Nechceme ghetta

Dříve jsme Evropu obdivovali, říká předseda Islámské nadace v Brně

Muneeb Hassan Alrawí (39), předseda správní rady Islámské nadace v Brně. Původem Iráčan. České občanství získal na poslední chvíli, 10. září 2001. V roce 1985 ho režim Saddáma Husajna vyslal do Československa studovat elektrotechniku na Vojenské akademii v Brně. V době první války v Perském zálivu byl ale stejně jako všichni ostatní Iráčané vyhoštěn. Odjel zpět do vlasti. Vrátil se v roce 1992. O rok později ukončil školu a začal podnikat. Dodával do Iráku náhradní díly na traktory značky Zetor. Má dva syny, mladšímu jsou čtyři roky, staršímu šest. Manželka pochází z Bosny a Hercegoviny, do Čech se dostala v roce 1993 jako uprchlice.

EURO: Zajímají se místní úřady, případně dokonce i tajné služby o vaše aktivity a názory? ALRAWÍ: Určitě. Ale to je zcela v pořádku. Pokud toho dotyčný úřad nechce vyloženě tendenčně zneužít, tak proti tomu nemáme vůbec nic. Ať se ptají, ať tady klidně visí kamery… Je to ku prospěchu celé společnosti. My v ní žijeme, žijí v ní naše děti. Nemáme zapotřebí, aby byly nějaké nepokoje.

EURO: V Česku muslimové nežijí pohromadě, nevytvářejí žádná ghetta, přestože jich v zemi žije bezmála dvacet tisíc. Jak to? ALRAWÍ: Rozhodně nejsme pro ghetta, v žádném případě. Nechceme, aby tady existovaly čtvrti, v nichž budou žít jenom muslimové. Mohou být blízko sebe, mohou se navštěvovat, ale aby vzniklo obecní ghetto, to není nic dobrého.

EURO: Proč? Všude jinde žijí muslimové pohromadě. Určitě k tomu mají své důvody. ALRAWÍ: Důvody jsou to většinou technické. Tam, kde žijí muslimové, se vzápětí objeví naše obchody, čajovny. Ale komunita se začne více a více uzavírat, nemuslimové tam přestanou chodit. Časem se mohou objevit nejrůznější podezření a pochybnosti, co že se to tam vlastně děje.

EURO: Obvykle ale všude na světě spíše vznikají ona ghetta. ALRAWÍ: Prostě máme štěstí. Osud nás dovedl k tomu, že zdejší muslimská komunita vznikla vlastně až v 90. letech 20. století, a ne na jeho počátku. Jinak bychom se dnes asi chovali stejně jako muslimové ve Francii. My ale už víme, že jejich cesta nebyla až tak úžasná a správná.

EURO: Mohou někdy v Česku vypuknout podobné nepokoje jako ve Francii? ALRAWÍ: Muslimská komunita v Česku má úplně jiné kořeny, jiný původ než komunity na Západě. Do Německa, Francie, Velké Británie přijížděli většinou lidé, kteří hledali práci, chtěli si vydělat. Tamní komunity jsou proto velmi uzavřené, žijí sami pro sebe. Příliš je nezajímá, co se děje kolem. Do bývalého Československa přicházeli hlavně studenti, vysokoškoláci. Byli to mladí lidé, žili normálně v české společnosti, sledovali média, zajímali se o to, co se děje.

EURO: Rozdíl tedy vidíte v míře integrace? ALRAWÍ: Určitě. Na Západ jezdili muslimové za prací, vesměs za podřadnou, špatně placenou a společensky neoceňovanou. Místní společnost se na ně dívala trochu svrchu. Třeba na Turky v Německu. V Česku nic takového nebylo a my věříme, že to tady může proběhnout jinak. Víme, že když dnes nepoložíme dobré základy soužití naší komunity s většinovou společností, tak za nějakých čtyřicet padesát let nastanou stejné nepokoje jako teď v Paříži. Máme tu výhodu, jsme jedna z nejmladších komunit v Evropě. Komunikujeme se státními institucemi i s médii, reagujeme na problémy. Snažíme se zabránit tomu, aby se místní komunita rozpadla na navzájem oddělené a soupeřící skupinky, které se budou dávat dohromady dle místa původu a ideologických proudů.

EURO: Radikalizace muslimské komunity v Česku v blízké budoucnosti nehrozí? ALRAWÍ: Ne.

EURO: Co by musel stát, česká společnost, udělat za chyby, aby tu, jak říkáte, „poklidnou a umírněnou“ muslimskou komunitu „rozdráždil“? ALRAWÍ: Kdyby většinová společnost muslimy a priori podezřívala z něčeho špatného. Kdyby jim dávala najevo, že sem nepatří, že se nedokážou plně integrovat.

