Holokaust není jen největší genocida, je to také největší loupež dějin
S připojením Rakouska k Hitlerově nacistické třetí říši se v březnu 1938 začala psát i smutná historie jedné z proslulých sbírek moderního umění ve Vídni. Řeč je o kolekci uměleckých předmětů známého kabaretního umělce, libretisty, režiséra a brněnského rodáka Fritze Grünbauma, jenž zahynul v koncentračním táboře Dachau. Jeho sbírka zabavená nacisty, která mimo jiné obsahovala několik desítek děl Egona Schieleho a má řádově hodnotu desítek milionů dolarů, bohužel ani po více než sedmdesáti letech nebyla vrácena dědicům.
Odstranit některé stále trvající restituční bariéry se snažila konference o osudu majetku obětí holokaustu, již uspořádala Nadace Forum 2000 a která skončila minulý týden v Praze. Akce konaná na samotný závěr českého předsednictví EU vyústila v podpis takzvané Terezínské deklarace, jež udává doporučení, jak zmírnit křivdy způsobené národním socialismem.
„V této věci se jedná především o princip. Obstrukce a průtahy v řešení těchto případů ze strany států, institucí a osob, které mají tyto předměty v držení, znamenají pro oprávněné osoby hrozbu, že se vrácení nedožijí,“ dodává Milan Kostohryz, jeden z advokátů zapojených do případu vrácení majetku Fritze Grünbauma.
Všechny právní a další služby spojené s vyřizováním věcí tohoto druhu se řídí principem „success (contingency) fee“, tedy že až do finálního rozhodnutí je případ vyřizován na nebezpečí a náklady osob zapojených do jeho objasnění. Teprve a pouze v případě úspěchu si tyto osoby účtují – v závislosti na složitosti případu – obvykle mezi deseti až čtyřiceti procenty z ceny vysouzeného nebo vydaného majetku podle ujednání, které na počátku případu uzavřou se svými klienty. V restitučních a podobných kauzách však řízení může trvat i více než deset let.
Smutná historie
Po anšlusu Rakouska se Grünbaum kvůli svému židovskému původu pokusil uniknout do Československa. To se mu však nepodařilo a byl poslán zpět do Rakouska, kde se skrýval až do chvíle, než ho nacisté objevili a poslali do Dachau. Tam zemřel v lednu 1941. Jeho žena byla zavražděna o rok později ve vyhlazovacím táboře v Minsku.
Sbírka, kterou Grünbaum nashromáždil během svého života, čítala přes 400 originálních prací. Během Hitlerovy hrůzovlády byl veškerý jeho majetek zabaven nacisty. Po válce se však objevila část sbírky na švýcarském trhu s uměním. Díla tehdy koupil obchodník s uměním Eberhard Kornfeld. Zbytek sbírky nebyl dosud nalezen. Část takto „znovuobjevených“ objektů pocházejících od Kornfelda dnes krášlí mnohé známé kulturní svatostánky jako Oberlin College v USA, Leopoldovo muzeum a galerii Albertina ve Vídni, Muzeum moderního umění v New Yorku, Galerii St. Etienne a další.
Dědicové žijí
V roce 2002 byl Schieleho obraz nazvaný Sedící žena s ohnutým kolenem, jenž pochází právě z odcizené sbírky Fritze Grünbauma, prodán v aukční síni Sotheby’s v Londýně za částku přesahující 600 000 dolarů. Když se o tom dozvěděl tehdejší zástupce dědiců v Rakousku, požádal aukční síň, aby kupní cenu, kterou již kupující složil na její účet, nevyplácela majiteli (prodávajícímu) Davidu Bakalarovi z USA, neboť se jedná o dílo odcizené nacisty. Na to zareagoval Bakalar tak, že v New Yorku podal na oba dědice žalobu o náhradu škody, jež mu byla zmrazením kupní ceny způsobena. Existují dva právoplatní dědicové. Prvním je Leon Fischer žijící v New Yorku a druhý bydlí v Praze a nepřeje si, aby se v médiích uveřejnilo jeho jméno.
Od zmíněné aukce je v New Yorku veden soudní spor, v němž dědice zastupuje newyorský advokát Raymond J. Dowd. Soud prvního stupně rozhodl, že vlastníkem obrazu je Bakalar. Na případ aplikoval švýcarské právo, podle kterého se kupující stává po uplynutí pěti let od prodeje vlastníkem bez ohledu na to, zda se jedná o odcizené dílo. Tento postup je však v rozporu s principy washingtonské konference z roku 1998, která signatářským zemím stanovila pravidla pro podobná řízení. Podle Dowda je to také v rozporu s právem státu New York i s americkými federálními zákony. Ty považují nabytí odcizených předmětů za krádež. Není přitom důležité, zda kupující jednal „v dobré víře“ či nikoliv. To je také jeden z důvodů, pro něž advokát Dowd podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně v New Yorku odvolání, o kterém v příštích měsících bude rozhodovat americký odvolací soud.
„Na naší straně je řada židovských organizací, profesoři práva a experti,“ dodává americký právník. Pokud se skutečně rozhodne ve prospěch dědiců, půjde o přelomový rozsudek. Mnoho galerií v USA bude nuceno prokazovat původ a způsob, jakým získaly umělecké předměty, jež patřily do sbírek židovských rodin vydrancovaných nacistickým režimem, a to zpětně až do třicátých let minulého století.
