Menu Zavřít

Nedobytná pevnost oposmlouvy

29. 11. 2002
Autor: Euro.cz

Pokusy vyměnit vedení zakopávají o strach z návratu Zemana

Jako poslední bašta opoziční smlouvy vyhlíží Česká konsolidační agentura (ČKA). V její dozorčí radě v míru a poklidu spolupracují sociální demokraté s politiky ODS. Také představenstvo se zdá být velmi stabilní. Pokud by tento stav byl výsledkem přesvědčení politických stran o potřebě odborného vedení této instituce a její stability, stálo by to za uznání. Realita je ale zcela jiná. Chuť vzít to pevně do rukou by dnešním vládnoucím strukturám nechyběla. To, co patrně chybí, je dostatek politických sil.

Umělý chrup ministra financí.

Ihned po volbách patřila první slova novopečeného ministra financí Bohuslava Sobotky právě ČKA. „Je důležité, aby agentura získala lepší renomé v ekonomických kruzích a aby na její vedení a rozhodování neměly takový vliv lobbistické skupiny,“ prohlásil ministr již 4. července letošního roku v Hospodářských novinách. Otevřeně při té příležitosti hovořil o nutnosti vyměnit generálního ředitele agentury Pavla Řežábka. Ten se však dnes může usmívat. Jeho pozice je silná a vládní ČSSD se dosud nepodařilo sesadit ani Vlastimila Tlustého z čela dozorčí rady. Sobotka přitom ještě v září, v rozhovoru pro týdeník EURO prohlašoval, že v polovině října bude v Poslanecké sněmovně zvolena nová dozorčí rada a zároveň mělo být jasno také o novém generálním řediteli. Nakonec se však převolili jen dva členové rady, a tím vše zhaslo. Do ČKA nastoupil nově poslanec ČSSD Alfréd Michalík a za Unii svobody Pavel Pešek. To by zjevně k převzetí kontroly od dosud rozhodující ODS bohatě stačilo. ČSSD má totiž v dozorčí radě ještě Josefa Hojdara, Milana Urbana a Miloslava Vlčka. K nim je možné přičíst také lidovce Pavla Tollnera. Opoziční ODS zbyla jen tři místa, na nichž vedle Tlustého sedí ještě Michal Doktor a Vladimír Doležal. Přesto zůstává Tlustý v čele rady. Dnešní stanovisko ministerstva financí je podstatně opatrnější, než byly silné řeči z počátku léta. Mluvčí Jaroslav Dědič hovoří o tom, že ministr se dosud věnoval stabilizaci situace ve Fondu národního majetku a nyní teprve přijde řada na agenturu. Přijde na ni ta řada opravdu?
Zdá se, že při současném rozložení politických sil se nic podstatného v blízké době nestane. Snad se pouze podaří dosáhnout dohody mezi sociálními demokraty, kdo si sedne do křesla, v němž tak pevně vězí Vlastimil Tlustý. Logický nárok si dělá dnešní místopředseda rady Josef Hojdar. Ten je však počítán spíše k té skupině sociálnědemokratických politiků, kteří po nástupu Vladimíra Špidly vyklízejí pozice a měli by ztrácet vliv. Týdeník EURO má informace, že favoritem ministra Sobotky je poslanec Miloslav Vlček. Zatím se ale dohoda zdá daleko a Tlustý může být spokojený. Nakonec i někteří vládní politici se smutkem a skepsí uznávají, že kromě něj se v transakcích, které dozorčí rada schvaluje, nikdo z ostatních členů rady příliš neorientuje. To je mimochodem živnou půdou pro lobbistické skupiny, které chtěl Sobotka z agentury vyhánět.

Tendr na tendr.

