Nečekaná siesta

23. 5. 2005

Země přerostla model nízkých mezd, který dlouho přitahoval zahraniční investory

Dospěl snad španělský zázrak ke konci? Po jedenácti letech bujného růstu životní úroveň stoupá, nezaměstnanost jde dolů a největší domácí společnosti, bankou BBVA počínaje a telekomunikačním operátorem Telefónica konče, hrají na mezinárodní scéně stále živější roli. V ekonomice se ale objevují trhliny. Ačkoli se v letošním roce očekává její tříprocentní nárůst, přímé investice ze zahraničí klesají, deficit běžného účtu se prohlubuje, inflace roste a produktivita míří nahoru pomaleji než ve zbytku původní patnáctky zemí Evropské unie. A od roku 2007 začnou docházet miliardy dolarů, ekvivalent jednoho procenta ročního hrubého domácího produktu, které Španělsko každoročně v rámci pomoci dostává od unie. Tyto peníze poputují k novým, chudším členům z východní Evropy. Od roku 2013 by navíc mělo Španělsko samo do fondů unie přispívat. Země bude potom muset nalézt jiné způsoby jak investovat do školství a infrastruktury (například vydáním dluhopisů či zvýšením daní), nebo snížit náklady.
Po dlouhou dobu jedna z nejvýkonnějších evropských ekonomik již vyrostla z modelu nízkých mezd, který usnadnil příliv velkých zahraničních investic a překlenutí rozdílu v příjmech ve srovnání s bohatšími severními sousedy. Doposud se jí však nepovedlo zařadit se mezi světové technologické velmoci, jako se to podařilo jiným úspěšným evropským státům Irsku a Finsku. „Dnes je Španělsko rozvinutou zemí, není však zemí vysoce vyspělou,“ říká José Antonio Herce, ekonom madridské Nadace pro aplikovaná ekonomická studia.
V uplynulých čtyřech letech společnosti jako Royal Philips Electronics, Levi Strauss, Lear či Samsung přenesly svou výrobu ze Španělska do východní Evropy nebo do Asie. Tlak pociťuje i domácí průmysl. Stovky výrobců v méně výnosných průmyslových odvětvích, například v textilním průmyslu, postavily továrny v Maroku. Španělské firmy zahajují výrobu v Asii včetně baskického průmyslového družstva Mondragón a valencijského výrobce hraček Fimosa. Centrální banka oznámila, že průměrné náklady na mzdy stouply z 12,35 dolaru za hodinu práce v roce 1998 na sedmnáct dolarů koncem roku 2004.
Socialistická vláda ministerského předsedy Josého Luíse Rodrígueze Zapatera má před sebou naléhavý úkol nalézt pro zemi nový ekonomický model. V únoru předložil ministr financí Pedro Solbes balíček více než stovky opatření, která jsou zaměřena na lákání zahraničního kapitálu, zvýšení produktivity práce, podporu investic do výzkumu a vývoje a zvýšení konkurenceschopnosti v chráněných odvětvích ekonomiky. Ekonomové jsou však skeptičtí a tvrdí, že plán je příliš obecný. Pokud se Španělsku nepodaří nastartovat rychlý ekonomický obrat, riskuje, že se zařadí ke stagnujícím evropským ekonomikám po bok Německa, Itálie a Francie. Španělská ekonomika ve srovnání s evropskými měřítky zatím kráčí stále rychle kupředu, „růstové nástroje však nedrží krok s dobou“, jak uvedl na konferenci konané 9. května Pedro Solbes.

Pod tlakem inflace.

