O z d r a v e n í č e s k é h o p r ů m y s l u
O potřebě zabránit celkovému rozpadu českého průmyslu dnes asi pochybuje jen málokdo. Projekt restrukturalizace a revitalizace kolosů, které jsou paralyzovány obrovskými dluhy, je tedy nanejvýš žádoucí. To, co je na stole, ale vyvolává spory.
Ministr Grégr předložení projektu loni v září nejprve sliboval do konce roku, potom týdeníku Euro sdělil, že ho předloží vládě do 18. ledna a nyní hovoří o konci ledna. Ale ani tento termín není zdaleka jistý. Klíčovým problémem, na který ministerstvo průmyslu narazilo už v okamžiku, kdy projekt předložilo k meziresortnímu připomínkovému řízení, se stala samotná navrhovaná konstrukce. Odpor se vzedmul nejen ze strany odborné veřejnosti a samozřejmě politické opozice, ale vysloužil si dokonce i protesty vládních kolegů Miroslava Grégra.
Návrh ministerstva průmyslu a obchodu předpokládá, že iniciativa musí vzejít ze strany podniku, který je v obtížích, a to obtížích „přechodných . Aby vůbec mohl mít podnik šanci, že se do programu zařadí, musí splnit několik výchozích podmínek. Jeho majitelé (nebo alespoň majoritní akcionáři) se musí vzdát výkonu akcionářských práv, podnik musí mít potíže se splácením a pohledávky musí být po lhůtě splatnosti déle než rok. Podnik musí přitom nabídnout reálný byznysplán s dokladovaným zajištěním odbytu. Takto přebrané podniky dostanou potom podle stupně naléhavosti pořadová čísla jako čekatelé na státní byt. Pokud pak na ně skutečně přijde řada, Česká inkasní, s. r. o., vytvořená ministerstvem financí původně jako žumpa na špatné úvěry poskytnuté například na export do Libye, Sýrie a dalších podobných zemí, nabídne věřitelským bankám, že od nich dluhy těchto podniků odkoupí. Peníze na odkup získá Česká inkasní vydáním obligací se splatností osm až dvanáct let. Záruku na obligace vydá stát, který si k tomuto účelu vytvoří garanční fond v objemu zhruba šedesát miliard korun. Cena odkupovaných pohledávek by snad měla činit v průměru třicet procent jejich nominální hodnoty.
Úvěry, které podniky získaly od bank, by se přesunutím do České inkasní časově restrukturalizovaly, splacení by se odsunulo a zřejmě by se mohlo změnit i úrokové zatížení. Česká inkasní by přinejmenším část těchto úvěrů kapitalizovala, a když by všechno šlo tak, jak by mělo, mohla by po čase nabyté akcie firem prodávat. Snad za slušné peníze. Tím, že by podniky odsunuly staré dluhy z bank do státní instituce, otevřely by si ces-tu k úvěrům novým.
Na druhé straně by se tak banky současně zbavily úvěrů, které už musí evidovat přinejmenším jako pochybné. Mohly by je nahradit v portfoliu státem garantovanými obligacemi České finanční. Grégr proto hovoří nejen o revitalizaci podnikové sféry, ale zároveň o rekapitalizaci bank.
Námitky strážce pokladny
Ministerstvo financí jevilo o celém projektu značné pochybnosti ještě dříve, než se Grégrovi podařilo transformovat ideu do návrhu. Námitky pak Ivo Svoboda měl i vůči samotnému návrhu. Ministr financí podle informací týdeníku EURO v dopise Grégrovi odmítl institut garanční rady i možnost poskytovat státní garanci v uvažovaném rozsahu. Finance se vzpouzely tím víc, že státní garance se vlastně měla týkat záchrany firem, a nikoli jejich rozvoje, jak předepisuje zákon. Spor se rozhořel i o legislativu, neboť projekt vyžaduje změnu zákona o rezervách, o konkursu a vyrovnání i Občanského zákoníku.
