Za devatero horami a devatero meandry řeky Orlice stojí u polských hranic dřevěná chaloupka, která sice kuří nožku nemá, ale zato je slepená ze dvou zdánlivě odlišných polovin. Žije v ní babička a jde se tam po úzké pěšině v údolí mezi zamlženými kopci. Kromě babičky tu bydlí i dědeček a občas sem přijede s motorkou, kolem a běžkami jejich syn, který odvážnou přestavbu stoleté chatky objednal u architektonického studia Refuel.
Když místo poprvé navštívili autoři nového řešení, tedy Zbyněk Ryška, Jan Skoupý a Kamila Petráková, měli před sebou zhruba sto let starou stavbu z vepřovicových cihel, která byla dole zakončena kamenným soklem. Chalupa se jmenovala Anička a její zalomená sedlová střecha prozrazovala, že ji postavili v pohraničí. Léta na budově zanechala úpravy, které provedli prarodiče a rodiče současného investora. A nejen oni. Skromná chatka byla svědkem nejednoho dějinného zvratu. Nachází se v obci Orlické Záhoří v nížině, kterou tu vymlela Divoká Orlice. Obec oficiálně vznikla v roce 1951 sloučením vesnic Kunštátu, Bedřichovky, Jadrné, Trčkovy, Zelenky a Černé Vody.
Pohnutá historie
V té době měly obce ještě německá jména a množství hraničních kamenů v okolí ukazuje, kolikrát se v oblasti posouvaly mocenské linie. Když byli původní obyvatelé vysídleni a horami prošly rabovací gardy, chalupa už tam stála, a tak z ní odnesly vše, co mělo alespoň nějakou cenu. V okolí nefungoval žádný průmysl a nové obyvatele tu čekala jen zima, chudoba a těžká práce při obdělávání lánů, což nelákalo nikoho kromě řeckých uprchlíků, z nichž pár se sem dostalo během tamější občanské války. Nicméně ani jim se zde nelíbilo, takže postupně odešli a chaty zůstaly opuštěné.
Další pokus o osídlení pohraničí proběhl v padesátých letech, kdy sem komunisté posílali brigády, aby učinily oblast opět obyvatelnou. Krávy byly prý tehdy ustájeny i v hotelích a studenti pracovali šest dní v týdnu. Nacházeli pozůstatky vybydlených domů, zbytky zahrad nebo odpadky a exkrementy na půdách. Stavební podnik posléze budovy opravil, vybavil a zavedl sem vodu i elektřinu. Ale ani tak zde nikdo bydlet nechtěl. Pak přišel nápad představit místní chaty jako rekreační zařízení a rozprodat je lidem z měst. Tehdy pravděpodobně rodina investorova k Aničce přišla.
Inspirace ze stodoly
O mnoho let později už stavba potřebovala pořádnou rekonstrukci a dostavbu, které se ujali s citlivou elegancí architekti z pražského studia. „V okolí jsou tradiční chalupy z vertikálních prken, které mají spáry překryté lištou. Chtěli jsme navázat na tento systém fasády a zároveň jsme chtěli, aby se to tvářilo jako kompaktní stará stodola a nebylo tam příliš mnoho otvorů, jelikož si myslím, že to domu škodí. Proto jsme přistoupili k tomu, že okna sahají vždy jen přes šířku jednoho prkna,“ říká Zbyněk Ryška. V roli návrháře o přístupu ke stavbě dlouho neváhal. Inspiroval se místními stodolami z šedých prken, která občas vypadnou a zanechají za sebou škvíru. Do pomyslných děr zasadil okna a navzdory původnímu předsevzetí ohledně otvorů ve stěnách počet úzkých prosklených štěrbin překročil desítku. Dohromady s původními okny je jich potom jednadvacet.
