Putinova brutální politika vůči Ukrajině by mohla Evropu přinutit alespoň k jednotnější politice energetické bezpečnosti
Člověk nemusí být zrovna Vladimir Vladimirovič Putin, aby si spočítal, že mu anexe Krymu projde. A opravdu na to nepotřeboval studovat krizi v eurozóně, demonstrující nedostatek solidarity - či lépe řečeno nedostatek ochoty prostřednictvím vydávání solidárně ručených eurobondů splácet dluhy, které se vytvářely jen v některých zemích. Bohatě mu stačil pohled do vývozních statistik zemního plynu a ropy, které už před lety inspirovaly vznik nové strategické doktríny, často připisované někdejšímu místopředsedovi Jelcinovy vlády pro ekonomiku a finance (a privatizačnímu šéfovi) Anatoliji Čubajsovi. Pokud ji dobře chápu (není nijak zvlášť složitá), zní v kostce asi takto: „Dokud máte dostatek potrubí, které vaše partnery drží v dostatečné energetické závislosti, můžete uplatňovat sílu skrz potrubí.“ Jistěže se k tomu hodí i dostatečná odstrašující vojenská síla, ale podstatné je, že energetická závislost Evropy na Rusku na rozdíl od armády nestojí peníze, ale naopak je vydělává.
Vstřebání této doktríny umožnilo zároveň vybrat „mírovou dividendu“ (Rusko přes všechny ohlášené zbrojní programy utápí ve zbrojení a udržování armády nesrovnatelně menší procento HDP než někdejší Sovětský svaz) a inkasovat stomiliardové výnosy z vývozu, které se nemusejí utápět v podpoře ekonomiky bývalých sovětských satelitů.
Z hlediska této úvahy je lhostejné, jak se v éře po Jelcinovi rozdaly mocenské karty uvnitř Ruska. Podstatné je, že takovému nápadu se v jistých kruzích říká elegantní. Zbývalo jen podepřít jej efektivní energetickou diplomacií, která krájí Evropu z hlediska míry závislosti jako kolečka salámu.
Dávno před vypuknutím krize v eurozóně – kterou tato strategie mimochodem předběhla o pěknou řádku let – nebylo nejmenších pochyb o její funkčnosti. Problém Evropy je v tom, že se na nějakou ucelenou strategii energetické bezpečnosti až dosud nezmohla. Jaká jednotná Evropa?
Abychom byli úplně přesní, pokud jde o energie a závislost na Rusku, Evropa coby homogenní entita neexistovala a neexistuje. Od Německa na západ je v podstatě Ruskem nevydíratelná, a cokoli si můžete myslet o Francii, tak takhle země umí myslet strategicky a o svoji energetickou bezpečnost se postarala (s jádrem) nekonečně lépe než třeba Německo. Navíc strategické zájmy, například uranové doly svého koncernu Areva v Nigeru, dovede řešit ve vlastní režii, důsledně a komplexně. Dovoz plynu z Ruska představoval v roce 2012 necelých 16 procent potřeby.
Od Francie na východ má každý členský stát EU problém se závislostí na ruském plynu, od Německa (35,7 procenta) přes Česko (zhruba tři čtvrtiny; zbytek z Norska přes Německo) a Polsko až po totálně závislé Slovensko, Pobaltí a Finsko, případně Bulharsko nebo Rumunsko (86 procent). Ukrajina ztratila po napojení klíčového německého trhu na plynovod Nord Stream, který se vyhnul nejen jí, ale i Polsku a Bělorusku (plynovod OPAL), postavení výsadní tranzitní země. I Česko dalo pragmaticky přednost konektoru Gazela, propojujícímu jižní Německo přes české území (s několika přípojkami do české sítě) se severními plynovody OPAL a Nord Stream, které obcházejí Ukrajinu. Nelze se divit přece jenom o řád strategičtěji uvažujícím Polákům, že se jim Nord Stream svého času velmi nelíbil: jakmile na ukrajinském potrubí nezávisí Německo, země, kterou Rusko vždy respektovalo, výrazně to oslabuje Ukrajinu – byť se přes ni stále ještě přepravuje polovina ruského plynu.