Ani Svoboda si však netroufl za stávající situace revitalizační plán rovnou pohřbít. Proto zřejmě následovala usilovná jednání, která nakonec k jakémusi výsledku dospěla: je jím dohoda, podle které budou oba ministři plán předkládat vládě jako nový společný projekt. Nicméně slučitelnost představ obou ministrů je velmi malá, a tak je možné, že výsledkem celé usmiřovací dohody bude variantní předloha, kde by měla o sporných otázkách rozhodovat vláda. To by však asi mířilo k tomu, že plán vláda prostě neschválí. A to tím spíše, že se výhradami netají ani další z ekonomů ve vládě, místopředseda Pavel Mertlík. Jeho náměstek Jan Mládek dokonce bez obalu ukazuje na riziko programu: mohl by totiž vytvořit situaci, v níž budou podniky na pomoc vyčkávat. Přitom podle tandemu Mertlík - Mládek by se měla prosadit koncepce, že základním řešením pro hynoucí firmy je konkurs. Nebo vyrovnání v případě, že výhodnější než podnik po částech rozprodat je udržet výrobu pod věřitelským výborem s majiteli odsunutými bez pravomocí do pozadí. Do revitalizačního programu by pak spadl jen omezený počet takových případů, kdy státu nezbývá, než podniky podržet.
V Mládkově názoru je shrnuta i velká část výhrad kritiků. Grégrův plán fakticky snímá odpovědnost za nakládání s dluhem z bankovního sektoru a podniky staví do role pokorných žadatelů a tvůrců byznysplánů. Rozhodovací pravomoc by přitom měl v rukou orgán, jehož složení napovídá, že jde o jakousi kombinaci politbyra se Státní plánovací komisí. Za připomenutí v této souvislosti stojí fakt, že jedním z nejlepších byznysplánů, který prošel Fondem národního majetku, byl Stehlíkův plán Poldi 2000.
Druhá skupina výhrad se týká samotného odprodeje pohledávek bank. Grégr a jeho spolupracovníci tvrdí, že jde o prodej za tržní cenu. Označují tak stav, kdy cena vznikne v optimálním případě dohodou mezi firmou a Českou finanční, která je však zaúkolována tak, aby pohledávku vykoupila. Stěží v tomto případě lze hovořit o tržní ceně, když úkol „pohledávku vykoupit vyplynul z výběru podniku. A výběr má jako jedno z hlavních kritérií velikost průšvihu. Na dotaz, jak bude garanční rada posuzovat, zda budoucí výnos překročí likvidační zůstatek, odpověděl vrchní ředitel MPO Jarabica jednoduše: „Podobné posuzování přísluší jiným subjektům než státu. Česká inkasní by tak tedy mohla nakupovat s avizovaným sedmdesátiprocentním disážiem i pohledávky, jejichž skutečná tržní hodnota nejenže by mohla být nižší, ale možná i silně záporná. Pak ovšem už nejde ve skutečnosti o obchod, ale o subvenci chybně půjčující banky.
Velmi problematické jsou i záměry, jak nakládat se získanými pohledávkami a vlastnickými právy. Současní majitelé budou muset uzavírat se státním orgánem mandátní smlouvy o jakémsi převedení (nebo spojení?) výkonu akcionářských práv. Lze ale pochybovat, že by majitelé stát zmocnili k libovolnému nakládání s majetkem. To ostatně deklaroval revitalizační adept Soudek, který rovnou převedení odmítl, a koneckonců i Maroušek, který týdeníku EURO sdělil, že hodlá se státem jen uzavřít dohodu o společném výkonu akcionářských práv.
Rovněž kapitalizace pohledávek je velmi problematická, protože náš právní řád neumožňuje zvyšování jmění emisí akcií s disážiem. Navíc v neposlední řadě o všem budou rozhodovat státní úředníci, jejichž korumpovatelnost je přímo úměrná velikosti majetku, který ovládají.
