Ještě na začátku roku 1999 prognózovala většina institucí, že průměrná míra inflace loni dosáhne čtyř až pěti procent. Skutečný výsledek předčil očekávání: byla 2,1 procenta! Pro českou ekonomiku to byla výrazná změna oproti předchozím pěti letům, kdy se průměrná míra inflace stabilně pohybovala okolo deseti procent (v roce 1998 10,7 procenta).
Ve všech složkách.
Pokles meziroční inflace začal už koncem roku 1998. Teprve v loňském prvním pololetí došlo ale ke skutečně výraznému zpomalení všech složek cenového pohybu, zejména cen spotřebitelských a výrobních. Meziroční růst spotřebitelských cen klesl z 6,8 procenta v prosinci 1998 nejprve na 3,5 v lednu a posléze až na 1,1 procenta v červenci 1999, což byla nejnižší hodnota od liberalizace cen v roce 1991. Podstatnou roli v tom hrálo zmrazení úprav r egulovaných cen, které stále tvoří zhruba patnáct procent spotřebitelských výdajů. Jejich meziměsíční růst byl v červenci 1999 oproti stejnému měsíci předchozího roku sotva čtvrtinový (1,9 oproti 8,4 procenta).
K výraznému zpomalení a někdy i poklesu došlo ale i u dalších složek spotřebního koše, takže čistá inflace (to je spotřebitelská inflace očištěná o administrativní úpravy) spadla na osm měsíců do záporných čísel a v červnu 1999 dosáhla meziročně rekordních minus 0,6 procenta. Hlavním tahounem byl pokles zemědělských cen, který začal v říjnu 1998 a v polovině roku 1999 dosáhl meziročně dvaceti procent - nejnižší hodnoty za celá devadesátá léta. S nepatrným zpožděním následovaly ceny potravin, které počátkem roku 1999 klesaly meziročně tempem čtyři procenta i více.
K nízké inflaci v loňském prvním pololetí přispěl i pomalý cenový vývoj ve světě. Na přelomu ledna a února sice došlo ke znehodnocení kursu koruny a v březnu k růstu cen ropy, ale účinky těchto změn nebyly nijak dramatické, neboť šlo jen o dočasný vývoj a recese v ekonomice končila jen pozvolna. Oživování spotřebitelské poptávky nebylo tak vydatné, aby umožňovalo výrobcům a prodejcům zvyšovat ceny, stlačené nízkou poptávkou. Naopak prodejci plynule přešli z vánočních slev na jarní a oživování poptávky se zpočátku projevovalo spíše v objemech maloobchodních prodejů než v cenách.
Průmysl a stavebnictví.
Samostatnou kapitolou byl vývoj cen ve stavebnictví. Ačkoliv stavební výroba se vyvíjela ze všech odvětví snad nejhůře, ceny stavebních prací rostly nadále vysokými tempy. Přitom výrazně klesly nominální úrokové sazby, na kte ré se stavbaři dříve odvolávali. Jako pravděpodobnější se proto jeví zdůvodnění, že ve velkém stavebnictví převažuje oligopolní tvorba cen, při níž jsou velké firmy schopny s poklesem poptávky diktovat i dílčí pokles nabídky, a tak udržova t minulá tempa cenového růstu.
Naproti tomu průmyslové ceny se vyvíjely v prvním pololetí 1999 podobně jako ceny spotřebitelské a přiblížily se do pásma stagnace. Účinky znehodnoceného měnového kursu a zvýšených cen surovin se v nich sice projevily výrazněji než v cenách spotřebitelských, ale i tak byl jejich pohyb v prvním pololetí utlumený více, než se čekalo.
V polovině roku se proto zákonitě začaly objevovat úvahy o tom, že česká ekonomika se pohybuje na pokraji deflace a že není možné podceňovat riziko vzniku deflační spirály. Vývoje, kdy klesající ceny vedou k poklesu zisků firem, což si vy nucuje propouštění a snižování mezd, následuje další snižování cen a tak dále.
Mírný obrat.
Měnová politika reagovala na utlumený cenový vývoj dalším snižováním nominálních úrokových sazeb. ČNB během roku snížila svou klíčovou úrokovou sazbu, dvoutýdenní reposazbu, z 8,75 na 5,25 procenta. Současně se zvýšilo tempo růstu peněžní zásoby v ekonomice na meziročních deset procent. To ale bylo obtížné interpretovat jednoznačně jako uvolnění měnové politiky, neboť hlavním faktorem růstu peněžní zásoby byl růst čist ých zahraničních aktiv, navíc měnový kurs byl stále silný a dostupnost úvěrů pro podniky nízká.
Většina odborníků přesto očekávala, že ve druhé polovině roku 1999 dojde s oživením ekonomiky ke zrychlení inflace. To se sice potvrdilo, ale ani v druhém pololetí nepředstavovala inflace výrazný problém pro českou ekonomiku. Oživování domácí poptávky bylo velmi postupné a růst cen byl také limitován řadou vnitřních i vnější ch faktorů. Důležitým prvkem bránícím výraznějšímu zvyšování spotřebitelských cen byly nadále ceny zemědělské. Ke konci roku se sice jejich pokles podle očekávání obrátil v nepatrný růst, ale důvody tohoto obratu byly spíše statistické než faktické, protože problém se zemědělskou nadprodukcí trval. Ceny potravin byly na víc nadále významně limitovány cenovou politikou velkých prodejních jednotek. Ke stabilitě čisté inflace přispěl také trvale silný měnový kurs. Spotřebitelské ceny nebyly výrazněji zasaženy ani červencovým zvýšením spotřebních daní, jehož účinek nedosáhl ani očekávaného půl procenta.