„Chtěli jsme, aby fasáda byla kompaktní a působila jako stará rozpraskaná stodola, kde občas vypadne prkno a zároveň aby byl v interiéru dostatečný komfort. Jednotlivá okna jsme vyvíjeli spolu s tesařem, dodavatelem a truhlářem v jedné osobě, takže se nám povedlo, že zevnitř má okénko tradiční chalupářský rozměr, ale zvenku je to jen škvíra v jednom prkně. To bylo nakonec docela překvapení,“ popisuje architekt. Na okně, které má zevnitř i zvenčí odlišné dispozice, je prý na míru všechno včetně starých kliček, které si majitel sehnal sám.
Přestavěná nepřestavěná
Kromě hrátek s okny prý museli stavaři řešit, jak vůbec do horského údolí dovézt materiál. „Odevšud je to daleko a přístupové cesty jsou úzké, navíc se nacházíme v chráněné krajinné oblasti,“ popisuje Ryška se slovy, že jeho práce spočívá především v řešení problémů. U chaty mu s tím ale pomáhal tesař, který zároveň dokázal dřevěnou střešní krytinu napojit na stávající objekt a zachovat u ní prolamování. „Snažili jsme se použít prvky starých chalup lehce jiným způsobem,“ vysvětluje autor návrhu.
V interiéru chaty použili architekti jednoduché přírodní materiály. Na stropě jsou betonové panely a na obložení využili smrkové dřevo. Foto: Kamil SalibaPůvodní chata totiž zůstala na polovině stavby v téměř stejné podobě. „Budova je rozdělená na starou a novou část, přičemž tu starou obývají investorovi rodiče. On sám je z Prahy a jezdí na rekreaci do nové části,“ říká architekt. Na místě současné nové chaty byla dřív skutečná stodola, která se proměnila v pohodlný příbytek.
Vnitřní dispozice se prý tvořila skoro sama. „Vzhledem k tomu, jak je to maličké, tak je tam světnice, takový obýváček s kuchyňským koutem a nahoře je jedna ložnice a nad ní je na půdě ještě patro na spaní pro děti. Ve stavebním programu nebylo co vymýšlet,“ shrnuje Zbyněk Ryška. Protože se jedná o chatu, snažili se prý používat obyčejné materiály. Ze stropu shlíží ničím nezakryté železobetonové panely, na stěnách převládá bílá, kterou střídá obložení ze smrkového dřeva. Výsledek přesto vypadá velmi čistě, světle a působí vkusně a elegantně.
Umět zestárnout
Ve stěnách vepřovicové cihly sice nahradily betonové tvárnice, ale fasáda horský původ nezapře. Celou přístavbu pokrývá prkenné obložení z modřínového dřeva. Bez povrchových úprav a ohlazení. Časem a povětrnostními vlivy prý trámy zešednou. „Snažili jsme se, aby materiál na fasádě uměl stárnout. Obložení se mění v průběhu času, dokud není šedostříbrné. Modřín má natolik kvalitní dřevo, že bez povrchové úpravy vydrží velmi dlouho, zestárnutím naopak získává trvanlivost,“ popisuje architekt. Přirozeným opotřebením stavba v budoucnu ještě víc splyne s prostředím.
„Chata je výzva i zábava zároveň. Vždycky se snažíme, aby si dům přebral prvky z okolí. Říká se tomu kontext. Když stavíme v Orlickém Záhoří, musí to vypadat jinak než dům za Prahou,“ říká Ryška. Rodinný dům u Prahy totiž shodou okolností navrhovali pro stejného investora. Spolupracují s ním již léta, protože je jedná o kamaráda Ryškova kolegy Jana Skoupého. To znamená, že autoři domu, který nyní získal stavební povolení a započne jeho realizace, se do již hotové horské chaty jezdí rekreovat.
Chalupa Anička byla prý prvním společným projektem Zbyňka Ryšky a jeho parťáka Jana Skoupého a nový domov stejného klienta patří k jejich posledním zakázkám. „Myslím si, že je to hodně povedené na to, jak jsme byli nezkušení,“ tvrdí Ryška. Přístup k navrhování prý od té doby nezměnili, vždy se dívají hlavně na okolí, na dispozice a na to, jak bude stavba působit zvenku. „Co se týče architektury, posun ve tvorbě nevnímáme. Snažíme se to dělat pořád stejně,“ shrnují.
