Vyskočil vicepremiér Surkov z rozjetého vlaku, nebo byl vyhozen coby první oběť Putinova nového mocenského plánu?
V den 68. výročí konce 2. světové války došlo v Moskvě k události, která svým významem daleko předčila i okázalou vojenskou přehlídku o den později. Z úřadu vicepremiéra odešel 8. května Vladislav Jurjevič Surkov, do té doby považovaný za třetího nejmocnějšího muže Ruska. „Stabilita požírá své děti,“ parafrázoval kdosi pohotově známou moudrost z velké francouzské revoluce. A skutečně – právě Surkov je totiž autorem doktríny věhlasné ruské „suverénní“ či „řízené demokracie“, tedy principu, jímž se řídí ruská politika po celé putinské období a v němž je právě „stabilita“ ústřední mantrou. Byla to také právě šedá eminence Surkov, kdo před více než deseti lety přišel s myšlenkou masové „strany moci“ Jednotné Rusko, jejímž jediným a veřejně proklamovaným programem vždy bylo a je podporovat Vladimira Putina. Ať už sedí v jakémkoli z rozhodujících státně úřednických křesel.
Tvůrce nových doktrín Surkov, muž původně z podnikatelské sféry, který do administrativy ruského prezidenta přišel již na sklonku Jelcinovy epochy v srpnu 1999 a setrval tam až do závěru roku 2011, o sobě sám rád tvrdil, že pomáhal jak Jelcinovi, tak zejména Putinovi „s bezbolestným přechodem od jednoho politického zřízení k jinému“. Faktem je, že ač velmi mocný, na komunikaci s médii si nikdy nepotrpěl a daleko raději zůstával mimo dosah televizních kamer a rozhlasových mikrofonů.
Přestože formálně byl v kremelské hierarchii „jen“ zástupcem šéfa administrativy ruského prezidenta, jeho faktická moc plynula bezesporu ze schopnosti budovat ideologické projekty a státní doktríny v době, kdy Rusko o komunistickou ideologii přišlo a novou ještě nevytvořilo. Vladimir Putin si údajně tohoto jeho talentu pragmaticky vážil, ale osobně k němu nikdy příliš blízko neměl. Právě to se možná nakonec Surkovovi stalo osudným.
Všichni si teď lámou hlavu s tím, proč k tomuto pádu vlastně došlo. Faktem je, že když Surkov před očekávaným nástupem Dmitrije Medveděva do premiérské funkce odcházel z Kremlu do funkce šéfa administrativy vlády a poté i vicepremiéra, kdekdo se domníval, že tam má dělat Putinova dohlížitele. Dnes se ovšem zdá, že Surkov (možná jako najednou nepohodlný) byl do této funkce odsunut jako již předem mrtvý muž (jehož by ostatně mohl následovat i Medveděv). Ze všech možností „dobrovolné rezignace“, jež ruská i světová média nabízejí, se jako nejpravděpodobnější zdá nové kolo mocenského boje mezi představiteli silových resortů a lidí kladoucích důraz na nezbytnost ekonomických reforem. Surkov se poslední dobou ocitl právě na té druhé lodi, a dokonce to oproti svým zvyklostem začal samostatně hlásat – třeba těsně před svým odvoláním dokonce na slavné londýnské Vysoké škole ekonomiky a řízení.
Surkov v nedbalkách Pokusme se na některé příčiny Surkovova odchodu podívat podrobněji. Potom co Vladimir Putin prohlásil, že do konce tohoto roku bude osobně a dopodrobna probírat s každým členem vlády, co dotyčný udělal pro plnění strategických prezidentských výnosů z května loňského roku, následoval Surkovovův dobrovolný odchod. Velmi častý je názor, že šlo především o politický akt, který jsme právě popsali – Surkova coby zákulisního mága a vrchního politického manipulátora již není zapotřebí a metody Putinova vládnutí budou přímočařejší, rozuměj drsnější.