V představenstvu je situace jednodušší. Ministerstvo financí vybírá headhuntingovou agenturu, která by se ujala výběru nového vedení ČKA. Zatím však není jasné, zda má vybírat jen nového generálního ředitele, nebo celé výkonné vedení, a tak vše bude na dlouhý loket. Ministr nespěchá. S výměnou Řežábka totiž v současné době nemůže předstoupit před vládu, protože by s velkou pravděpodobností neuspěl. Šéf ČKA má totiž zřejmě kromě jiného i značné politické a negociační schopnosti. Dobře informované zdroje uvádějí, že by ho ve funkci nyní podpořili ministři za KDU-ČSL a významná část sociálnědemokratických členů kabinetu. Na jeho odchod fakticky momentálně tlačí kromě Sobotky jen Unie svobody, jejíž vliv na vládní politiku trvale slábne.

Cvičení skončilo, zapomeňte.

Kořeny neschopnosti Bohuslava Sobotky prosadit své záměry jsou zřejmě hluboce politické. Postup proti současným lidem v ČKA by znamenal fakticky útok na poslední funkce lidí z politické garnitury spojené s Milošem Zemanem, premiérem na odpočinku a prezidentem čekatelem v jedné osobě. Vztah k volbě Zemana do prezidentské funkce dělí sociální demokracii a mocenský postup proti Zemanovým lidem by Špidlovi mohl vážně zkomplikovat vnitrostranickou pozici. Pokud chce prosadit na Hrad svého kandidáta Motejla, půjde mu o každý hlas poslance a senátora. V tajné volbě bude určitě ztrácet hlasy vlastních lidí. Rozhodující však bude počet odpadlíků. Z parlamentní aritmetiky vyplývá, že deset či jedenáct nezávislých senátorů by mohlo stát na jeho straně, a kompenzovat tak výpadek sociálnědemokratických poslanců. Ty je však nutné nyní příliš nerozzlobit útokem na jejich pozice, aby zemanovská klika ve sněmovně příliš neposílila.
Pokud se to nepodaří a Zeman vstoupí na Hrad, jeho lidé nepochybně posílí a hon na ně skončí. Mnozí z nich spoléhají, že již z inauguračního projevu v lednu zazní jasné: Cvičení skončilo, zapomeňte.

Kajmanský zádrhel.

Současné šachy o vedení ČKA mají i své ekonomické souvislosti. Tou asi nejzřetelnější a nejvýznamnější je kauza Investiční a Poštovní banky (IPB). Pavel Řežábek je ostrým kritikem toho, jak se v celé transakci chová Československá obchodní banka. Vztahy mezi ním a Janem Lamserem či Markem Ditzem, kteří za ČSOB v této záležitosti jednají, mají již charakter osobních antipatií. Kritický k ČSOB však byl i bývalý ministr financí Jiří Rusnok. Bohuslav Sobotka je zřejmě k bance daleko vstřícnější. Tyto osobní vazby nyní hrají velmi podstatnou roli i v nejnovějších událostech. ČSOB předložila ministerstvu financí návrh smlouvy, který by měl definitivně ukončit převod aktiv IPB na konsolidační agenturu. Smluvními stranami jsou kromě ministerstva financí a ČSOB také její vlastník, belgická KBC a na straně státu také Česká konsolidační agentura. ČSOB stále zadržuje převod kajmanských fondů na stát a smlouva má řešit podmínky, za nichž státu vydá jeho majetek. Znovu tak vlastně otvírá již více než rok starou smlouvu o restrukturalizačním plánu schválenou vládou. ČSOB jde především o to, aby stát na sebe převzal náklady všech soudních sporů, které vede o majetek bývalé IPB, ačkoli nic takového v dosud platných smlouvách není. Dále chce získat některá aktiva z kajmanského fondu Tritton, především akcie Českomoravské hypoteční banky, První investiční a dalších. Chce také stanovit rozsah možného plnění ze smlouvy o odškodnění, na jejímž základě má Česká národní banka vyplatit ČSOB náhradu za závazky IPB, které nebyly v evidenci. Týdeník EURO má informace, že jde o astronomickou sumu 160 miliard korun. Zde se samozřejmě nejedná o rozsah skutečného plnění, ale o maximální možný limit, jehož vyčíslení vyžaduje i Evropská komise v jednáních o kapitole hospodářská soutěž. V neposlední řadě jde ČSOB také o takzvané drobné úvěry. Ty si banka nechala, ale je třeba je ocenit pro stanovení poplatku, který by měl být zaplacen státu za poskytnutí státní garance. V případě těchto drobných úvěrů se významně rozešli oceňovatelé pracující pro stát a pro ČSOB. Ta nyní chce využít možnosti prosadit své, samozřejmě podstatně nižší ocenění.
Zdroje z ČKA přitom návrh jednoznačně označují za drzost. Právní poradce agentury, firma Altheimer & Grey ohodnotila návrh smlouvy jako pokus rozšířit státní záruku na aktiva IPB nad současný rámec a považuje ji za jednoznačně nevýhodnou pro stát. Právní experti navíc upozorňují, že zapojení KBC do smluvních vztahů může otevřít belgické bance možnost řešit spory mezi ČSOB a státem u mezinárodní arbitráže. Pavel Řežábek smlouvu jednoznačně odmítl. Na druhou stranu stát potřebuje dohodu s ČSOB o kajmanských aktivech, a to pokud možno po dobrém. Soudní řešení pře je nemyslitelné, protože by poškodilo nejen ČSOB, ale i kredibilitu státu a navíc by trvalo roky a poškodilo by to i již převedená aktiva.
Pokud by chtěl ministr Sobotka o smlouvě jednat, narazí na odpor vedení ČKA. I to je vážný problém vzešlý z nevyjasněné situace v agentuře.

