Jedna dobrá zpráva: přibývá občanských sdružení a projektů, které účinně mění politické klima
Konec února byl letos nezvykle chladný. Přesto se jednou vpodvečer na nároží v pražských Strašnicích pro kolemjdoucí otevřel pouliční podnik, jehož promrzlí hosté se mohli zahřát teplou kávou, čajem či punčem. Kavárna U Borise, která fungovala jen několik hodin, ale nebyla obyčejné café. Šlo o způsob, kterým se lidé ze sdružení Útulné Strašnice rozhodli upozornit na fakt, že na jedné z nejlukrativnějších strašnických adres – v obecním rohovém domě poblíž metra – vznikla osmdesátimetrová poslanecká kancelář Borise Šťastného a Jana Floriana (oba ODS), kteří svou stranu zastupují nejen v Parlamentu, ale i v místním zastupitelstvu.
Poslanec Šťastný hájí pronájem od městské části jako maximálně transparentní, aniž by uvedl, proč chce úřadovat právě v nebytovém prostoru na začátku hlavního strašnického korza. Přitom by mohl mít kancelář třeba v budově radnice nebo v nedalekém kancelářském objektu k tomuto účelu již využívaném jinými poslanci ODS.
Do obecní pokladny tak sice každoročně z daní přiteče 650 tisíc korun, což radnice jistě kvituje, místní lidé si však všimli, že poslanci kancelář prakticky nikdy nevyužívají. Tento krok u nich vzbuzuje podezření, že si někdo tímto způsobem připravuje prostor pro budoucí otevření restaurace či kavárničky. Mladí, sebevědomí, profesionální Vtipný happening, který se ve Strašnicích odehrál letos v předjaří, byl jen jednou z mnoha podobných akcí, které se zvláště v Praze v poslední době konají. Jejich četnost, způsob, kterým probíhají, i fakt, že se při organizaci propojují lidé z různých částí metropole a leckdy i jiných měst, svědčí o tom, že se v Česku cosi mění.
V době, kdy téměř každý den média přinášejí nové kauzy, informují o dalších „tunelech“ či naprosto nestandardním postupu politiků při odvolávání podřízených, je růst a proměna občanského aktivismu jednou z mála pozitivních zpráv. Tedy alespoň pro toho, kdo občanskou aktivitu nepovažuje za cosi směšného, či dokonce destruktivního pro demokracii, jako nejznámější kritik občanské společnosti Václav Klaus.
K nedobrému jménu občanských sdružení v minulosti nepochybně přispěl i fakt, že takřka splývala s ekologickými aktivisty, kteří proti novým dálnicím, výstavbě či dostavbě jaderné elektrárny často bojovali až příliš zarputile a ideologicky. Jiným sdružením zase často chyběli odborníci dostatečně obeznámení s konkrétním problémem, i s tím, jak vlastně funguje praktická demokracie. Nezřídka šlo i o kritiky příliš akademické, málo vytrvalé a v komunikaci poněkud nešikovné.
Lidem, kteří se dnes angažují nejčastěji na úrovni komunální politiky, je často mezi 25 a 35 lety. Vyrůstali ve svobodě a často za sebou mají zahraniční zkušenost. Poté, co nakoukli za česká humna, mohou porovnávat, jak demokracie v praxi funguje v tuzemsku a v zemích, kde je zavedena už několik desetiletí. Obvykle jim nechybí ani velmi slušné vzdělání, ani sebevědomí.
Alespoň někteří politici si už začínají uvědomovat, že vyrostla nová generace, která se jen tak odbýt nenechá. „Po určitém čase nás politici začali vnímat a komunikovat s námi. Dnes, když přijdu třeba na jednání některého z výborů zastupitelstva magistrátu, uvolňují mi místo,“ směje se Kristýna Opletalová, jedna ze tří zakladatelů Pražského fóra.
Nová generace aktivistů o sobě dává vědět a při svých četných vystoupeních si servítky rozhodně nebere. Studentka práv Opletalová například jedno ze zasedání zastupitelstva pražského magistrátu zahájila slovy: „Vážené dámy, vážení pánové, vážení lobbisté na chodbě,“ a následně ostře zkritizovala tehdejší velkou koalici za to, že stále neumožnila volbu předsedy kontrolního výboru.
V posledních měsících nepochybně přibylo práce politikům, kteří vystupují v pořadu České televize Otázky Václava Moravce.
