiků, ji nemohl neprojednat a neakceptovat.
Rozhodnutí soudu se v prvé řadě opíralo o nedotknutelnost jádra ústavy danou článkem 9, odstavcem 2, jenž nepřipouští změnu „podstatných náležitostí demokratického právního státu“. A dále o nepřijatelnost retroaktivity, čili zpětného působení zákona. Ačkoli právě před recidivami retroaktivity Ústavní soud důrazně varoval a média to okamžitě zprostředkovala, hned nazítří, v pátek 11. září, sněmovna a Senát pod tlakem událostí kvapem schválily sice konečně „opakovací“, leč pohříchu opět retroaktivní ústavní novelu. Umožňuje totiž nejen sněmovně vzniklé až po příštích volbách, jak by to bylo ústavně čisté, nýbrž již té současné rozhodnout o vlastním rozpuštění, přestože ji v červnu 2006 občané ve smyslu článku 16, odstavce 1 ústavy zvolili s předpokladem čtyřletého fungování.
Pro novelu hlasoval 11. září i poslanecký klub ČSSD, ačkoli zhruba jeho čtvrtina na riziko vyplývající z její retroaktivity upozornila. Svou však prosadil Jiří Paroubek, jenž hladké schválení novely domluvil s většinou parlamentních stran. Pohříchu to však byl opět Paroubek, kdo v úterý 15. září těsně před schůzí sněmovny, na níž si na základě „páteční“ ústavní novely měla odhlasovat své rozpuštění, oznámil, že pro ně ČSSD nebude hlasovat a že je pro uskutečnění voleb až v řádném termínu příští rok na jaře. Takovou zásadní, nevěrohodně působící změnu postoje vysvětlil předseda ČSSD tím, že teprve 14. září večer obdržel právní expertízy, dle nichž by 11. září Parlamentem schválenou ústavní novelu nejspíš Ústavní soud rovněž shledal retroaktivní. A zpochybnil volby, které měl prezident vyhlásit na 6. a 7. listopad, kdyby si na jejich regulérnost u Ústavního soudu někdo stěžoval.
Sečteno a podtrženo, možná se ČSSD rozhodla opět stát strážcem ústavnosti, jímž bývala, a i T. G. Masaryk si jí za to vážil, a proto otočila na obrtlíku. Pokud ano, učinila to však nevhodným způsobem a ve špatnou chvíli. Za prvé, oddálení voleb asi až na květen 2010 znamená další komplikace včetně nutnosti znovu potvrdit mandát Fischerově vládě. Ta nebude úřadovat, jak měla, pouze do října a zbude na ni úkol protáhnout sněmovnou politicky kontroverzní zákon o státním rozpočtu. A za druhé, státotvorná, ústavu ctící a po vládní moci dychtící strana prostě nemůže být natolik lehkovážná, aby v Parlamentu nejprve pro něco hlasovala a teprve dodatečně si to „něco“ nechala posoudit právníky.