EURO: Nenastala nějaká změna ve vzájemných vztazích už po 11. září 2001? ALRAWÍ: Částečně ano. Je to cítit hlavně z novinových článků. Místní tisk se totiž snaží při informování o islámu a o muslimech držet krok s tím zahraničním. Čeští novináři se sice nemají doma čeho chytit, ale píší třeba o vývoji ve Francii, v Afghánistánu. A česká společnost pak k místní muslimské komunitě přistupuje negativně.

EURO: Cítíte to na vlastní kůži, v běžném životě? ALRAWÍ: Já osobně zatím ne, ale vím, že někteří muslimové to tak cítí.

EURO: Jsou někde ve světě stejně „uvědomělé“ muslimské komunity, kterým jde hlavně o poklidné soužití s většinovou společností? ALRAWÍ: Česko je výjimečné. Podobný osud má snad jen komunita na Slovensku. Ale všude jinde, včetně Maďarska a Polska, už to funguje úplně jinak.

EURO: Kdy jste si uvědomili, že muslimská komunita v Česku je tak odlišná? Věděli jste to už před 11. září 2001? ALRAWÍ: Místní muslimská komunita je úplně jiná od počátku. Samozřejmě jsme nemohli tušit, co se stane, že přijde 11. září a jak se vše zvrhne. Až později nám došlo, jaké jsme měli štěstí. Chceme pokračovat stejnou cestou, uvědomovat si věci s časovým předstihem.

EURO: Opravdu tvrdíte, že po 11. září se mezi českými muslimy neobjevily žádné radikálnější myšlenky? ALRAWÍ: Neobjevily. Vážně ne.

EURO: Ani teď mezi sebou nemáte žádné dospívající „rebely“? ALRAWÍ: Říkáme si, díky bohu, mezi naší mládeží nejsou. Mladí studují střední nebo vysoké školy, sledují, co se děje, používají internet. Už nejsou odříznuti od islámského světa, od různých myšlenkových proudů. Dnes si sami mohou vedle radikálního hlasu nalézt i hlas rozumný. Je větší možnost volby. Když člověk není tendenčně radikální, tak ho těžko zradikalizujete nebo zmanipulujete.

EURO: Co si myslíte o postupu Američanů v Iráku? ALRAWÍ: Je zcela nepřípustný! Američané dělají přesně to samé, co vyčítají druhým. Přesně to, co dle nich dělal Husajnův Irák. Američané v Iráku dodneška nenašli žádné zakázané chemické zbraně. Mně ale bylo od samého začátku jasné, proč Američané do Iráku šli a současným vývojem nejsem nijak překvapený. Prostě buď chtěli provést onu akci a nestarali se o následky, nebo v americké administrativě vládne velká neinteligence. Nedomysleli, co je tam může všechno čekat, a v co se to může zvrhnout.

EURO: V co si myslíte, že se americký útok zvrtl? Jak to vnímá rodilý Iráčan? ALRAWÍ: Před válkou islámský svět Západ obdivoval pro jeho technický pokrok, politické uspořádání, rozvoj demokracie… Chtěli jsme se od Západu něco dobrého naučit. Muslimové například jezdili rádi studovat do Evropy. Někoho obdivovat, na tom není nic špatného. Přináší to důvody ke sblížení. Ale agrese vůči Iráku ten obdiv úplně zlomila. Nic horšího se nemohlo stát, na plán kohosi z americké administrativy doplatíme my všichni.

EURO: Co soudíte, že se bude dít dál? ALRAWÍ: Buď nastane zlom, obnovení vztahů, nebo ne. Hodně bude záležet na Evropě, na státech Evropské unie. Ty mohou být mostem mezi Západem a islámem, mohou konflikt vyvažovat. Buď se nechají vést touhami dnešní americké administrativy, nebo dokážou říct: ne, tak to dál nejde.

EURO: Aby se Evropa stala novým vzorem pro arabský svět? ALRAWÍ: Jistě. Všichni víme, že demokracie v islámských zemích se nedá s demokracií na Západě příliš srovnávat. Jenže muslimové, kteří by ještě tak před pěti lety svůj režim kritizovali, dnes řeknou: je to pořád lepší, než kdyby sem přišli Američani a udělali chaos. Minimálně padesát procent Iráčanů má takový názor. Minimálně. To není dobrá věc.

EURO: Česká vláda se před invazí do Iráku postavila na stranu Spojených států. To vám nevadilo? ALRAWÍ: Nedá se říct, že by se až tak jednoznačně postavila na stranu Američanů (smích).