Aby obešli Ukrajinu a znemožnili jí hrát v tranzitu klíčovou roli a zároveň si upevnit postavení na evropském trhu, museli Rusové torpédovat projekt konkurenčního plynovodu Nabucco (obcházejícího Rusko a dovážejícího středoasijský a potenciálně íránský plyn). To se opět podařilo brilantně: jižní plynovod South Stream, propojující Rusko s jihovýchodní Evropou, bude dokončen zřejmě v roce 2016. Smyčka bude perfektní. Už jen tahle peripetie naznačuje, že Evropa rozhodně nebyla bezbranná a měla možnost volby, ale ve výsledku byla… anglicky se říká „outsmarted“, česky „přechytračená“. Ale lidová čeština pro to má mnohem výstižnější termín…
Drahá solidarita Mezitím mohou Rusové tlačit na Ukrajinu nejvyššími cenami plynu v Evropě a nechat „klub přátel Ukrajiny“ zaplatit účet v podobě překlenovacích úvěrů. Západ může technologicky poměrně rychle dosáhnout otočení toku ruského plynu ze západu na východ a přepouštět ho Ukrajině za nižší (západní) ceny, ale i tohle je velmi drahé a přinejlepším polovičaté řešení.
Bruselský think tank Bruegel sice spočetl možnosti, jak teoreticky snížit během roku dovoz plynu z Ruska ze 130 miliard kubíků na nulu, ale to znamená například konverzi tepláren z plynu na topné oleje s podstatně vyššími náklady na palivo, zahýbání trhu se zkapalněným plynem (za násobek cen ruského plynu), předzásobení podzemních zásobníků v letní sezoně, co to půjde, stejně jako maximalizace těžby v Nizozemsku nebo Norsku a dovozu ze severní Afriky.
Solidární zvládnutí embarga by vyžadovalo zavést něco na způsob krizového centralizovaného dispečinku. Příklad: Sníží se odběr plynu v průmyslu v zemi, která na dovozu z Ruska závislá není, aby bylo možné jím topit v domácnostech v jiné zemi, která naopak závislá je.
Možná brzo poznáme, zda jsme v Evropě připraveni solidárně nést všechny důsledky tvrdého postoje vůči Rusku – v naději, že Rusy donutíme na Ukrajině couvnout. Na druhé straně už samo přemýšlení o tom, že bychom mohli být velmi brzy vystaveni této nepříjemné volbě, vnáší do úvah o společné energetické politice a bezpečností prvek naléhavosti, který dosud chyběl.
A tak Vladimir Vladimirovič má ještě šanci se zasloužit o sjednocení Evropy – a může se z něj stát takový nechtěný a nechtějící, ke všemu pravoslavný Carolus Magnus Secundus.
ZÁVISLOST NA RUSKÉM PLYNU (v % dovozní potřeby)
100 Bulharsko Estonsko Finsko Litva Lotyšsko Slovensko
86 Rumunsko
75 Česko
71 Rakousko
60 Polsko
36 Německo
16 Francie
Zdroj: Eurostat
EVROPSKÁ ZÁVISLOST
Projekt MET (Mitteleuropäische Transversale) by umožnil dovážet zkapalněný zemní plyn z belgického terminálu Zeebrugge do střední Evropy.
Díky projektům umožňujícím transportovat plyn nejen z východu na západ, ale i opačným směrem, lze přes Česko zásobovat Slovensko a další země na jihovýchodě.
Klíčovým projektem pro Česko je loni zprovozněná Gazela spojující předávací stanice v Brandově a Waidhausu. Plyn je ovšem nadále ruský – ze severních nalezišť (přes Nord Stream a OPAL).
Další alternativní cesta – plynovod Jamal – vede do Německa přes Bělorusko a Polsko.
Nord Stream obchází Ukrajinu i střední Evropu a po dně Baltského moře vede rovnou do Německa. South Stream, který obejde Ukrajinu přes Černé moře od jihu, bude hotov v roce 2016.
Nabucco mělo aspoň částečně zbavit Evropu plynové závislosti na Rusku. Plynovod se Zcela vyhýbal ruskému území a do Evropy měl dodávat ázerbájdážnský a potenciálně i íránský plyn. Po téměř 12 letech „příprav“ je však už téměř jisté, že zůstane jen na papíře.
60 % zemního plynu dováží Polsko přímo z Ruska, ale síť plynovodů umožňuje i nepřímý dovoz z Německa, ve výstavbě je i terminál na dovoz zkapalněného zemního plynu.
50 % dovozu plynu z Ruska proudí přes Ukrajinu.
100 milionů dolarů má hodnotu denní vývoz ruského zemního plynu do Evropy.
27 % činí podíl Ruska na celkovém dovozu plynu do EU. V roce 2003 to bylo 45 procent.
2× Rusko zdvojnásobilo ceny zemního plynu pro Ukrajinu, která dnes platí nejvyšší ceny za ruský plyn vůbec.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
