Na opakovaná prohlášení šéfa skupiny ministrů financí eurozóny Jeana-Clauda Junckera, že se chce tohoto postu vzdát a zůstat jen lucemburským premiérem, zatím evropští lídři nenašli vhodnou reakci. A podobně se vedlo i komentátorům světových deníků. Vesměs litují avizovaného odchodu zkušeného Evropana a marně se rozhlížejí po vhodném nástupci. Zároveň však nacházejí i pochopení pro Lucemburčanův krok.
Jean-Claude Juncker dal již vícekrát na srozuměnou, že má v úmyslu opustit místo šéfa a mluvčího euroskupiny. A pak se vždy nechal přemluvit, aby vydržel, protože země eurozóny nejsou schopny domluvit se na jeho nástupci. V tomto ohledu je nutné být s výpovědí muže, který je od roku 1995 také premiérem Lucemburska, trochu opatrný. Ale z jeho okolí jdou zřejmé signály: Juncker je vyčerpán.
A také ujistil, že po měsíčních bojích s genderovou lobby v evropském parlamentu směřuje guvernér lucemburské centrální banky Yves Mersch do nejvyšších pater Evropské centrální banky. A to nás přivádí k jádru všech spekulací a hádek o obsazení Junckerovy prestižní pozice. Nejde totiž (stejně jako v případě ECB) o kandidáty s nejlepší kvalifikací.
Roli hrají nejrůznější nároky a zájmy. Muž, nebo žena, z velké, nebo z malé země, ze severu, nebo z jihu, ze země s tradicí tvrdé měny, nebo mají být zastoupeni „dlužníci“? To vše bude položeno na misky vah. Na konci bude kompromis. Že by se mohlo dočkat i Rakousko? Vyloučené to není, ale to by kancléř Faymann nebo místopředseda vlády Spindelegger museli chtít.
Der Standard: Pozice jako hříčka v rukou mocných
Wall Street Journal: Juncker odchází. Zase
Učí se lucemburský premiér Jean-Claude Juncker z Julia Caesara? V Shakespearově hře získává tento hrdina podporu mas pro svůj záměr stát se králem tím, že opakovaně odmítá přijmout korunu. V pondělí Juncker oznámil záměr brzy opustit křeslo předsedy euroskupiny – letos už podruhé. Naposledy mu vlády eurozóny musely prodloužit mandát, protože se nedokázaly shodnout na vhodném nástupci.
Aby vrcholný politik dobrovolně odcházel, to je dost vzácné. Že jej však jeho rivalové přesvědčují, aby zůstal, to je prakticky nevídané. Za svou zjevnou nepostradatelnost vděčí Juncker z velké části své národnosti. Jako občan malé země stísněné mezi Francií a Německem plynule hovořící oběma jazyky je Juncker ideálním prostředníkem mezi oběma obry – a fungoval tak od hlubokých devadesátých let.
Jenže Juncker je také odzbrojující a vtipný řečník, který se může chlubit blízkými osobními vztahy s mnoha nejvyššími politiky. Oficiálně zdůvodňuje odchod zdravotními potížemi, ale mnozí věří, že má vyšší ambice. V 57 letech je stále dost mlád na další práci ve špičkách EU a již dříve se netajil zájmem o post stálého předsedy Evropské rady.
Znalci bruselských poměrů tlumí spekulace, že by následoval kroky předchozího lucemburského premiéra Jacquesa Santera, který se v devadesátých letech stal šéfem Evropské komise. Možná je Juncker jen unavený z evropské politiky a nekonečných krizových summitů. V každém případě by měl myslet na Caesarův morální apel: odejdi, dokud jsi na vrcholu.
Die Welt: Druhý Juncker se nenajde
Na evropské scéně se pohybuje několik osob, které lze nazvat součástí inventáře.
Zdá se, jako by byly při všech jednáních a na všech konferencích, aniž si to žádalo nějaké odůvodnění. To je případ Jeana-Clauda Junckera. Tento Lucemburčan je v centru dění už velmi dlouho. Jeden by si mohl myslet, že dávno překročil sedmdesátku.
Jenže Junckerovi je 57 let, a přece je unaven. Znovu proto uvedl, že se chce vzdát pozice šéfa euroskupiny. Tentokrát to vypadá vážně a se začátkem roku 2013 si ministři financí eurozóny opravdu budou muset najít nového lídra. Ale kdo nahradí muže, který tak dobře ztělesňuje starou dobrou předkrizovou Evropu jako z dob Helmuta Kohla? Tato Evropa svůj glanc ztratila. Je toto příčinou ztráty zájmu Junckera o důležitý post? Euroskupinu vede lucemburský premiér od roku 2005.
Jeho dvouletý mandát byl překročen až nepřiměřeně. Snad proto, že je dokonalým Evropanem, nebo proto, že jeho funkce je vážně nevděčná. Dalšího Junckera však nenajdeme. Německo a Francie se perou o vliv, ale ani Wolfgang Schäuble, ani Pierre Moscovici nenajdou dostatečnou podporu.
Logika Bruselu velí praxi „škatulata, hejbejte se“, jež zohledňuje šance malých, jižních, východních atd. Tahle unijní proporční horečka působí na pozorovatele zvenku jako důkaz nehybnosti a zahleděnosti evropských elit do sebe. Zlatým hřebem by bylo jmenování šéfa euroskupiny ze země mimo eurozónu, i to totiž Lisabonská smlouva umožňuje.
Čtěte také:
Šéf Euroskupiny Juncker: Končím, hledejte nástupce
Úlevy Řecku? Zachránci přiznali hádku
Finanční pomoc dorazí do Atén v prosinci
