Namísto zázračné jaderné technologie nastalo velké rozčarování
Nový tlakovodní reaktor třetí generace, známý pod zkratkou EPR (European Pressurized Water Reaktor, evropský přetlakový reaktor), má být největší, nejbezpečnější a na jednotku výkonu nejlevnější. Zkrátka nejdokonalejší. Zprávy z jeho výstavby na finském ostrově Olkiluoto a na lokalitě Flamanville v Normandii však všechna tři „nej-“ silně zpochybňují. Nic není, jak má být. Ani cena, ani termíny. Výstavbu na obou místech trvale provází šlendrián – špatné svary, popletená montáž, nekvalitní beton základové desky či díry vyvrtané do ochranného pláště (kontejnmentu) a tak dále. Jako by na obou stavbách vládl „dvouletý duch“ z dob výstavby prvního bloku Temelína. Kolik roků vydržela temelínská „slibotechna“, že blok bude dobudován nejpozději do dvou let? Pět let? Nebo víc? Také k dokončení finského reaktoru letos scházejí stejně jako loni dva roky. Už se však proslýchá, že ani v příštím roce se cíl o nic nepřiblíží a dvouletý odstup zůstane. A to měl být reaktor už letos v provozu.
Zato jeho cena se prudce drápe nahoru. Dodnes užívaná obecná kalkulace počítá s dvěma miliardami eur. Když se v roce 2002 o reaktoru rozhodovalo ve finském parlamentu, vláda slíbila, že cena nepřesáhne 2,5 miliardy eur a doba výstavby čtyři roky. Konečná smlouva s dodavatelem technologie, uzavřená o tři roky později, však už uvedla 3,2 miliardy eur a dobu výstavby o půl roku delší. Teď už se počítá s dvojnásobkem ceny a různým překvapením určitě není konec.
Povadlý jaderný výkvět Evropy
Projekt nemá v Evropě konkurenci. A ani nemůže mít. Spojily v něm totiž síly nejmocnější jaderné veličiny kontinentu. Francouzským státem ovládaná společnost Framatome, čerstvě převlečená jako Areva, a soukromá německá firma Siemens vytvořily společný podnik Areva NP. To všechno pod francouzským státním patronátem společnosti Électricité de France (EDF). Sdruženými silami a nabídkou „nejdokonalejšího“ reaktoru EPR chce Areva NP ovládnout veškeré evropské příležitosti k rozšiřování jaderných elektráren.
V odlivu zájmu o budování nových jaderných zdrojů v Evropě na počátku nového tisíciletí bylo Finsko výjimkou. Tamější dřevozpracující giganty měly zájem na posílení zdrojů elektřiny pro svoje celulózky, papírny a superpily. Souhlas s výstavbou nového reaktoru byl i navzdory tomu ve finském parlamentu těsný. Nicméně pro Arevu NP se otevřela skvělá příležitost vybudovat vzorovou elektrárnu s reaktorem modernějším než všechny dosavadní.
Bezpochyby i mnozí čeští jaderní inženýři se v EPR zhlédli. Kdo by neměl zájem o největší reaktor na světě s výkonem 1600 megawattů? Je-li zároveň levnější, bezpečnější a spolehlivější než kterýkoli jiný? Na této marketingové charakteristice mnozí příznivci jaderné energetiky setrvávali i navzdory tomu, že z ostrova Olkiluoto přicházely čím dál znepokojivější zprávy.
Finský Úřad pro jadernou bezpečnost (STUK) už zaznamenal při výstavbě reaktoru EPR zhruba dva tisíce bezpečnostních a kvalitativních problémů. Chyby byly nejen v nekvalitní výstavbě, ale na povrch vycházely i konstrukční slabiny. Areva NP padla do vlastní pasti – nerealistická cena i stejně nereálný plán výstavby nového bloku elektrárny Olkiluoto ji vedly k omezování nákladů a odmítání časově náročných oprav. Časopis Nucleonics Week odhalil příčinu i důsledek v jednom – Areva NP si v rozpočtové tísni vybírala levné a neschopné subdodavatele a přehlížela bezpečnostní potíže. To samozřejmě vedlo k dalším chybám a k jejich řetězení.