EURO: Takže postoj českých ministrů, kteří do Zálivu poslali chemiky a vojenskou nemocnici, vás uspokojil? ALRAWÍ: Velmi dobře víme, kdo byl pro a kdo byl proti. České pro se zúžilo na polní nemocnici. Horší by bylo, kdybyste tam poslali aktivní vojenské jednotky. Byli jsme rádi, ušetřilo nám to hodně práce při vysvětlování.

EURO: A kdyby Česko vyslalo ozbrojené vojáky? Jak by to místní muslimové vnímali? ALRAWÍ: Ten pohled by byl minimálně jiný, to se nemůžete divit. Musíte chápat postavení muslima, který má pocit, že jste se proti němu postavili. Brali bychom to jako spoluúčast na válečném útoku.

EURO: Dotkla se vás válka v Iráku i osobně? Máte tam přece rodinu… ALRAWÍ: Irák je moje vlast, narodil jsem se tam, takže se mne to samozřejmě dotklo. Ale z mých příbuzných nebyl bohudík zabit nikdo. I když rodinu jednoho z mých bratrů málem přejel americký tank. Seděl i s dětmi v autě, tank jel vedle nich, někdo někde nečekaně vystřelil. Američani se prudce otočili a bylo jim úplně jedno, zda vedle nich někdo stojí nebo ne. Další bratr mi zase vyprávěl, jak ho kontrolovali američtí vojáci, když jel domů. Zastavili jeho auto, musel vystoupit a lehnout si na zem. Pak na něj šlapali vojenskou botou. To je ponižující pro každého, natož pro Araba.

EURO: Loni české ministerstvo kultury zaregistrovalo Ústředí muslimských obcí, do kterého patříte i vy, jako náboženskou společnost. Co dál? Za deset let můžete požádat druhý stupeň registrace, o povolení zřídit si vlastní školy. Chystáte se i na to? ALRAWÍ: Určitě se o to budeme snažit.

EURO: Prozatím chodí vaše děti do běžných místních škol? ALRAWÍ: Ano. Někdy se sice objeví technické problémy, třeba s obědy, když je zrovna vepřové maso, ale jinak je to bez problémů. Našich dětí je tady zatím málo.

EURO: Vlády některých západoevropských zemích, například nizozemská, požadují tvrdší kontrolu nad obsahem výuky v muslimských školách. Vám by něco takového nevadilo? ALRAWÍ: Ne. Stát kontroluje víceméně všechny školy, které existují. Není důvod, proč by nekontroloval i ty muslimské. To je stejné, jako když budete chtít u nás v mešitě uspořádat přednášku. Také budeme chtít znát její obsah předem, protože odpovídáme za mešitu. Stát zase odpovídá za bezpečnost a je jenom přirozené, že některé věci potřebuje vědět. Nenechá nás přece učit nějaké radikální myšlenky. Jiná situace by byla, kdyby nás stát nutil k nějakému výkladu islámu, se kterým nesouhlasíme. To bychom byli určitě proti. Já bych třeba rozhodně nedokázal pochopit důvody pro zákaz nošení šátků. To je naprosto absurdní a nesmyslné, je to čistá diskriminace muslimů. Ve Francii byl zakázán šátek jako symbol. Ale to je velký omyl, šátek pro tu holku není žádný symbol. Nošení šátku je jednou z jejích povinností. Ona prostě musí chodit zahalená. To je jako kdybyste jí zakázal se modlit.

EURO: Věří muslimové českým bankám? Neodpovídají přece pravidlům šaríi. ALRAWÍ: Mají v nich účty, nic jiného jim ani nezbývá. Objevují se i názory, že bychom měli mít peníze doma. Ale zase přijít při jedné nemilé návštěvě o všechno?! Víte, o islámu se někdy říká, že je to extrémní ideologie, ale to tak není. Naopak, kromě víry v jednoho jediného boha má islám všude vůli, nějaké další možnosti. Dejme tomu, že nesmím jako muslim sedět tam, kde se pije alkohol. Ale když se s vámi chci sejít a není jiná možnost než sedět v baru, tak co se dá dělat.

EURO: Jak se zdejší muslimská komunita vyvíjí? Rozrůstá se? ALRAWÍ: Přicházejí noví studenti, někteří z těch starých zůstávají. Buď se ožení, nebo se chytnou a najdou si nějakou práci. Ale ten rozvoj komunity je určitě pomalejší než jinde.