Co teď.

Dalším problémem je skutečnost, že ČKA by měla začít připravovat k prodeji další balíky pohledávek. Týdeník EURO má informace, že představenstvo připravilo návrh na vytvoření dvou balíčků. Jeden by měl zahrnovat pohledávky soustředěné v Konpu, dceřiné společnosti ČKA. Jde především o aktiva vyvedená z Komerční banky před její privatizací. Druhý balík by měl být sestaven z pohledávek v portfoliu ČKA. Návrh na zahájení přípravy prodeje již leží několik týdnů na dozorčí radě, ta ho však nechce projednávat, dokud nebude mít nového předsedu a místopředsedu.
Příprava balíčků je vždy doprovázena silnými lobbistickými tlaky. Z toho, který se prodával letos v září, například dozorčí rada vyřadila na poslední chvíli pohledávky v nominální hodnotě zhruba sedmi miliard korun, aniž by to věrohodně zdůvodnila.
Kromě toho prodává ČKA průběžně jednotlivé pohledávky i další aktiva. I to vyvolává četné diskuse. Celkové portfolio ČKA nebylo nikdy zveřejněno. Agentura se odvolává na obchodní tajemství i na to, že by v takovém případě chodily stovky nabídek na odkup, které by nebyla schopna zúřadovat. To by potom vyvolávalo zbytečnou veřejnou kritiku. Nabídka jednotlivých případů je přitom velmi chudá. Minulý týden bylo na webové strance ČKA nabízeno pouze 57 položek. Celkový balík je přitom neuvěřitelně bohatý. Týdeník EURO získal přehled úvěrových pohledávek k polovině září letošního roku. Po odečtení pohledávek prodaných v balíku společnost EC Group obsahoval v nominální hodnotě 276 miliard korun. Z toho klasifikace tři až pět - tedy problémové až ztrátové úvěry - představovaly téměř 229 miliard korun. V samotných pětkách, tedy pohledávkách ztrátových, to bylo 215 miliard. Z toho samozřejmě nelze odvozovat ztráty, které zaplatí v budoucnu daňový poplatník. Velká část je již zaplacena, něco pokryjí zástavy a něco výnosy z prodeje či jiné realizace pohledávek. Představenstvo ČKA spočítalo budoucí ztráty na 90 až 100 miliard korun.

bitcoin_skoleni

Miss sekera.

