Země hledají nové metody, jak zvýšit počet dárců orgánů
Izraelští lékaři se potýkají s nedostatkem lidí ochotných darovat posmrtně své orgány k transplantacím. Aby se tento problém vyřešil, přišli zákonodárci s novým pravidlem: pokud by potenciální dárce sám potřeboval nový orgán, bude mít od příštího roku na čekací listině prioritu před tím, kdo podobný závazek neuzavře. Nový systém nebude zcela nekompromisní a pacienty vyžadující urgentní zákrok na nižší místo v seznamu neodsune. I tak se ale objevily hlasy zpochybňující etickou stránku tohoto „motivačního programu“.
Může nová izraelská politika dramaticky zvýšit počet dárců? „Co je to ,dramaticky‘? Jeden dárce může přinést štěstí až osmi lidem, pro někoho to znamená prodloužení, pro jiného záchranu života. Jakýkoli dárce navíc má cenu. A při velké úmrtnosti na čekacích listinách je podle mě úsilí zkrátit čekací lhůty legitimní,“ říká Pavel Trunečka, přednosta Transplantcentra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Izraelské řešení podle něj rozhodně stojí za úvahu.
Rodina nad zákon
V České republice by ovšem podobné zvýhodnění zákon neumožnil, a navíc by ani nemělo smysl. Transplantace v tuzemsku jsou postaveny na takzvaném opt-out systému, tedy na předpokladu, že pokud během života nevyjádříte nesouhlas, po smrti vám lékaři mohou orgány bez dalšího odebrat. Izraelské pravidlo se naopak může uplatnit při opačném opt-in systému, při kterém je automaticky předpokládán nesouhlas s odběrem. Jak ale Pavel Trunečka upozorňuje, i v Česku se praxe a zákon trochu liší. „Když s odběrem nesouhlasí rodina, neuskuteční se, i když by to zákon umožňoval,“ říká. Jde prý o deset až patnáct procent případů ročně. Důvodem je snaha zamezit případným kontroverzím, které by mohly transplantace jako takové poškodit. V českém registru těch, kteří si po smrti nepřejí své orgány darovat, je dnes odhadem tisícovka lidí, což je na desetimilionový stát velmi malé číslo. Kdyby snad počet těchto osob výrazně vzrostl, mohlo by se podle Trunečky teoreticky diskutovat o tom, že by tito lidé byli v případě potřebné transplantace nějak znevýhodněni. „Kdyby ale někdo odmítal darovat orgány kvůli hlubokému náboženskému přesvědčení, je otázkou, zda by tím nebylo porušeno jeho právo být léčen,“ přemýšlí. Dodává ale, že v praxi se v Česku s odmítáním z náboženských důvodů setkává velmi vzácně. Většinou jde prý o neznalost a nepochopení situace. Dárců je v tuzemsku zhruba dvacet na milion obyvatel za rok. „Jsme nad evropským průměrem. Země, které jsou na tom nejlépe, mají ročně na milion obyvatel přes třicet dárců. Je to například Španělsko,“ vysvětluje Trunečka.
Otázkou jsou i finanční odměny buď pro žijící dárce u párových orgánů typu ledvin, nebo pro pozůstalé. Lékařská komunita předvídatelně odmítá myšlenku, že by se lidské orgány měly stát obchodovatelnou komoditou. Doporučuje ale, aby se žijícím dárcům hradil například ušlý zisk nebo bolestné, případně aby měli výhody při zdravotním pojištění. V případě zemřelých dárců dochází podle Trunečky v Česku ke zcela paradoxním situacím. „Pozůstalí byli nuceni platit regulační poplatek za pobyt v nemocnici, i když už nešlo o živého pacienta, ale o tělo čekající na odběr. Nebo byl dárce převezen k odběru do jiné nemocnice a na rodině bylo, aby zaplatila transport zpátky. Je hrubá chyba, že tyhle věci nejsou kompenzovány v rámci zdravotního pojištění. Takže to nyní hradíme my jako nemocnice,“ říká. Nejde navíc přímo o finanční odměnu, spíš o úhradu vzniklých nákladů. Pokud jde o budoucnost transplantací, Pavel Trunečka odhaduje, že v příštích letech se nedostatek dárcovských orgánů mírně zvýší. „Půjde hlavně o játra, plíce, možná i srdce,“ domnívá se. Zároveň dodává, že hledat řešení například v umělých nebo zvířecích orgánech zatím nelze. „V nejbližších deseti letech se naše možnosti zásadně nezlepší. Myšlenky, že budeme orgány pěstovat nebo používat od zvířat, jsou staré několik desetiletí. A byť se na tom pracuje, zatím tomu nejsme nikterak blíž,“ říká.