Podíváme-li se například na způsob zacházení s novou opozicí, vypadá to vcelku pravděpodobně… Kupříkladu makroekonom z Národohospodářského ústavu Ruské akademie věd, profesor Nikita Kričevskij, je však jiného názoru, který ostatně má oporu v realitě. Surkov totiž vstoupil do sporu s představiteli mocného Vyšetřovacího výboru Ruské federace, v němž šlo o financování doslova vykřičeného, ale zároveň velmi problematického projektu „moskevského Silicon Valley“ ve Skolkovu na okraji ruské metropole.
Do sféry Surkovových kompetencí ovšem patřila modernizace země v nejširším slova smyslu, a jak říká profesor Kričevskij, „podle názoru Surkova samotného to tak skutečně bylo“. Kabinetu se přitom podle Surkova docela dařilo. „Z více než 200 úkolů, jež vyplývaly z květnových výnosů prezidenta, jsme jich v letech 2012 až 2013 měli splnit 151, a ať je to jak chce, 111 jsme jich splnili,“ pochvaloval si Surkov na prezidentské poradě vlády 7. května, tedy pouhý den před svým pádem.
Názor většinový, ale především prezidentův, je ovšem jiný – za poslední rok se v Rusku nezměnilo nic. Zdravotníci se zvýšení platů nedočkali a představitelé firem, které mají budovat právě skolkovský komplex, zatím také ještě na oficiální dodavatelský status čekají. Stále jasněji se rýsuje i představa, že Surkov si takříkajíc naběhl úmyslně. Podle generálního ředitele Centra politických informací Alexeje Muchina vicepremiérovi v Putinově vztahu k vládě nevyhovoval „nejspíš právě princip osobní odpovědnosti ministrů za plnění květnových výnosů“, akcentovaný na zmíněné poradě prezidenta s vládou, jehož první obětí se Surkov nakonec sám stal.
„Je zcela zjevné, že při tomto vývoji událostí by se Vladislav Jurjevič koncem roku ocitl takříkajíc v nedbalkách, a není vyloučeno, že při současném, mírně řečeno znepokojivém vývoji ruské ekonomiky by se vydal Serďukovovou cestou,“ dodal Muchin. (Anatolij Serďukov je bývalý ministr obrany odvolaný vloni kvůli rozsáhlým korupčním skandálům a finančním machinacím ve svém resortu.) Potíže s V ědohradem Faktem je, že Surkov ve veřejném a mediálně velmi sledovaném sporu s tiskovým mluvčím Vyšetřovacího výboru Ruské federace Vladimirem Markinem skolkovský projekt jednoznačně hájil a vyzýval vysoce postavené ruské vyšetřovatele, aby investory a současné i příští dodavatele výstavby vědeckého městečka „nechali laskavě na pokoji“. Jenže fakta jsou v tomto případě proti Surkovovi. (Byť je samozřejmě otázkou, zda se opět nejedná jen o účelovou manipulaci, na jaké jsme v Rusku již léta zvyklí.)
Před několika měsíci vyšetřovací výbor na své oficiální webové stránce zveřejnil řadu dokumentů, které potvrzují nesrovnalosti ve využívání státních prostředků vyčleněných na program Skolkovo. Mezi ně patří kupříkladu zpráva o problematickém využití 3,5 miliardy rublů, které byly určeny na další rozvoj „Naukogradu“ (neboli Vědohradu, jak skolkovskému komplexu někteří říkají), ale nakonec skončily na depozitních účtech bankovního domu Metkombank, patřícího prezidentovi Fondu Skolkovo, oligarchovi Viktoru Vekselbergovi. Totéž platí například i o půlmiliardě rublů, kterou Fond Skolkovo poukázal firmě, která se na projektu vůbec nepodílí…
Profesor Kričevskij si všímá také státního programu hospodářského rozvoje a inovační ekonomiky do roku 2020 v celkové hodnotě 867 miliard rublů, který za bezprostřední Surkovovy účasti vypracovala současná Medveděvova vláda a letos v dubnu jej také schválila. „Bylo by logické předpokládat, že značná část těchto prostředků bude vložena přímo do inovačních programů,“ soudí Kričevskij. Skutečnost je však jiná: třeba ze 165 miliard vyhrazených na stimulaci inovační činnosti bude bezprostředně na tento účel vynaloženo asi jen 800 milionů rublů, což je necelého půl procenta. Drtivá část těchto peněz bude vložena do „vytvoření příznivých podmínek pro rozvoj trhu s nemovitostmi“ (319 miliard), do „zpracování oficiálních statistických informací“ (131 miliard) či do „zformování příznivého investičního prostředí“ (85 miliard rublů).