Rozhodně ne vše jsou jenom dluhy za zpackanou privatizaci, vytunelované firmy a banky. Například třetí největší pohledávkou je jedenáct miliard za takzvaným skupinovým klientem DBV. Jde o úvěry na družstevní bytovou výstavbu z minulého režimu. Ty byly do ČKA převedeny z IPB před jejím prodejem Nomuře. ČKA drží také pohledávku vůči ministerstvu financí ve výši necelých čtyř miliard korun.
Největší úvěr v portfoliu je však devatenáct miliard pro Konpo. Je sice prvotřídně obsluhován, ale jde o financování ztrátových pohledávek z Komerční banky. Obdobná je situace u úvěru ve výši 4,5 miliardy České finanční.
Na druhém místě žebříčku je s 11,3 miliardy IPB Group Holding. Jde o pozůstatek po zkrachovalé IPB, která začala uskutečňovat před krachem svou transformaci do holdingového uspořádání. Za úvěr IPB měl holding nakoupit dcery IPB a nakonec i její vlastní akcie. Část transakcí byla realizována, většina převedených firem však unikla a dnes je úvěr bezpochyby čistou ztrátou. Čistou ztrátou pro stát je i úvěr Českým drahám ve výši 4,66 miliardy korun. Je to jen zhruba desetina celkových nesplácených závazků Českých drah.
Dvacet největších angažovaností, když sečteme úvěry jednotlivých podniků ekonomicky spjatých skupin, činí více než 111 miliard korun.
Pokud budeme porovnávat hospodaření českých kapitánů průmyslu, zatnul do státních financí největší sekeru Lubomír Soudek. Pohledávky za celým společenstvím Škoda dosahují zhruba 6,9 miliardy korun. Škodovka má za sebou pokus o restrukturalizaci, na jejímž konci by měl být po výběrovém řízení prodej akcií Škody i jejích pohledávek za 800 milionů korun společnosti Appian Group ze skupiny Mostecké uhelné. Výnos pro stát bude však ještě o něco menší. Optimistické odhady agentury hovoří o 600 milionech korun. V těsném závěsu za Škodou a Lubomírem Soudkem je Vladimír Stehlík se skupinou Poldi. Za ním zůstal dluh 6,5 miliardy korun. Zde na restrukturalizaci nedošlo a firma na rozdíl od Škodovky v podstatě skončila. Výnos z konkursu bude zanedbatelný ve srovnání s výší pohledávek.
Téměř stejně jako Poldi je na tom na první pohled bilance Vítkovic. Celková pohledávka činí 6,3 miliardy korun. Z toho však téměř 2,5 miliardy představuje prvotřídně obsluhovaný dluh firmy Osinek, dceřiné společnosti Fondu národního majetku, která financuje výrobu ve Vítkovicích. Podnik prošel restrukturalizací a během soudního vyrovnání uspokojí ostatní věřitele z 30 procent. Pohledávka ČKA má být kapitalizována.
S kapitalizací se počítá také u dalšího pomníku Klausovy privatizace, holdingu ČKD. Celé společenství dluží ČKA 3,8 miliardy korun. Agentura v září upsala nové akcie v rámci navýšení základního jmění právě kapitalizací pohledávky. Měla by se stát zhruba devadesátiprocentním akcionářem. Následně se má snížit kapitál na 400 milionů korun. Výnos pro stát bude tedy představovat opět jen něco kolem deseti procent.
Zatímco Marouškovo ČKD bylo na očích, stejné ztráty, které bude inkasovat daňový poplatník za aktivity skupiny kolem Milo Holding, jsou méně známy. Za plzeňským podnikatelským tandemem Pitr-Mrázek zůstaly pohledávky za 3,8 miliardy korun, jejichž výtěžnost je zanedbatelná. Kromě potravinářských firem Milo je do této skupiny počítán i Favorit Rokycany, toho času v konkursu.