Polostátní nadace
Pro Grünbaumovy dědice to není jednoduché ani v Rakousku. Vídeňské Leopoldovo muzeum totiž vlastní podstatnou část Schieleho prací z Grünbaumovy rodinné sbírky. Jelikož se jedná o soukromou nadaci, oficiální místa se mohou zaštítit argumentem, že nemohou vyvlastňovat majetek ze soukromých rukou podruhé. Situace je však podstatně složitější. Podle Dowda je soukromý charakter Leopoldovy nadace, jež v minulosti získala od rakouského státu dotace ve výši 450 milionů šilinků, značně diskutabilní. Herbert Gruber z vídeňské genealogické kanceláře vysvětluje, že se Rudolf Leopold, známý sběratel a obdivovatel prací Egona Schieleho, ocitl v devadesátých letech v dluzích. Jeho bankovní věřitelé hrozili exekucí sbírek čítajících 5000 předmětů včetně známého obrazu Schieleho Mrtvé město. V ten moment začal Leopold spolupracovat se státem. V budoucí nadaci stát zajistil finance a sběratel poskytl do společného podniku kolekci.
Podle Grubera se proti Leopoldovi nikdo veřejně nepostaví. „Vždyť se jedná o počestného občana Vídně, jenž poskytl státu unikátní sbírku uměleckých děl,“ dodává ironicky. Připomíná také fakt, že případné finanční odškodnění přes rakouský národní fond představuje obvykle patnáct procent dnešní ceny majetku, na nějž mají pozůstalí nárok.
Přezkum původu
Christopher Bazil z rakouského ministerstva kultury týdeníku EURO řekl, že v současnosti probíhá nezávislý výzkum původu děl v Leopoldově muzeu, který zadala spolková ministryně Claudia Schmiedová. Na konci expertních prací bude zveřejněna zpráva, jež by měla být hotová do konce roku. Nicméně v případě Leopoldova muzea se jedná o soukromou nadaci, na niž se v Rakousku nevztahuje restituční zákon. Fakticky ji dle zákonů nikdo nevlastní. Nadaci vede předseda správní rady. V případě, že zemře nynější předseda Rudolf Leopold, přejdou jeho pravomoce na manželku a teprve po jejím úmrtí může správní rada rozhodnout o rozpuštění nadace. Následně by připadla Grünbaumova kolekce rakouskému státu, který by ji musel dědicům vydat.
* BOX Hannah M. Lessingová Majetek od soukromníků nevyvlastníte Svůj domácí úkol jsme splnili, říká generální tajemnice státního fondu pro odškodnění obětí národního socialismu ve Vídni EURO: Kolik děl se nachází ve vaší databázi ukradeného majetku? LESSINGOVÁ: V národním fondu se nachází 10 000 kusů uměleckých předmětů takzvaného nejasného původu. Přes 2 700 z nich bylo identifikováno jako objekty, které byly zabaveny neprávem. Chceme, aby se v národních muzeích a galeriích prověřila všechna díla až do roku 1933. EURO: Jak je ošetřen přístup k archivům v Rakousku? LESSINGOVÁ: My jsme svůj domácí úkol splnili. Archivy jsou otevřeny a výzkum původu děl probíhá. Aktivně se snažíme otevřít například archiv v německém Bad Arolsenu nebo ve Vatikánu. Stále ovšem existují problémy. V současné době registrujeme 140 000 individuálních žádostí od 20 000 žadatelů. Většinou se jedná o přeživší ve věku přes 90 let nebo potomky ve věku okolo čtyřicítky. Pokud neexistují potřebné dokumenty, stanovíme jednorázové odškodnění na základě kvalifikovaného odhadu. Vycházíme často ze soupisu židovského majetku z roku 1938, jenž proběhl u všech Židů, kteří vlastnili majetek převyšující hodnotu 5 000 říšských marek. Kompenzujeme nejen umělecké předměty, ale například také automobily, které se pochopitelně nedochovaly. EURO: V jaké oblasti přetrvávají potíže s navracením zabaveného majetku? LESSINGOVÁ: Jde o celoevropský problém. V USA platí pravidlo, že pokud jste byl jednou okraden, máte stále nárok na navrácení svého majetku. V Evropě přitom uznáváme princip „bona fide“, tedy že pokud jste něco získal v dobré víře, nemůžeme vám tento majetek znovu vyvlastnit. Nemůžeme proto navracet majetek od soukromníků, v takových případech lze přistoupit pouze k finančnímu odškodnění. EURO: Proč nedospěla nynější pražská konference k právně závaznému dokumentu? LESSINGOVÁ: Nikdy nenajdete 47 zemí, od Ruska, Lotyšska přes Rakousko a Německo, jež by podepsaly právně závazné principy. Ačkoliv Terezínská deklarace nemá právně závazný charakter, jde o text, na němž se minimálně všichni delegáti shodli. EURO: Jak se vypořádalo Rakousko se svou temnou minulostí co se týče zabaveného majetku? LESSINGOVÁ:** Není pravda, že Rakousko do roku 1997 nic neudělalo. Spojenci poválečné Rakousko donutili v této oblasti k aktivitě. Přijali jsme sedm restitučních zákonů. Problém však byl, že mnoho přeživších se ocitlo v zahraničí, nedisponovalo dostatečnými prostředky na právní výdaje nebo se nechtěli do Rakouska vrátit. Většina restitučních zákonů nedávala příležitost vrátit majetek chudším. Obvykle to byly bohaté rodiny, jež uspěly při získávání domů. Jiný problém představovala vlastní informace o možnosti využít restitučních nároků. Pokud jste se v roce 1947 ocitl v Uruguayi, pravděpodobně jste se o těchto zákonech ani nedozvěděl.