V inflaci se příliš nepromítl ani převis tempa růstu reálných mezd nad produktivitou práce z prvního pololetí 1999, kdy mzdový růst se pohyboval kolem tří procent, zatímco produktivita práce zhruba stejným tempem klesala. V průběhu roku se nicméně inflační očekávání domácností a firem začala podle údajů ČNB sbližovat s realitou a také růst reálných mezd se sblížil s vývojem produktivity, takže ve druhé polovině roku už rozdíl mezi produktivitou a mzdami nepředstavoval větší nebezpečí pro rovnováhu ekonomiky.
ČNB by měla promluvit.
V závěru roku nakonec přece jen došlo ke zrychlování spotřebitelských a výrobních cen, na němž se podílely zejména pohonné hmoty a ceny potravin. Zdražení pohonných hmot v prosinci bylo opožděnou reakcí inflace na zvýšení světových cen ropy během listopadu 1999, růst cen potravin zase odráží sezonní vývoj a zrychlování cen zemědělských výrobců v podzimních měsících. Zemědělské ceny tak přestaly působit jako protiinflační faktor, ale zároveň nepředstav ují zatím ani výraznější nebezpečí pro akceleraci inflace. Sezonní růst vykázaly též ceny volného času, vývoj v ostatních skupinách spotřebitelských cen zůstává nadále utlumený. Ve službách pokračuje dvouciferný meziroční pokles, na němž se podílí p ředevším nižší ceny finančních služeb v důsledku snížených úrokových sazeb. Dokončení poklesu úrokových sazeb na konci roku 1999 však vede k postupnému zmírňování tohoto poklesu cen ve službách.
Celková spotřebitelská inflace se v prosinci 1999 nakonec dostala na meziroční dvě a půl procenta, čistá inflace dosáhla půldruhého procenta. Cíl čisté inflace, který centrální banka vyhlásila na přelomu let 1998 a 1999, přitom činil čtyř i až pět procent, takže jeho střed byl o tři body podstřelen. Oproti roku 1998 jde sice o poněkud přijatelnější výsledek (tehdy ČNB podstřelila o 4,3 bodu), ale i tak další podstřelení inflačního cíle vyžaduje od centrální banky pečli vé zdůvodnění. Je evidentní, že bylo výsledkem kombinace jednak zmiňovaných vnějších faktorů, jednak restrikce domácí poptávky počátkem roku 1999. Obě skupiny není snadné od sebe odlišit. Národní banka by nicméně měla přijít se svou vlastní analýzou a číselně vyjádřit, jakou část ze snížení inflace lze přisoudit politice centrální banky a jakou část vnějším vlivům. Pokud s takovou analýzou sama nepřijde, veřejnost může snadno pojmout podezření, že podstřelení inflačního cíle je výsledkem chybné politiky ČNB, nikoli vnějších faktorů.
Jak letos?
Vývoj inflace v roce 1999 se v příštích letech bude těžko opakovat. Kombinace příznivých vnějších faktorů a účinků předchozí poptávkové restrikce umožnila stlačit inflaci pod úroveň, kterou lze považovat za přiměřenou vzhledem k e stavu domácí ekonomiky. Podle našich výpočtů, vycházejících z předpokladu přizpůsobování cenové struktury ČR vůči Evropské unii, lze za takovou úroveň pro současnou českou ekonomiku považovat inflaci ve výši tří až šesti procent ročně. Do tohoto i ntervalu by se inflace měla podle všeho vrátit již počátkem letošního roku.
V lednu bude vývoj ovlivněn zvyšováním regulovaných cen, větším než vloni. Celková meziroční inflace tak opět překročí tři procenta a v dalším průběhu roku 2000 bude dále mírně zrychlovat. Její průměrná hodnota v letošním roce bude podle našic h propočtů čtyři procenta a koncová hodnota bude čtyři a půl procenta. Čistá meziroční inflace koncem roku dosáhne tří a půl procenta, což zna- mená, že střednědobý inflační cíl ČNB (4,5 procenta, plus-minus jeden bod) považujeme nadále za splnitelný, byť se skutečné číslo bude blížit dolnímu konci tohoto intervalu. Potenciálním rizikem pro inflaci by mohl být růst cen komodit na světových trzích (odborníci ale očekávají spíše stagn aci těchto cen) a opětovné oslabení měnového kursu koruny, který je podle našich odhadů dnes nadhodnocen zhruba o pět procent.
Ze strany České národní banky předpokládáme v roce 2000 vyčkávací postoj. Zhruba rok a půl trvající seriál snižování úrokových sazeb je pravděpodobně u konce. Nyní zřejmě bude ČNB vyhodnocovat účinky své politiky na inflaci a ve druh é polovině roku by mohla přistoupit k prvnímu zvýšení sazeb, kterým by už pů- sobila na inflační vývoj v roce 2001 a v delším horizontu.