Kritizovat je snadné
Strefovat se do revitalizačního plánu tudíž není zase až tak obtížné, byl koneckonců ušit spíše jen horkou jehlou pod tlakem situace, která je v mnoha podnicích už vyhrocena na ostří nože. Pokud se však kritici i tvůrci projektu shodují v tom, že „něco se podniknout musí, pak by snad bylo možné očekávat, že se objeví i konkurenční schéma. S jedním přišel Miroslav Zámečník z poradenské firmy Arthur D. Little, která se živí také restrukturalizačním oživováním firem. Podle jeho zjednodušeného schématu by polostátní banky měly vytvořit dceřinou firmu, na niž by převedly svá nedobytná aktiva. Tato firma by byla financována úvěrem se státní garancí a tato garance by měla regresivní průběh. Například v prvním roce by činila osmdesát procent z úvěru, v dalším šedesát, v následujícím čtyřicet a tak dále. To by tuto firmu motivovalo, aby se snažila nedobytné pohledávky rychle prodávat. Nenabízela by je však jen České inkasní, ale na trhu, formou holandské aukce. Při určité cenové hladině by do aukce však Česká inkasní vstoupila, a to v případě těch podniků, o něž má stát zájem. Z jakéhokoliv důvodu, třeba sociálního. Podle Zámečníka by o nedobytné dluhy mohl být na trhu zájem, protože při určité ceně mohou být velmi zajímavé pro investory, usilující o nepřátelské převzetí některé ohrožené firmy. I zde je podmínkou legislativní usnadnění kapitalizace pohledávky, ale soukromý investor si najde zpravidla i bez zákonné opory cesty, jak se k majetku dostat.
Tento přístup je odlišný od přístupu ministerstva průmyslu především v tom, že prioritní je rekapitalizace bank, což však v obdobné variantně provedly již Klausovy vlády. Plán firmy Arthur D. Little není tedy v principu plán revitalizace průmyslu, ale zabývá se hlavně oblastí, které se věnuje sama. Efekt, kdy by se do podniků dostal čerstvý kapitál, však naplňuje také, a to tržně zcela konformními cestami. Jenže takové schéma by stěží bylo pro ministerstvo průmyslu a obchodu přijatelné. Navíc vyřazuje z možnosti podílet se na státní subvenci nestátní banky. Zejména IPB. Přitom právě z okruhu této banky pochází po-dle dostupných informací celý revitalizační program a lidé z vedení banky jsou ve velmi úzkých vztazích se sociální demokracií. Na přípravě projektu se podle některých zdrojů podílel i Vratislav Šlajer z fondů Consus, jehož blízký vztah k IPB i ČSSD je všeobecně znám.
Námitka odpůrců účasti IPB na programu subvencovaných nákupů podnikových dluhů je jednoduchá. Proč by měla být státem dotována soukromá banka, která byla japonské Nomuře prodána za cenu karlovarské Becherovky, a právě v této ceně byla diskontována budoucí rekapitalizace banky. Proč by měl stát platit za jednu banku dvakrát, nezdůvodní ani obratní Japonci.
Na druhou stranu ani podle kritiků neexistuje důvod, proč by se IPB nemohla účastnit poolu při prodeji pohledávek konkrétního podniku, samozřejmě ovšem bez státem garantovaného úvěru.
Bankovní alibismus
Opatrnost, možná až alibismus - tak asi lze charakterizovat postoj, který vůči revitalizačnímu programu zaujaly největší banky, o něž se v programu také hraje. Neboť jde také (či především) o jejich peníze: o úvěry, které podnikům poskytly. Přitom v kauze revitalizace průmyslu je lhostejné, zda banky společnostem půjčily špatně či zda byla situace taková, že nemohly půjčovat lépe. Původní koncepce Grégrova plánu byla formulována jednoznačně: za jistých podmínek prostřednictvím jistých finančních operací se vytvoří pro jisté vybrané společnosti šance, aby se mohly rozvíjet. Revitalizací firem se pak až zprostředkovaně měly vlastně očistit i bilance úvěrovacích institucí. Této koncepci odpovídala i politická rétorika, kterou stvrdil sám premiér svým slavným výrokem, že do bank tato - rozuměj sociálnědemokratická - vláda už nedá ani korunu.
