Evropané milují Baracka Obamu, ale od jeho zvolení mají jejich státníci neklidný spánek
Prvním sto dnům prezidentování Baracka Obamy bylo věnováno tolik příspěvků, že by to snad vytvořilo rekord hodný zápisu do Guinessovy knihy. Hlušinou chvalozpěvů jen zřídka problýsklo zlaté zrnko poznání, že mezi popularitou a efektivitou nemusí být přímá úměra ani příčinná souvislost. Nejnápadněji se to projevuje ve vztazích s Evropou, jejíž postoje zůstávají zhruba neměnné, přestože americký prezident je v ní oblíben téměř stejně jako v Keni. Jeho evropské turné prozradilo, že Obama Neobama základní reflexe Starého a Nového světa ožehavých současných problémů zůstávají rozdílné, ba neslučitelné. Evropa bytostně sdílí české moudro neprávem přisuzované Josefu Švejkovi: „To chce klid.“ Nechce příliš velké „vzrůšo“.
To dá rozum. Evropské dějiny 20. století jsou samý neklid a rozruch, válka a genocida, fašismus a komunismus. I to nejrevolučnější dobrodružství zdejší geopolitiky – vytvoření Evropské unie – se v podstatě neslo na touze po stabilitě a jistotách, nikoli po převratných změnách. Strach z velkých lapálií způsobených neomezenými národními nebo osobními ambicemi učinil z Evropanů bytostně konzervativní tvory. EU byla zamýšlena jako klícka, do níž měla být vsazena především německá rozpínavost. Ekonomické struktury Evropy, které se nyní vzepřely Obamovým představám o neomezených výdajích, založili Němci, jejichž noční můrou není vzpomínka na velkou hospodářskou krizi, ale na velkou inflaci. Němci, Francouzi, ale i jiní Evropané dávají přednost sociálním dávkám před státním stimulačním balíčkem. Evropané si zvykli na sociální jistoty a jsou na nich psychologicky závislí. „Kreativní destrukce“ anglosaských ekonomik připadá Evropanům příliš násilná a nevyzpytatelná. Raději by více regulovali podnikatele v jejich tvůrčím rozletu schopném porušit rovnováhu. Spíše by se vzdali části blahobytu než jistot.
Evropa dávno odmítla přemrštěné ambice ze začátku devadesátých let. Společná evropská armáda, vysněná Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem, zůstává dnes stejnou fatou morganou jako před patnácti lety. Tiše skonala a bez pozounů byla pohřbena idea „dobrovolné liberální říše“ zahrnutím Turecka, balkánských států, Ukrajiny a možná dalších Východoevropanů do širokého pásma míru, liberalismu a bezpečnosti. Dnes mnozí obyvatelé „jádrové“ Evropy hlasitě litují i rozšíření EU v roce 2004. Spory o jejím dalším rozšíření se omezily na otázku, zda je definitivně mrtvé, nebo, jak doufají optimisté, jen v komatu na nejméně 30 let.
V duších těch, kdo Obamovi freneticky tleskali, se usazoval nevyřčený strach z jeho hospodářského radikalismu a nové strategie vůči Afghánistánu a Pákistánu – na evropské gusto příliš agresivní a orientované na vojenský úspěch. Jak se s pověstnou ostrovtipností vyjádřil jeden pařížský novinář: „Trochu nás zaskočilo, že se z Obamy nakonec vyklubal takový… Američan.“
Američané jsou věčným zdrojem neklidu. Známý americký politolog a občas i politik Stephen Sestanovich v brilantní eseji Americký maximalismus ukázal, že v minulém století demokratické i republikánské vlády vždy a ve všem volily radikálnější a dokonce riskantnější transformační strategie, než si přáli Evropané. Platilo to pro konfrontaci se Sovětským svazem, sjednocení Německa i pro válku na Balkáně. A platí to i dnes pro řešení globální ekonomické krize. Evropa bývala spíše mimoděk vtažena do vřavy tímto nebezpečným hazardním hráčem.
Evropané sice milují Obamu, ale od jeho zvolení mají jejich státníci neklidný spánek. George Bush byl pro ně strašákem, na něhož se vymlouvali kvůli své transatlantické laxnosti. Na Obamu se vymlouvat nemohou – a přitom je to pořád „takový… Američan“. Je otázkou, zda si Obamovo okolí uvědomuje propastné rozdíly v mentalitě mezi Evropou a USA, anebo je-li stále přesvědčeno, že ony příkopy po sobě zanechal Bush a nyní budou rychle zahlazeny. Naoko oficiální představitelé zastávají druhý názor, leč nejzkušenější z nich vědí, že první je správný. Obamova vláda se může pokusit, jak to činily její předchůdkyně, požadovat po Evropanech plnění závazků. Anebo může mlčky uznat, že si Evropané jednoduše nepřejí být vyvedeni z božského klidu. Nechtějí posílat vojáky do Afghánistánu, vydávat více na obranu, uvalovat větší sankce na Írán nebo odolávat energetickému vydírání Ruska. Může se však stát, že nová Obamova administrativa, unavená neustálým burcováním pohodlných spojenců, skončí tam, kde stará Bushova – bude řešit problémy na vlastní pěst. A že neustálý povyk Evropanů o nepřípustném unilateralismu USA nikdy neznamenal, že by vedle rozhodovacích práv byli připravení převzít s nimi odpovědnost za světové problémy. Spíše chtěli zamluvit skutečnost, že mají mnohem příjemnější životní ideál – ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nimi a pít…