Sdružení Demagog.cz, pro které zdarma pracují studenti politologie a mezinárodních vztahů, totiž jejich výroky analyzuje a na svém webu uveřejňuje, zda v konkrétních věcech mluvili pravdu, či si vymýšleli. Proti jejich závěrům se už ohrazoval i premiér Petr Nečas (ODS), podle kterého jeho spoludiskutující Bohuslav Sobotka (ČSSD) mluvil nepravdu častěji než on. „To jsme odmítli. Za svou prací si stojíme a reakci Úřadu vlády jsme vyvrátili,“ říká Jan Tvrdoň z týmu projektu Demagog.cz.
Celopražská síť Příkladem nové generace aktivistů může být i lingvistka Olga Richterová, která se angažuje hlavně v místě svého bydliště, v Praze 10. „Žila jsem určitou dobu ve Velké Británii a v Německu a i za tu krátkou dobu jsem měla šanci nahlédnout do toho, jak tam funguje komunální politika. Na vlastní kůži jsem zažila, jak živě a konkrétně se o život občanů zajímal budoucí starosta Sheffieldu, i to, jak fungují sousedské komunity v Německu. Velmi mne to nadchlo,“ vzpomíná Richterová, která se už tehdy rozhodla, že se o lokální politiku bude více zajímat i v Česku.
Když se vrátila, na radnici probíhal spor mezi úřadem a nájemníky, jejichž domy se zastupitelé rozhodli rozprodat, aniž jim nabídli předkupní právo. „Na začátku byl velký pocit nespravedlnosti. Šlo často o seniory, kteří se neuměli účinně bránit,“ vypráví Richterová. Začala docházet na zasedání zastupitelstva, kde po čase vystupovala jako host zasedání, a kladla radním nepříjemné otázky. Brzy poznala další lidi, kteří ve volném čase chodili na zastupitelstvo a snažili se angažovat. Nakonec se jí podařilo místní lidi a sdružení přesvědčit k tomu, aby spojili síly a vystupovali společně, protože jen tak lze podle ní na vedení radnice účinně působit.
„K tomu, aby člověk skutečně pronikl do všech problémů, které se řeší, potřebuje pronikavé analytické myšlení a také spoustu kontaktů mezi lidmi ze stejné městské části nebo kteří řeší obdobné věci jinde,“ říká Richterová. Protože to s místní aktivitou myslela skutečně vážně, začala psát o „desítkových“ tématech blog, vydávat newsletter a především se seznamovat s dalšími lidmi. Aktivita se vyplatila. Dnes má mladá aktivistka podobně zaměřené známé po celé Praze a může s nimi řešit i oblasti, ve kterých se detailně nevyzná. Vzájemná výpomoc mezi jednotlivými aktivisty funguje i tak, že se účastní zasedání, diskusí i happeningů v jiných částech Prahy. „Stačí, že si pak jdeme třeba sednout do hospody, kde všechno rozebereme a řekneme si, co je třeba udělat dále, případně doporučíme lidi, kteří dané problematice lépe rozumějí,“ říká Opletalová.
Do It Yourself Pozitivní energii se rozhodli šířit lidé kolem Libora Engelthalera ze sdružení Útulné Strašnice. Také on má zkušenost z Německa, kde viděl, jak fungují sousedské komunity, a rozhodl se přenést něco z toho i do českých podmínek. „Chtěli jsme zvelebit jedno ze zanedbaných hřišť ve Strašnicích, ale radnice nám oznámila, že prostor má soukromého vlastníka, a dál se odmítala ve věci angažovat. Oslovili jsme proto majitele sami,“ říká Engelthaler. Tak trochu navzdory radnici, která se jala poněkud megalomansky – a v konečném důsledku dosti neúspěšně – zvelebovat sousední park Gutovku, upravili po dohodě s vlastníkem hřiště sami a nízkonákladově. Dnes na něj lidé chodí pravidelně hrát pétanque i další hry a pořádají zde pikniky. Skupina lidí kolem Engelthalera se rozrostla. „Jde převážně o mladé lidi, kterým není lhostejné, v jakém prostředí žijí. Myslím si, že lidem velmi záleží na tom, zda v místě jejich bydliště vznikne funkční komunita, nebo ne,“ dodává pětatřicetiletý Engelthaler. Na aktivity jim přispěla Nadace VIA.
Na jednání s radnicí prakticky rezignoval. V tom se neshodne například s Richterovou i s jinými aktivisty, kteří se domnívají, že politiky je třeba tlačit k tomu, aby se o své občany skutečně starali.