Ačkoliv vláda veřejné výdaje dobře kontroluje, její neúspěch v boji se strnulostí trhu práce a při zavádění konkurenčního prostředí do chráněných odvětví, jako je energetika, mobilní telefonie a maloobchodní distribuce, přiživil inflaci. Systém kolektivního vyjednávání například zaručuje zvyšování mezd ve výši inflace. Rostoucí cena práce zase nutí zahraniční mnohonárodnostní monopoly opouštět výrobu technologicky jednoduššího zboží s malou přidanou hodnotou. „Investovali jsme do továrny, snížili náklady a zavedli jsme pružné pracovní plány. Přesto to nestačilo,“ prohlašuje Maite Tarazonaová, zástupkyně společnosti Philips Ibérica v Madridu, která loni zavřela továrnu na žárovky a přesunula výrobu do Polska. Není divu, že zahraniční investice loni klesly na šest miliard dolarů z 26 miliard v roce 2003, respektive 36 miliard v roce 2002.
Další varovné signály se objevují ve statistikách. S meziroční inflací, která v dubnu dosáhla 3,5 procenta, což je téměř 1,5 procentního bodu nad průměrnou inflací unie, by si Španělsko mohlo dovolit vyšší úrokové sazby. Místo toho se řadí mezi země s nejnižší skutečnou sazbou v Evropě, protože Evropská centrální banka drží klíčovou úrokovou sazbu na dvou procentech pro všechny členské státy evropské měnové zóny včetně Španělska. Evropská banka se přitom soustředí na oživení Francie a Německa, a nikoli na španělskou inflaci.
Když jsou peníze tak levné, požadavky spotřebitelů stoupají a zároveň se stupňují obavy, že se ekonomika může přehřívat. Ceny za bydlení se od roku 1997 zdvojnásobily, ale 700 tisíc bytových projektů registrovaných loni ve Španělsku bylo více než v Německu a ve Francii dohromady. Export se sice zvýšil, ale dovoz roste ještě rychleji, protože španělští spotřebitelé skupují laciné zboží z okolního světa. „Španělsko dotuje spotřebu prostřednictvím nízkých úrokových sazeb,“ vysvětluje španělský ekonom Fernando Fernandez. Současný schodek rozpočtu činí asi pět procent HDP, což je jasným příznakem toho, že země ztrácí konkurenceschopnost.

Zatuchlý model.

Z dlouhodobého hlediska je ještě nebezpečnější, že ekonomika pro zajištění budoucí expanze nepodporuje růst v sektoru špičkových technologií. Od roku 2000 klesla nezaměstnanost ze čtrnácti na 10,8 procenta. Jenže téměř 40 procent nových pracovních míst vzniklo v oborech s nízkou kvalifikací, například ve stavebnictví a vnitřních službách, jak vyplývá z údajů odborové konfederace (Confederación Sindical de Comisiones Obreras, CCOO). Přes 30 procent španělských pracujících má dočasné pracovní smlouvy, což je nejvíce ze států unie. Jenom stavebnictví tvoří 9,5 procenta HDP. „Náš růstový model v minulosti splnil účel, ale v současné době je zastaralý,“ hodnotí situaci Almudena Brionesová, ekonomka Všeodborového svazu pracujících (Uníon General de Trabajadores, UGT), největšího odborového svazu ve Španělsku. „Ztrácíme průmysl,“ dodává. UGT se snaží přimět vládu, aby doma zavedla aktivní průmyslovou politiku a snažila se donutit asijské vlády ke zlepšení pracovních podmínek a mezd.
K vybudování celosvětově konkurenceschopné ekonomiky musí Španělsko silněji prosazovat flexibilní trh práce, zvýšit konkurenci ve službách a výrazněji investovat do vzdělání a výzkumu. Je to druh reformy, kterou se nepříliš úspěšně snaží uzákonit Německo, Francie a Itálie. Mezinárodní program hodnocení studentů (Program for International Student Assessment, PISA) pod hlavičkou Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, který byl zaměřen na zjištění úrovně čtenářských, matematických a přírodovědných znalostí, poukázal v roce 2003 na potřebu větších investic do vzdělání. Překlenutí technologické propasti mezi Španělskem a ostatní Evropou však bude vyžadovat víc než jen peníze. Ministr Pedro Solbes říká, že vládní prioritou je všestranná podpora produktivity. „Pokud nebudeme schopni vytvořit konkurenční výhody v technologiích a pokud se nezaměříme na kvalitu, tržní síly nás potrestají,“ prohlásil na konferenci 9. května.
Zatím ještě není pozdě. Španělsko stále nabízí některé výhody v nákladech, zejména v úřednické práci a ve specializované výrobě. Počátkem letošního roku zahájila provoz továrna v Murcii v málo rozvinutém regionu na jihu země, kterou za 750 milionů dolarů vybudovala divize GE Advanced Materials. Celkově již koncern General Electric investoval do tamní produkce 2,2 miliardy dolarů, a to navíc ještě ohlásil záměr postavit čtvrtou továrnu na výrobu vysoce kvalitních polymerů pro vývoz na mezinárodní trhy. „GE nemohl investovat lépe než v Murcii,“ domnívá se Mario Armero, předseda španělské divize GE. Pokud země urychlí reformy, které by podpořily podobné investice, dokáže ostatním chudým členům unie, že kvůli prosperitě se nemusejí stát ostrovy nízkých mezd.