Bez bank ovšem revitalizační program nejenže nemůže fungovat, ale ani se rozjet, protože ať je nazýván jakkoliv, v principu vždycky půjde o plán finanční. Banky samy se tak ocitly v poněkud rozporuplném postavení. Tak především z velké bankovní čtyřky (Komerční banka, Česká spořitelna, ČSOB a IPB), které se ozdravovací schéma musí nejvíce dotýkat, je jen jediná zcela soukromou institucí. Všechno, co se dnes děje kolem Komerční banky, České spořitelny a ČSOB, se děje pod zorným úhlem jejich budoucí privatizace. Nervozita, kterou tak zásadní připravovaná změna musí nutně vyvolat, se přenáší i do rozhodovacích postojů jejich řídících orgánů. Management se do jisté míry chvěje o svůj vlastní osud: bude nový vlastník s managementem spokojen? A bude spokojenější, když se mu dostane do rukou banka s pěkně očištěnou bilancí? A mohu k tomu přispět? Z toho zřejmě plyne onen dosti opatrnický postoj, kdy na jedné straně všechny banky bez výjimky verbálně projevují radost nad snahou vlády usnadnit situaci zadlužených firem, ale na straně druhé by polostátní banky asi přece jen daly přednost napumpování zdrojů přímo do bankovní bilance. Kdyby šlo do tuhého, tak by to vláda bezpochyby stejně učinila, což dokazuje právě nedávné ošetření České spořitelny. K tomu předseda dozorčí rady zprivatizované IPB Jiří Tesař dodává: „Buď chce stát revitalizovat vybrané podniky, a pak se musí ke všem jejich věřitelům chovat stejně, anebo chce očistit bilanci bank určených k privatizaci. To ovšem není plán revitalizace průmyslu, ale varianta postupů předchozích vlád, které sanovaly vybrané banky. K tomu je pak třeba zopakovat, že původním smyslem bylo zabít dvě mouchy jednou ranou - přes zadlužené podniky také ulehčit bankovním bilancím.
Z hlediska bank však revitalizační plán skrývá ještě další zádrhel. Banky jsou navzájem konkurenty, přitom však právě podnikům, které připadají pro revitalizaci nejspíše v úvahu, poskytly úvěry většinou všechny. Samozřejmě na jiné účely, za jiných podmínek, v rozdílném rozsahu a mají k těmto úvěrům také vytvořeny různé oprávky či rezervy, eventuálně i oprávky nulové. Pokud by měl plán fungovat a stát se ke všem věřitelům chovat stejně, musely by si věřitelské banky nejen ujednotit svoje vztahy k dotyčné firmě, ale i svoje vztahy navzájem. To není snadné ani v teorii, ani v praxi. Sám generální ředitel Komerční banky Jan Kollert přitom tvrdí, že by věřitelské banky musely navzájem uzavřít dohodu téměř konsorciálního typu, zatímco Jan Stolár z komunikačního odboru ČSOB si pochvaloval, že v průběhu předběžných jednání se účastníci přiklonili k individuálnosti bank i jejich pohledávek za podniky. Jestli však bude individuálně posuzováno, kolik má konkrétní banka na nedobytný úvěr vytvořeno pohledávek, a z toho bude odvíjena cena, dojde k paradoxnímu trestání bank, které se poctivě zajišťovaly proti riziku.
A do této mírné bankovní disharmonie se ještě přidal hlas samotného prezidenta Bankovní asociace Jiřího Kunerta, kterému je celý plán v naznačovaných krocích proti srsti. Není celkem divu, že se šéfovi zdravého finančního domu moc nelíbí, když je bankovní hazard odměňován státní subvencí.
V posledním oficiálním vyjádření Komerční banky se po úvodním přivítání programu jen poněkud rozporuplně říká, že program má smysl jen tehdy, pokud do něj vstoupí všechny banky společně, ale sama Komerční dnes ještě nemůže vědět, zda se programu účastní. Nicméně podle informací týdeníku EURO se už její vysocí představitelé chystají na jednání s dalšími bankami, prý včetně České spořitelny. Ta za největší úskalí předběžné Grégrovy verze považuje princip dobrovolnosti, podle něhož dosavadní vlastníci mohou převést vlastnická práva na vlastníky nové. A podle České spořitelny bude problém i v tom, kde pro podniky - účastníky programu - najít dostatek nových schopných manažerů. Tato starost je z pozice České spořitelny zvláště pikantní.