Test demokracie Je zřejmé, že vzestup občanské angažovanosti souvisí s velkou nespokojeností s úrovní politiky v Česku a četnými korupčními kauzami, které se dařilo zametat pod koberec.
Naděje, že nové strany by do politiky mohly vnést čerstvý vítr, vedl k založení četných iniciativ a projektů už před parlamentními volbami v roce 2010. Nejviditelnější bylo patrně sdružení Vyměňte politiky, které založila skupina profesionálů především z oboru marketingu a komunikace. K volbám se jim i díky tomu, že jim s propagací pomohly některé české celebrity, podařilo přivést hlavně tradičně velmi laxní prvovoliče. K růstu počtu četných hnutí i jednorázových hnutí nepochybně přispívají i sociální média, zvláště Facebook.
Jedním z velkých zklamání byl způsob, jakým proběhly komunální volby v Praze a následné sestavení velké koalice. To vyvolalo obrovskou vlnu nevole a na Mariánském náměstí se tehdy sešlo odhadem 26 tisíc nespokojenců. „Potkali jsme se tam s autory Listopadové výzvy adresované koaličním zastupitelům Václavem Němcem a Alenou Rybníčkovou a rozhodli jsme se nevzdat snahu něco dělat,“ vzpomíná Opletalová. Krátce nato oni tři založili již zmíněné Pražské fórum. Rozhodli se pražskou politiku kultivovat tím, že se účastní všech zasedání, osobně vyžadují, aby jim politici své kroky objasnili, a veřejnost upozorňují na kroky, které považují za nesprávné.
Výsledky, kterých dosud Pražské fórum dosáhlo, jsou viditelné. Ač to primátor Bohuslav Svoboda zprvu odmítal, podařilo se aktivistům prosadit, že občané mohou radní a zastupitele veřejně interpelovat. Donutili magistrát, aby na internetu znovu zveřejňoval videozáznamy zasedání zastupitelstva, a prosadili změnu procedury, při které zastupitelé volí přísedící k soudům. „Vadilo nám, že přísedící, jehož hlas má stejnou váhu jako hlas soudce, je volen jen formálním hlasováním, aniž by zastupitelé věděli, pro koho vlastně zvedají ruku,“ říká Opletalová.
Především se jim prý ale daří přispívat ke změně atmosféry na magistrátu. „Naše další úspěchy jsou vlastně takové detaily, které ale mění klima. Díky tomu, že se s nimi potkáváme a diskutujeme s nimi, si mnozí politici uvědomili, že volič a občan je člověk z masa a kostí,“ shrnuje Opletalová.
Pražské fórum spolu s dalšími sdruženími, jako je Auto*mat, Asistence, Prague Watch či Oživení, cílí také na občany, jež upozorňuje na některé kroky, které nepovažuje za dobré. Mediální pozornost si vysloužili hlavně svými vtipnými happeningy. Jeden z nich například uspořádali, když Dopravní podnik výrazně zdražil jízdné a zároveň prodloužil jeho platnost. Bylo jasné, že 90minutovou jízdenku v Praze využije opravdu jen málokdo. V pražské stanici Můstek uspořádali hodinu a půl trvající „opalovací piknik“, během kterého chtěli „plně využít čas, který si zaplatili“.
Když se Dopravní podnik rozhodl zrušit páteční a sobotní provoz nočního metra, uspořádali „loučení s posledním metrem“.
Další happeningy upozorňovaly například na tristní stav pražské památkové péče či na sporné vystoupení hlavy státu na církevním shromáždění při příležitosti výročí smrti svatého Václava. S rozvěšením vtipně pojatých letáků, které tak trochu jinak informují o změnách v pražské dopravě, jež mají začít platit od září, prý Pražské fórum nemá nic společného, takže je zřejmé, že už svým přístupem „nakazili“ i další.
Podle Opletalové ale není cílem jen přitáhnout mediální pozornost. „Testujeme si tak demokracii. Je známou věcí, že tam, kde není, je humor zapovězenou věcí, a my se tím ujišťujeme, že ještě stále žijeme v demokratické zemi,“ dodává.
Alespoň někteří politici si už začínají uvědomovat, že vyrostla nová generace, která se jen tak odbýt nenechá Vzájemná výpomoc mezi jednotlivými aktivisty funguje i tak, že se účastní zasedání, diskusí i happeningů v jiných částech Prahy
O autorovi| Pavla Kreuzigerová, kreuzigerova@mf.cz
