Irák mohl být problémovým místem americké obranné politiky. Stal se její silnou pákou. Zbývá ještě pochopit, v čem spočívá poučení.
Londýnské Timesy se domnívají, že doba je kromobyčejně příznivá pro uskutečnění Obamova záměru snížit jaderné arzenály USA a Ruska o 80 procent. Rusko, tvrdě postižené hospodářskou krizí, v podstatě leží na lopatkách a šoupe nožičkama. Nabídnutou ruku jistě uvítá. Přibalí-li Barack Obama ke své nabídce také protiraketový štít ve střední Evropě a návdavkem i Ukrajinu a Gruzii, bude z toho obzvlášť úhledný balíček, který zoufalá Moskva nebude mít to srdce odmítnout.
Vynechám pro stručnost otázku jaderných ambicí Íránu, proti kterým byl vlastně protiraketový štít namířen. Budou-li plány na jeho vybudování zrušeny, bude to snad znamenat, že Bílý dům je připraven zasáhnout v případě nutnosti proti Teheránu vojensky? Zkušený vyjednávač ví, že kvalitnímu výsledku jednání vždy předchází „opatření posilující důvěru“. Každá strana se přitom snaží vylepšit vlastní postavení a získat co nejvíce trumfů, které lze nabídnout k výměně. Právě to činí Rusko. Drze uplatilo kyrgyzskou věrchušku za vypovězení americké vojenské základny, z trosek Sovětského svazu vytvořilo „síly rychlého nasazení“ – jakési antiNATO – a zřídilo s Běloruskem společný systém protivzdušné obrany zahrnující mimochodem také deset protiraketových ramp (přesně tolik, kolik jich měli mít Američané v Polsku). Přichystalo mnoho silných trumfů – všechno jiné, jen ne opatření posilující důvěru. Co se stane, až zítra krize skončí a Rusko se opět oklepe? Jaderných hlavic bude málo, ale ostatních prostředků nátlaku a lokálních válek stále víc než dost. Myslí si snad někdo, že ve střední Evropě, na Ukrajině nebo v Gruzii bude snadné najít někoho, kdo by chtěl ještě jednou spojit svůj politický osud s nepoučitelným spojencem?
Irácký příběh ukazuje, že dobrý kompromis je možný, jen pokud vychází z předem zajištěné bezpečnosti. Špatný kompromis je možný vždycky, ale říká se tomu jinak.