Na konkursní zůstatek se musí ČKA spoléhat také v případě skupiny Chemapol. Její závazky vůči agentuře činí 3,786 miliardy korun. Zatímco po Chemapolu zbyly jen dluhy, další bankrotář přece jen dává dál práci tisícům lidí. Skupina ZPS dluží ČKA 3,385 miliardy. Tento případ je zatím nejrychlejším konkursem, v němž správce Roman Rais prodal podnik během devíti měsíců. Rychlost je to chvályhodná, problémem jsou žaloby, které konkurs vyvolal. Teprve po jejich vyřízení bude jasné, zda státu kromě zachování pracovních míst přiteče i nějaká ta koruna.
Zatímco předcházející společenství nepřekvapuje svým složením, další dlužník jako by do této společnosti nepatřil. Skupina Agrofert Andreje Babiše dluží ČKA dohromady 3,318 miliardy korun. Po pravdě nutno říci, že většinu těchto dluhů Babiš získal svými akvizicemi a navíc ČKA do Babišovy skupiny zahrnula i podniky kontrolované Unipetrolem, patrně proto, že data jsou z období před zrušením jeho prodeje právě Agrofertu. Výpis tedy zahrnuje následující firmy: AliaChem dluží 1,44 miliardy, Spolana 1,25 miliardy, Koramo necelých 400 milionů. Mezi dalšími dlužníky byly v září společnosti ZZN Chrudim, Zlatý Jelen, Plastfloor, ZZN Praha, Spolsin, Zenap, STS Strakonice. Spolanu a Koramo asi dnes nelze počítat do skupiny Agrofert. Všechny uvedené dluhy jsou klasifikovány čtyřkami a pětkami, tedy jako nesplácené a neobsluhované. Z dalších seskupení z první dvacítky dlužníků stojí ještě za zmínku Tchecomalt s 2,877 miliardy korun. Jde o konkurs, v němž se chce u soudu pro lidská práva ve Štrasburku soudit ČSOB se státem. ČSOB zdědila tato aktiva po IPB a spravovala je pro stát. Nedokázala však zabránit prohlášení konkursu, který považuje od počátku za účelově manipulovaný ze strany konkursních správců i soudců.
Více než tři miliardy dluží také firmy kolem IPB Real. Samotná realitka a její přímé dcery jsou však prvotřídními dlužníky a své závazky splácejí. Jen Českomoravská nemovitostní a společnost Integra, která ve skupině IPB zajišťovala mediální aktivity, jsou beznadějné pětky. Tedy pohledávky ztrátové.

Lákavá sousta.

Stovky miliard pohledávek, kde se zcela zjevně počítá s disážiem, samozřejmě lákají k přímé korupci či k celkem pochopitelným pokusům o spekulativní obchody. V poslední době se rozmohla praxe, že manažeři firem, které se dostaly do portfolia ČKA zcela účelově, zastaví splácení svých závazků. Tím si vynutí, že je agentura nabídne k prodeji. Prostřednictvím nastrčených firem se potom ucházejí o nákup pohledávky za zlomek její ceny. Když je ve veřejné soutěži někdo předběhne, což není zrovna jednoduché, mají po ruce pohotové řešení. Zaplatí dlužné splátky a většinou účinně přesvědčují agenturu, že by neměla jejich závazek postupovat za zlomek ceny, když má vlastně stoprocentní bonitu.
Za této situace je jistě velmi obtížné uhlídat majetek státu před znehodnocováním. Přetahování politiků celou záležitost spíše ještě komplikuje. Proto je škoda, že stabilizace je zatím příliš daleko. A je nejspíše lhostejné, zda bude spočívat v potvrzení současného vedení, nebo v jeho výměně.

  • Našli jste v článku chybu?