EURO: Máte přehled i o muslimech – uprchlících, kteří chtějí v Česku žádat o azyl? ALRAWÍ: Pokud je to možné, tak se jim snažíme pomáhat. Vysvětlujeme jim, co je tady jinak, co mohou a nemohou očekávat. Navíc děláme třeba i školení pro zaměstnance Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra. O kultuře, stravování…

EURO: Čím se živí muslimové, kteří se rozhodnou zůstat v Česku? ALRAWÍ: Většina muslimů, kteří přišli z ciziny, v Česku podniká. Nesehnali žádnou práci, tak podnikají.

EURO: Nesehnali práci proto, že jsou muslimové? ALRAWÍ: Ano. Mají s tím zcela reálný problém.

EURO: Platí i pro české muslimy pravidlo, že žena je doma a stará se o rodinu a muž vydělává? ALRAWÍ: V islámu není zakázáno, aby žena pracovala. Moji manželku teď třeba živím já, kvůli dětem, ale dřív normálně pracovala u mne ve firmě. I jiné manželky pracují. Muslimky původem z Česka najdou práci poměrně jednoduše. Pro cizinky je to horší. Ty většinou pracují v rodinném podniku, v obchodě, prodávají třeba sklo nebo potraviny. Pro ženu totiž může být někdy těžké pracovat u někoho cizího. Nemusejí na ní být slušní, ohleduplní, mohou jí zneužívat. To je pak lepší, když zůstane doma. Ale jsme zatím velmi mladá komunita a většina našich žen je zrovna doma na mateřské a stará se o děti.

EURO: Co má udělat muslim, který by zjistil, že někdo z jeho komunity plánuje teroristický útok? ALRAWÍ: Kdybychom věděli, že někdo něco takového plánuje, museli bychom ho od toho odradit. To každopádně. Protože by uškodil nevinným lidem, což je dle islámu nepřípustné. Navíc by ublížil i vlastním lidem.

EURO: Jak by se zachoval muslim, který by chtěl v Česku spáchat teroristický čin? Kontaktoval by členy místní komunity, nebo by to raději neriskoval? ALRAWÍ: Možná by to zkusil a své skutečné záměry by nedal najevo. My ale doufáme, že k ničemu takovému nedojde. Snažíme se proto dělat maximum.

EURO: Jak se vám líbí často používané, ale poměrně problematické termíny „muslimský terorismus“ a „muslimský terorista“? ALRAWÍ: Jejich vznik nemohl být v žádném případě náhodný. Pozdější časté používání vyplývá z toho, že jde o dobře „prodejné“ termíny.

EURO: Když nevznikly spontánně, tak kdo je vymyslel? A proč? Aby provokovaly muslimy? ALRAWÍ: Ano, myslím, že to tak bylo. Jde o hledání nepřítele. Je za tím potřeba nalézt nepřítele, aby bylo s kým bojovat, aby bylo rušno.

EURO: Asi se nespletu, když řeknu, že za „vynálezce“ toho termínu považujete lidi z Bushovy administrativy? ALRAWÍ: Určitě. Lidi ze zákulisí.

EURO: Jak jinak ale o současném terorismu mluvit, aby to bylo korektní? ALRAWÍ: Když říkáte islámský, tak to znamená něco, co pochází z islámu. Chápu, když se řekne, že nějaký muslim spáchal teroristický čin. Je to muslim pomlčka terorista. Ale ne muslimský terorista. V 70. letech se také nemluvilo o komunistických teroristech, i když je podporovaly státy komunistického bloku. Terorista je jednou terorista.
Soudíme, že ten, kdo takové termíny používá, považuje islám za ideologii, která schvaluje a používá terorismus. A tak to rozhodně není. Když to někdo dělá z nevědomosti, to by se ještě dalo omluvit. Když tím prodává noviny, to už se omluvit nedá. A když to dělá záměrně, tak to je už zcela bez diskuse.
Ale v poslední době v té islámofobii nastal určitý zlom. Po zveřejnění fotografií týraných iráckých vězňů z věznice Abú Ghrajb. Po tom, co jsme se dozvěděli, co tam američtí vojáci prováděli. Z globálního pohledu šlo o maličkost, ale medializace velmi pomohla k tomu, že lidé přestali bezmezně věřit všemu, co tvrdili Američani. Do té doby všichni věřili Američanům, že v Iráku jsou továrny na chemické zbraně, i když to byla naprostá lež.

EURO: Fotografie z Abú Ghrajb se ale určitě nedostaly do novin jen tak, náhodou. Někdo z americké administrativy je musel získat a pustit je ven… ALRAWÍ: To rozhodně. Je štěstí, že si muslimové uvědomí, že i v Evropě a v Americe jsou ještě dobří lidé.