Mělo-li urychlené zahájení výstavby bloku Flamanville 3 v Normandii napravit reputaci Arevy NP pokaženou ve Finsku, záměr se obrátil v opak. Ve Flamanville se opakují snad všechny chyby zaznamenané v Olkiluotu.
Zděšení v Británii
Nový vlastník britského energetického gigantu British Energy zamýšlí v zemi postavit nejméně čtyři reaktory EPR. Proč by také ne, je-li vlastníkem Électricité de France, která do rozpínavé transakce přes kanál vložila patnáct miliard eur? EDF se však zřejmě nenadála, že největší překážkou v uskutečnění záměru bude britský regulační úřad Nuclear Installations Inspection. Ten pohotově poslal na adresy Arevy NP i EDF dopis, v němž mimo jiné uvádí: „Jsme vážně znepokojeni vaším projektem, který umožňuje, aby podřízené bezpečnostní systémy potlačovaly nadřazené.“ A bez skrupulí uvádí záměr projekt EPR v Británii nepovolit, nebudou-li nalezené závady odstraněny a problémy vyřešeny. Co firma Areva NP ignorovala ve Finsku a ve Francii, v Británii jí neprojde.
Britský deník The Times se rozepsal i o dalších vážných výhradách regulátora k technologické bezpečnosti dlouho dopředu opěvovaného reaktoru. Technologické subsystémy, které by měly být na sobě nezávislé, jsou propojené. To by dle Timesů mohlo vést až k řetězové reakci. To je téměř neuvěřitelné u reaktoru, který jeho konstruktéři neskromně představovali jako spolehlivější a bezpečnější, než jsou jeho předchůdci první a druhé generace.
Timesy už stačily zjistit, že francouzští konstruktéři a investoři vzali britské připomínky vážně a začali pracovat na zásadních úpravách. Toho by se kritici výstavby ve Finsku jen tak nedočkali. Přitom riziko je tu i tam stejné.
Atomová hroší kůže
Finové stejně jako Angličané na podobnou závadu už upozorňují rok. Marně. Finské úřady udělaly chybu, protože povolily stavbu, aniž by byla schválena bezpečnostní dokumentace. Teď stavbaři neberou jejich požadavky vážně. Závady automatického bezpečnostního systému nebyly lhostejné ani finskému úřadu. Ten však marně požadoval funkční úpravu tohoto systému, aby mohl být dodatečně schválen. Televiznímu reportéru Ajankohtainenu Kakkonenovi kdosi zpřístupnil kopii dopisu, v němž STUK varuje Arevu NP, že dá uzavřít stavební areál, nenastane-li náprava. Ředitel finské pobočky Arevy Osmo Kaipanen však označil dopis za pouhé „neoficiální sdělení“ a sebevědomě na kameru prohlásil: „Nevěřím, že by se s výstavbou přestalo.“ Má zřejmě větší politickou podporu než dozorující státní orgán. Však se také od květnového varování v této záležitosti nic viditelného nestalo.
Výstavba třetího reaktoru na ostrově Olkiluoto má totiž silnou vládní podporu. Aktivistka hnutí Ženy proti nukleární síle Ulla Klötzerová si však vzpomíná na dobu, kdy dnešní premiér Matti Vanhanen ještě coby řadový poslanec před klíčovým hlasováním sněmovny v roce 2002 rozšiřoval letáky proti výstavbě. A solidarizovalo se s ním dvanáct z osmnácti ministrů, kteří pak v roce 2005 jako vláda projekt schválili. Proč ti lidé v takovém počtu obrátili kabát naruby, si Klötzerová nedokáže vysvětlit. „Byl to tlak z EU, z Francie, peníze ve volbách?“ přemítá nahlas, ale netuší.
Odskáčou to zákazníci a plátci daně
Platit budou zejména francouzští občané. Na rozdíl od smlouvy o bezpečnostním systému si Finové celkovou cenu dobře pohlídali. Elektrárenská společnost TVO nasmlouvala elektrárnu na klíč za 3,2 miliardy eur. Ani euro navíc. Ztráta způsobená nekoordinovanou výstavbou a chybami projektu půjde plně k tíži dodavatele. Soukromá firma Siemens s tím může mít problémy, zato francouzskou státní Arevu nedobrovolně podrží daňoví poplatníci.
