Rušno bylo na konci roku kolem nošovické průmyslové zóny. Místní pěstitelé zelí nejdříve svá pole prodat odmítli, pak přistoupili na kompromis a v přípravě pozemků pro korejský Hyundai se pokračuje. Jako obyvateli České republiky, který neobhospodařuje pole na Ostravsku, se mi zdá, že výroba automobilů může mít pro společnost větší přínos než produkce zelných hlávek.
Bude tomu ale skutečně tak?
Veřejný zájem, avizovaný vládou ve zmíněném případě, je u zahraničních soukromých investic problematický.
Jejich přínos státu lze totiž obtížně měřit. Hyundai prý v Česku vytvoří dvanáct tisíc pracovních míst. Tři tisíce přímo v továrně, zbylých devět u dodavatelů. Jak pravdivost této predikce ověřit?
Existuje jasný precedent: kolínská automobilka TPCA, co do velikosti srovnatelná se zamýšleným asijským závodem. O pracovních příležitostech přímo v Kolíně není diskuze, továrna se rozjíždí a několik tisícovek lidí v ní postupem času najde práci. Sporná jsou čísla u dodavatelských firem. TPCA seznam přímých dodavatelů tají, podle dostupných informací v něm není ani jedna ryze česká firma. Většina součástek se vozí ze zahraničí, hlavně z Polska, Německa a Francie.
S dalším argumentem obhájců cizích investic, daňovými výnosy, je to podobné. Běžná doba pro daňové prázdniny, se kterými firmy můžou počítat v rámci pobídek, je deset let. Dlouhé roky tedy státní kasa neuvidí ze zisku Hyundaie ani korunu. A domácí podnikatelé, kteří daně platí, se oprávněně na vládu kvůli pobídkám zlobí. Protože oni na rozdíl od cizích koncernů na dotace nedosáhnou a ještě stát z jejich peněz zvýhodňuje konkurenci.
Přesto má lákání zahraničních investic smysl. Především - v tvrdé mezinárodní konkurenci se vláda nemůže chovat jinak. Když hledala bavorská automobilka BMW místo pro novou výrobu malých aut, nabízelo jí Slovinsko vedle standardních podmínek také jednu pro laika neuvěřitelnou věc. Jeho vláda by po dva roky BMW hradila ze státního rozpočtu hrubé mzdy všech slovinských zaměstnanců nového závodu. Ani to nepomohlo. Malé bavoráky se nakonec vyrábějí ve východoněmeckém Lipsku. Taková je v současnosti o velký kapitál dračka.
Vlády se o něj rvou, protože jeho příliv, zvláště pokud míří do výrobní sféry, má dlouhodobý makroekonomický smysl. S investory přijdou do země technologie, o kterých by si jinak mohla nechat jen zdát. Velcí producenti jsou pilířem exportu a posilují tak měnu. I když se třeba místní podnikatelé nedostanou do první vlny dodavatelů, vydělají na modernizaci infrastruktury. Velká továrna potřebuje pro své zázemí dálniční přivaděč, nemocnici, byty a spousty dalších věcí. A v neposlední řadě, i když se to špatně měří, vytváří přeci jen řádově více pracovních míst než zemědělská výroba.
