Nemocnice se neobejdou bez soukromých partnerů
Na pražské mezinárodní konferenci o spolupráci veřejného a soukromého sektoru ve zdravotnictví For PPP uvedl zástupce ministerstva zdravotnictví, že systém PPP (Public Private Partnership) považují za alternativní formu zajišťování veřejné služby, jakou je zdravotní péče. A že tudíž na ministerstvu zřídili komisi pro PPP. Nebyla by to ohromující informace až na to, že ústřední ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiřina Musílková se pozastavila nad tím, že o této komisi slyší poprvé.
Průkopnický terén.
Je pravda, že šéfka VZP by o takové komisi, vyvíjí-li opravdu aktivní činnost, měla něco vědět. Je ale také pravda, že PPP je dnes ve státní správě mocným tématem, o čemž svědčí aktivita ministerstva financí a projednávání prvních návrhů projektů. Přičemž právě zdravotnictví je podle odborníků vhodná oblast pro spolupráci veřejné a soukromé sféry. Není náhodou, že v závěru loňského roku založená Asociace PPP, která dnes sdružuje několik desítek subjektů, zřídila pracovní skupinu pro PPP ve zdravotnictví. Jejím gestorem je Miroslav Zámečník. Člověk, který o ekonomice něco ví a v současné době se mimo jiné zabývá poradenskou činností v oblasti ekonomiky zdravotnictví.
Největší projekt.
Šéf Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče a jeden ze „zaštiťovatelů“ konference Jiří Schlanger nazval největším projektem PPP u nás veškeré veřejné zdravotní pojištění, kde se ročně „realizuje“ 160 miliard korun. Samozřejmě je to nadsázka, i když pojišťovny zajišťují pro stát určitou službu. Jde však o veřejnoprávní korporace, které na rozdíl od PPP nevkládají do systému vlastní zdroje.
Jiřina Musílkové ale tvrdí, že skutečný velký projekt PPP bude v tomto odvětví v nejbližší době nezbytný. Evropskou směrnicí uložený úkol zavést elektronický identifikátor, tedy čipovou kartu s údaji o pojištěnci i o jeho léčbě, je třeba splnit do roku 2008. Vyžádá si to značné náklady a podle šéfky VZP nelze takový projekt u nás uskutečnit jinak než se zapojením soukromé sféry.
Na zelené louce.
Jinak než s pomocí soukromých investic asi nebude možné ani postavit novou velkou pražskou nemocnici. Tím spíš, že podobné projekty se údajně osvědčily ve světě. Například ve Velké Británii, kolébce PPP, postavili touto metodou za 600 milionů eur nemocnici v Londýně i zhruba stejně drahé onkologické centrum v Leedsu.
O výstavbě nové velké pražské nemocnice není oficiálně zatím nic známo. Za pozornost ale stojí, že se o ní mluví stále častěji. Na konferenci o PPP ve zdravotnictví se o této možnosti zmínil pražský primátor Pavel Bém i ředitel Fakultní nemocnice v Motole Miloslav Ludvík.
1 + 4.
Motolský direktor mimoto tvrdí, že pokud by měla být zásadně rekonstruována stará dětská část motolské nemocnice, ani tady nevidí jinou možnost než to udělat ve spolupráci se soukromým sektorem. A dětskou fakultní nemocnici bude nutné rekonstruovat. Anebo zbourat a postavit znovu, což je nepředstavitelné.
Miliarda uvolněná ze státního rozpočtu stačí na dočasné odvrácení havarijního stavu. Celková rekonstrukce by podle projektu, který si motolská nemocnice nechala zpracovat, stála asi pět miliard. Případná soukromá investice by se včetně úroků splácela dvacet let. Na splátkách by se hlavní měrou podílel stát. Pokud by vláda posvětila projekt a přijetí dodavatelského úvěru včetně harmonogramu splátek svým usnesením, sloužilo by to pro investora jako určitá forma záruky při jednání s bankami.
Malý prostor.
