V centru národního parku se přestane kácet
Od chvíle, kdy tehdejší ministr životního prostředí František Benda vyslal v roce 1994 Ivan Žlábka na Šumavu vymýtit kůrovce, se v největším lesním komplexu ve střední Evropě neustále kácí.
Jestliže si má Šumava zachovat ráz národního parku, musí v jeho nejcennějších partiích přestat kácení, byť by bylo motivováno záchranou lesa proti kůrovcové kalamitě. Tak zní doporučení k řešení sporu mise Světového svazu ochrany přírody (IUCN), kterou na ukončení letitého sporu, jenž sám svými kontroverzními kroky vyostřil, pozval jiný bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Kužvartův nástupce Libor Ambrozek akceptuje misi i její závěry - kácet se nebude. „O kůrovci v národním parku nelze mluvit jako o kalamitě. Co je katastrofou v lesech hospodářských, je v národním parku přírodní jev. Po rozpadu lesa přijde zase obnova,“ vysvětluje Ambrozek. „Vnuci se nového lesa určitě dožijí,“ dodává.
Hasit, nebo přihlížet?
„Požár jsme už uhasili,“ pochvaluje si asanační zásahy proti kůrovci, při nichž se nevyhnul ani holosečím v prvních zónách, ředitel Národního parku Šumava (NPŠ) Ivan Žlábek. Jenže emisaři IUCN vidí situaci komplexněji: „Lesníci mají za to, že zmenšení populace brouka je výsledkem jejich zásahů. Nevládní neziskové organizace a několik vědců se domnívají, že jde o následek klimatických podmínek - chladného počasí,“ shrnují emisaři. „Nedávný úbytek kůrovce lze vysvětlit kombinací obojího,“ uzavírají. Nicméně kácení a zejména holoseče v jádrových zónách národního parku, které by na základě jeho statutu měly zůstat ponechány přirozenému vývoji, považují za nepřijatelné.
„Hasiči“ jsou však ve střehu, aby se kůrovcový „požár“ znovu nerozhořel. „Svolali jsme vědeckou část rady národního parku, a ta nám doporučila v nejožehavějších zónách další asanaci,“ uvádí Žlábek. Jde o nevelký počet stromů, ale zároveň o princip - jak se k žádosti postaví státní správa, která je součástí orgánů národního parku? Po případném souhlasu by jistě přišlo odvolání k ministrovi. Nastane nové vyhrocení sporu? Bude současný management správy ochoten a schopen naplňovat odlišnou koncepci, doporučenou IUCN, za niž se staví vedení ministerstva životního prostředí?
Souboj generálů.
„Když nebude po mém, odstupovat nebudu,“ komentuje situaci Žlábek. Je přesvědčen, že kritika IUCN se týkala především krátkodobých cílů správy parku a že dlouhodobý plán péče o národní park se příliš měnit nebude.
Nicméně v sídle parku usilovně pracuje skupina lidí na připomínkách ke zprávě. Žlábek nebyl ochoten naznačit, čeho se pochybnosti týkají. Byla svolána Rada národního praku, kterou autoři zprávy kritizují jako nefunkční orgán, sestavený tak, aby šel řediteli na ruku. Situace zatím nespěje ke konsenzu, který měla zpráva IUCN navodit. V kuloárech se nediskutuje o koncepcích, ale o tom, kdo usiluje o zachování současného vedení parku a kdo by si přál změnu. Padají jména vlivných politiků. Ministr Ambrozek stojí před zásadním rozhodnutím, které nelze odkládat.
„Jsem připraven na různé varianty vývoje,“ ubezpečuje Ambrozkův náměstek Ladislav Miko. „Nechci nic prosazovat násilím, nemám zájem s někým bojovat. Změna potřebuje podporu nebo alespoň toleranci. První, na čem se musíme na Šumavě dohodnout: nemůžeme se pyšnit parkem druhé katogorie a hospodařit v něm jako v kategorii páté. To je neudržitelné.“ K podobným závěrům jako zpráva IUCN dospěl Miko na základě vlastních informací už dříve. Je však nepřítelem uspěchaných řešení. „I velmi dobrou myšlenku může zabít nepřipravené prostředí,“ připomíná.
Dřevo s finanční obětí.
Těžba kůrovcových kalamit v národním parku a odvoz dřeva z lesa navozovaly laický dojem ekonomického využití suroviny. Jaromír Bláha z Hnutí Duha, nejpřipravenější oponent současného managementu parku, však na zveřejněných číslech dokumentoval obrovskou ztrátovost asanací. V posledních letech, kdy byly prováděny, se státní příspěvek národnímu parku vyšplhal na 110 až 184 milionů, tedy o řád výše než v letech před asanacemi. Vrtulníky za šest let do roku 2000 prolétaly při svozu dřeva 117 milionů korun. Kmeny, které přemístily, by musely být pozlacené, aby se náklady vrátily. A to ještě správa parku pod tlakem kritiků sama pojala kompromisní rozhodnutí ponechávat kvůli snazší obnově lesa část pokácených stromů na místě, v oblastech chudých na živiny dokonce všechny. Neekonomická vrtulníková „sklizeň“ šla tedy jak proti duchu zachování lesa, tak proti rozumnému čerpání fondů. Když se prokázalo, že vrtulníky odvážely stromy i z míst, kde neměly co dělat, a vzniklo podezření z krádeže, interpeloval tehdejší poslanec Ambrozek ministra Kužvarta, zda není třeba vrátit část dotací. Kužvart nic a Ambrozek si teď sám sobě dluží odpověď. Drahý zásah proti kůrovci na Šumavě znepokojoval i mnohé vědce. Ředitel Botanického ústavu AV ČR František Krahulec studii uvítal. „Konečně se přestane les léčit stejnou metodou jako na konci 19. století, která může za naše dnešní problémy. Kácet třistaleté stromy, které přežily několik takových kalamit, bylo nezodpovědné. Odolné stromy mají i odolné potomstvo,“ konstatuje Krahulec.