Přesto finanční trest postihne nic netušící odběratele elektřiny v severských zemích. Dle slibů managementu TVO měli od letošní roku dostávat levnější „jadernou elektřinu“. Rozdíl mezi plánovanou výrobní a tržní cenou z uhelných elektráren je odhadován na tři miliardy eur za celou dobu zpoždění. A k tomu půl miliardy eur za nákup emisních povolenek. „Navíc Finsko nesplní EU požadovaný podíl obnovitelných zdrojů, mezi něž vláda chce mermomocí započítávat i jadernou energii,“ uvádí Klötzerová. A dodává: „Kdybychom byli ochotní oněch devět miliard eur, na které to všechno přijde, vložit do větrné energie a do biomasy, do roka bychom splnili cíle dané Kjótským protokolem.“
Stejně vyšuměl i naslibovaný efekt větší zaměstnanosti. Na Finy se takřka nedostalo. „Většina prací je zadávána levným firmám ze zahraničí, které s jadernou energetikou nemají žádné zkušenosti. Reaktorovou nádobu například vyráběly polské loděnice, které to nikdy neměly v programu. Byl tam i subdodavatel, který neměl ponětí, že ve Finsku bývá v zimě mráz, a jeho lidé neměli na ten čas ani vybavení, ani oblečení,“ připomíná Klötzerová. A vzkazuje Čechům: „Chcete-li zbankrotovat, kupte si reaktor EPR!“
Vlajková loď jaderné renesance
Reaktor EPR provázela velká očekávání. Byl prezentován jako největší jaderná elektrárna na světě, která je promyšlená, levná, bezpečná a spolehlivá. Cílem konstruktérů bylo desetkrát snížit pravděpodobnost vážné havárie, a kdyby přesto nastala, zmírnit její následky uzamčením do prostoru elektrárny. Ekonomickým cílem bylo snížit náklady.
Důkazy podložená britská nedůvěra k bezpečnostním systémům však nutí hledat nezávislé pohledy i na zbylá tvrzení. Desetkrát nižší pravděpodobnost havárie lze asi obtížně ověřit. Zato kdyby havárie přesto nastala, britská konzultantská společnost z oblasti jaderné energetiky Large & Associates varuje před hotovým masakrem. Velice to souvisí s opěvovanou velikostí reaktoru. Je v něm totiž větší množství radioaktivních látek. To, že palivem reaktoru EPR je směs uranu a plutonia, samo o sobě zvyšuje nebezpečnost. Z ekonomických důvodů je reaktor vybudován tak, aby palivo spotřebovával co nejdéle. To však závažně zvyšuje jeho radioaktivitu a množství nebezpečných izotopů. „Kdyby nastala vážná nehoda a uniklo velké množství radioaktivity do okolního prostředí, rozsah kontaminace a její důsledky by mohly být nesmírné,“ vyjímáme ze studie. Co z toho vyplývá? Statisíce lidí by bylo třeba evakuovat, tisíce by mohly zemřít. Kontaminovány by zůstaly tisíce čtverečních kilometrů.
Nezávislý energetický konzultant Antony Froggatt reaktoru přiznává mnoho detailních bezpečnostních zlepšení. A jeho výhrady ke snižování bezpečnosti nejsou natolik srdceryvné – přesto vážné. Reaktor EPR nesplňuje nejmodernější bezpečnostní požadavky, protože není chráněn před pádem velkého letadla. V takovém případě by mohl prasknout ochranný plášť a nastat nejdrastičtější z uvedených příkladů. Na mnoho nedostatků upozorňuje i stanovisko Greenpeace.
Z vlajkové lodě jaderné renesance se vyklubal Titanic s naleštěnými palubami, ale s hlubokými dírami v nukleární bezpečnosti.
Popisek 1: Založeno na elektrárnu. Ptačí pohled na evropský přetlakový reaktor (EPR) Olkiluoto 3 ve Finsku na začátku výstavby.
Popisek 2: Ztráta důvěry. Demonstrace občanských iniciativ proti oběma budovaným reaktorům jsou časté. Na snímku aktivisté Greenpeace před staveništěm ve francouzském Flamanville.
Popisek 3: Stará garda. Dva původní tlakovodní reaktory druhé generace ve francouzském Flamanville.