Skok z rozjetého vlaku Velmi zajímavá slova volil 8. května vzápětí po Surkovově odchodu z funkce vicepremiéra v pořadu známé ruské novinářky Jevgenije Albacové v rádiu Echo Moskvy Alexej Kondaurov, generál KGB ve výslužbě a dlouholetý spolupracovník Michaila Chodorkovského. Podle něj je přece známo, že žádost o uvolnění z vicepremiérské funkce Surkov podal už 26. dubna, ještě před zmiňovanou cestou do Londýna, a tato jeho žádost už ležela v prezidentské administrativě. Podal ji přitom přes Medveděvovu hlavu. Surkov podle Kondaurova za dlouhá léta nejvyšších postech postsovětské byrokracie její fungování dokonale zná.
„V Londýně vystoupil tvrdě – tak tvrdě, že tím za sebou spálil všechny mosty a vyloučil možnost, aby mu jeho záměr někdo rozmlouval,“ vysvětlil Kondaurov.
Penzionovaný generál tajné policie pak dovozuje, že Surkov za posledních dvacet let vytvořil značný majetek, který určitě nemá uložený v ruských bankách. Jakmile tedy naplno začne platit zákon o nacionalizaci elit, podle nějž státní úředníci budou nuceni převést veškerá svá zahraniční konta právě do Ruska, postihne to i Surkova, a do toho se mu samozřejmě nechce. Tím spíš, že Surkov dobře ví, kam se ruská ekonomika řítí, a Putinovy „květnové výnosy“ považuje za nesplnitelné. Po střízlivém zvážení situace se tedy rozhodl z rozjetého vlaku vyskočit…
Putin opět přepřahá Nejpravděpodobnějším vysvětlením pádu kdysi všemocného Vladislava Surkova je ovšem nejspíš fakt, že pochopil, že Vladimir Vladimirovič se ve svém třetím prezidentském období opět rozhodl změnit způsob vládnutí největší zemi světa. Tento odchod dosti připomíná to, co se stalo před deseti lety – po zatčení Michaila Chodorkovského opustil tehdy svůj post tehdejší šéf prezidentovy administrativy Alexandr Vološin. Podobně jako tehdy on, také mimořádně inteligentní, bystrý a zkušený Surkov dnes chápe, že model vládnutí v Rusku se opět prudce mění a že lidí jeho typu nadále nebude zapotřebí. Lze tedy jeho odchod z ruské politické scény považovat za symbolický. S největší pravděpodobností se v následujících měsících a letech dočkáme toho, že Vladimir Putin se pokusí (tentokrát už univerzálně) přejít na „ruční řízení“ nikoli jen jistých krizových situací, jak to činíval i v minulosti, ale celé země.
Zřejmě si umíme představit, co by to asi tak znamenalo. Otázkou v takovém případě samozřejmě bude, do jaké míry mu to jeho nejbližší spolupracovníci umožní a v jakém okamžiku začnou i přímí spojenci Putinovy metody řízení státu považovat za nadále nepřijatelné, ba kontraproduktivní.
Ze všech možností dobrovolné rezignace se jako nejpravděpodobnější zdá nové kolo boje mezi silovými resorty a lidmi prosazujícími nezbytné ekonomické reformy.
O autorovi| Libor Dvořák • spolupracovník redakce, Český rozhlas Plus