Miloslav Ludvík zatím hovoří o dodavatelském úvěru. Systém PPP ale předpokládá, že soukromý investor vloží do projektu vedle peněz i know-how a dosáhne profitu, například správou vybudovaného majetku nebo úsporami. Pokud jde o druhý způsob, je dobře aplikovatelný u energetického hospodářství. Nazývá se EPC – Energy Performance Contracting. Motolská nemocnice ho využila při rekonstrukci svého energetického hospodářství a vytvořila jakýsi pilotní projekt uplatnění systému PPP, respektive EPC, ve zdravotnickém zařízení.
Přínos motolské nemocnice a jejích šéfů k dějinám českého PPP spočívá v nalezení způsobu, jak legálně proplout houštinou platných právních norem, které možnost spolupráce veřejné sféry – v tomto případě příspěvkové organizace ministerstva zdravotnictví – výrazně komplikují. Jak se dále Miloslav Ludvík vyjádřil, bylo důležité přesvědčit ministerstvo, že nejde o „tunel“. Stejně tak bylo nutné přesvědčit antimonopolní úřad, že byly splněny všechny předpisy. Problém byl už s předmětem vypsané veřejné soutěže: cožpak to jde soutěžit o garantované úspory? Příspěvková organizace mimoto může dát majetek do pronájmu maximálně na pět let. Ekonomická návratnost u EPC systému je ale obvykle osm, deset, dvanáct let, u klasického PPP dvacet až třicet let.
Lepší než úvěr.
Po vyřešení legislativních problémů byla v roce 2002 vypsána veřejná soutěž, v níž zvítězilo konsorcium firem ECM Facility a AB Facility. Ty pro bezprostřední uskutečňování projektu zřídily společnost EPC Motol. Princip je takový, že soukromý partner investuje do rekonstrukce kotelny, rozvodů a výměníkové stanice 120 milionů korun. Převezme pracovníky energetického hospodářství a sám je po určitou dobu provozuje. Díky rekonstrukci vznikají úspory. Smlouva je garantuje minimálně ve výši 152 milionů za osm let uskutečňování projektu (2002 až 2010).
Prostřednictvím úspor investor zhodnocuje svou investici. Nemocnice získává po osmi letech rekonstruované energetické hospodářství a ušetří na plynu a elektrické energii. Miloslav Ludvík zdůrazňuje, že náklady na rekonstrukci prostřednictvím EPC jsou nižší než při případném poskytnuté dodavatelského úvěru.
Nejde jen o peníze.
Systém PPP bývá označován za způsob alternativního financování veřejných projektů, ale experti upozorňují, že finanční hledisko by nemělo být prvořadé a už vůbec ne jediné. „Pokud PPP nepřináší další hodnotu a nevyřeší nic, než jen financování, nikdy nemůže vyjít, protože soukromé financování je vždycky dražší než s pomocí veřejných zdrojů,“ tvrdí předseda Asociace PPP, Marek Ditz, ředitel úseku speciálního korporátního financování ČSOB. A varuje před pokusy vrátit prostřednictvím PPP do hry něco, co nikdy nemělo ekonomický smysl.
Jiří Schlanger v této souvislosti upozorňuje na možnost, že státní úředníci, kteří jsou právně většinou méně zběhlí než představitelé soukromých firem, podepíší nevýhodné smlouvy, jejichž finanční důsledky ponesou daňoví poplatníci. Nepoměr je také mezi délkou volebního období a projektů PPP. To není varování před PPP, jen výzva k obezřetnosti. Žijeme přece v Česku.
Nový zákon?
Řešení je nejen v kvalifikovaných poradcích, kteří by s veřejným sektorem na projektech PPP spolupracovali, ale i ve veřejné kontrole. „Projekt musí být transparentní. Na nesrovnalosti se stejně dřív nebo později přijde,“ tvrdí Marek Ditz. Problém ale je, že česká legislativa není na invazi PPP připravena. Nový zákon o partnerství veřejného a soukromého sektoru je teprve ve stadiu paragrafovaného znění. Není přitom jasné, zda je vůbec zapotřebí. Ve Velké Británii zvláštní zákon nemají a projekty PPP jsou tam dnes běžné.
Lukáš Sedlatý z advokátní kanceláře Jansta Kostka & spol., která radila v projektu EPC motolské nemocnici, tvrdí, že podstatná není konstrukce nového zákona, ale změny v zákonech již platných. „Domnívám se ale, že vůle ke změnám nebude příliš markantní,“ dodává skepticky.
