V letním dvojčísle týdeníku EURO se spolupracovník redakce Jan Schneider v rubrice Monitor opět pustil do svého oblíbeného fackovacího panáka, Vojenského zpravodajství. Pan Schneider na to jde zostra hned na začátku – konstatuje, že nedávno propuštění generálové Hrabal, Prokš a Sedlák „mají štěstí, že neskončili tragicky jako maršál Michail Tuchačevskij v SSSR v roce 1937“. Implikované srovnání České republiky a jejích ozbrojených složek se Stalinovým Sovětským svazem a NKVD je hodně silná káva, nicméně svědčí o tom, že na tom naše demokracie a svoboda slova není tak špatně, když je takovéto tvrzení možno otisknout. S další větou obsaženou v článku pana Schneidera „celá story je však hrubě slátaná“ mi však nezbývá než nesouhlasit.
Při čtení jsem se hluboce zamýšlel nad skutečnostmi, které autora článku vedou k neuvěřitelným spekulacím, jež čtenářům předkládá. Ještě více by mne však zajímalo, jaká kvalifikace pasuje Jana Schneidera na znalce problematiky, k níž se tak často vyjadřuje. Vojenské zpravodajství a jeho představitele kritizuje s železnou pravidelností a za jejich konáním spatřuje spiknutí, které má, alespoň podle jeho posledních závěrů, vést k likvidaci konkurentů v boji o místo náčelníka Generálního štábu a další lukrativní posty. Pokud je mi známo, o pozici náčelníka Generálního štábu se žádný „boj“ nevede a domnívám se, že veřejnost je z médií rovněž dobře informována, že toto místo je stabilně obsazeno.
Stejně tak tomu je i v případě vedoucích postů Vojenského zpravodajství. Tam však podle autora článku „buď nic nedělali, anebo si vymýšlejí, přehánějí a lžou“. Asi nemá cenu těmto tvrzením oponovat vyjmenováním toho, co se v posledních letech udělalo – od rozšíření spolupráce se zahraničními službami, přes definitivní stanovení celkové koncepce a priorit, až po ten prostý fakt, že vojenské zpravodajství v posledních letech poprvé po dlouhé době vykazuje (a zveřejňuje) výstupy své činnosti, a tudíž je co kritizovat. Tato činnost je v české kotlině velice oblíbená – jde to snadno a nic to nestojí.
Pan Schneider sám je dobrým příkladem tohoto trendu. Zajímalo by mne, kdy a zda vůbec některou ze zahraničních oblastí, v níž vojenské zpravodajství působí, navštívil, případně jaká znalost či životní zkušenost jej opravňuje kritizovat ty, kteří v rozvědce pracují. Řada z nich mnohokrát nasazovala život ve skutečném boji a jsou nositeli vysokých vyznamenání nejen českých, ale i zahraničních. Pro mnohé ale zní tato nepopiratelná fakta jako banální fráze, s nimiž se bude dobře bojovat ze zálohy – od klávesnice počítače.
Martin Barták, bývalý místopředseda vlády a ministr obrany ČR
Reakce autora
Moje kritika činnosti Vojenského zpravodajství (VZ) obsahuje hodnocení jak pozitivní, tak negativní. Pan exministr Barták zřejmě přehlédl týdeník EURO 29/2010, kde jsem v komentáři k výroční zprávě VZ napsal: „Pokud jde o nástin informační produkce Vojenského zpravodajství, je třeba vyhodnocení operativní situace pochválit. Vojenští zpravodajci vědí, o čem hovoří.“
Panu Bartákovi údajně není nic známo o interním boji o post náčelníka Generálního štábu. Jsou však i tací, kteří tvrdí opak. Ostatně celá komentovaná zpravodajská story nemá logičtější vysvětlení.
Exministr Barták činí výčet, co všechno VZ za poslední roky udělalo. Moje výtka však směřovala vůči Vojenskému zpravodajství proto, že údajně pět let (!) sledovalo aktivity „ruského špióna“, jak se stýká s generály, a nebylo schopno tomu učinit přítrž.
Pokud chce exministr Martin Barták polemizovat o mé kvalifikaci vyjadřovat se k oblasti zpravodajských a bezpečnostních služeb: Od roku 1990 do roku 2005 jsem působil ve zpravodajské službě, vedl jsem Kancelář Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost a sloužil jsem v Policii ČR.
Jan Schneider
