Nová pravidla Grégrova rezortu mají pomoci společnosti ČEZ
Když se letos v létě diskutovalo v Kolodějích o úskalích privatizace společnosti ČEZ a odborníci vysvětlovali ministrům české vlády, proč je důležité, aby se oddělila přenosová soustava od výroby, uváděli pro lepší pochopení příklad s benzinem. Přestože názorně ukázal, jak je posílení monopolu nebezpečné, na ministerstvu průmyslu se nyní připravuje nový cenový výměr, který zvýhodní firmu ČEZ. Grégrův úřad navrhuje výrazné zdražení poplatků za přenos a distribuci elektřiny. Přestože sám nemůže o těchto poplatcích rozhodovat, našel skulinu, jak prosadit zájmy dominantního výrobce. O cenách dosud rozhodovalo ministerstvo financí, od nového roku by to však měl být nezávislý regulátor. A ten dosud Grégrovu ministerstvu plně podléhá. Předraženo. Z analýzy, kterou zpracoval výzkumný ústav EGÚ Brno, vyplývá, že by se poplatky za přenos měly zvýšit o třicet procent a platby za takzvané systémové služby, které dnes poskytuje výhradně ČEZ, z nynějších 149 na 165 korun za megawatthodinu. Ministerstvo průmyslu ovšem jde mnohem dále. V připravovaném cenovém výměru, který má platit od 1. ledna příštího roku, navrhuje za systémové služby 200 až 250 korun. Nezávislí výrobci elektřiny, kterým tyto poplatky výrazně sníží zisky, upozorňují, že se mezi navrhovanými variantami objevuje dokonce i suma 500 korun za megawatthodinu. „Cena nesmí zvýhodňovat současného dominantního výrobce na úkor ostatních, píší proto v memorandu pro vládu, senátory a poslance. „Připravované zvýšení ceny ohrozí všechny výrobce, kteří stojí mimo ČEZ, a některé z nich zřejmě zlikviduje, vysvětluje generální ředitel Pražské teplárenské Luboš Pavlas. On i ostatní zástupci teplárenských firem, které jsou významnými dodavateli elektřiny z kombinované výroby, tvrdí, že připravované zdražení u systémových služeb značně převyšuje skutečné náklady. Z těch lze údajně jednoznačně odvodit, že by společnost ČEZ měla za systémové služby dostávat maximálně 84 korun za megawatthodinu. „Při optimalizaci vyčleněného výkonu a respektování rozdělení fixních nákladů ještě mnohem méně, uvádí se v memorandu sdružení patnácti nezávislých výrobců. Z principu. Výrobci stojící mimo ČEZ tvrdí, že nechtějí kritizovat princip složené ceny. „Je zcela logické, že je nutné platit jak za přenos, tak i za systémové služby. Nenapadáme tedy princip, vadí nám přemrštěné ocenění systémových služeb, říká generální ředitel Teplárny Brno Alexej Nováček. Společnost ČEZ již oznámila, že může v příštím roce snížit cenu o dvacet procent. Při zvýšených poplatcích skutečně cenu dodané, tedy silové elektřiny sníží. Za systémové služby letos dostane 5,5 miliardy korun, po administrativním zvýšení poplatku to však bude nejméně osm miliard korun. Při variantě 500 korun za megawatthodinu dokonce patnáct miliard korun. Odborníci jsou názoru, že další vývoj lze odhadnout naprosto přesně. Jakmile ČEZ levnou silovou elektřinou odrovná konkurenci, zvýší opět cenu na nejvyšší možnou úroveň. Uvedených osm či patnáct miliard korun se do bilance ČEZ přesune administrativním rozhodnutím. Částečně z bilancí konkurentů a zčásti od jeho odběratelů, tedy distribučních společností. V kleštích monopolu. Nezávislí výrobci se dostanou do kleští. Nabídka levné silové elektřiny z ČEZ nutně stlačí i jejich ceny. Na rozdíl od ČEZ jim ovšem výpadek v tržbách nic nenahradí, protože většina z nich nemůže systémové služby nabídnout. A ty firmy, které by díky svému technickému vybavení tyto služby nabídnout mohly, nemusí ČEZ do svého hájemství pustit. „Podmínky, které musí takový výrobce splnit, jsou v Česku mnohem tvrdší než v zemích Evropské unie, upozorňuje finanční ředitel společnosti Elektrárny Opatovice František Hejčl. Výrobci, kteří stojí mimo ČEZ, sledují připravovaný krok Grégrova úřadu s obavami. Pokud se zvýšení poplatků prosadí, v příštích letech už nikdo cenovému diktátu nezabrání. Ceny má sice od příštího roku kontrolovat nezávislý regulační úřad, ten však zatím plně podléhá vlivu ministerstva průmyslu. A i kdyby se tohoto vlivu dokázal časem zbavit, je otázkou, zda vůbec lze stanovit oprávněné náklady tam, kde se už předem nastaví laťka hodně vysoko. Při pohodlné a dostatečně vysoké ceně totiž provozovatele nic nedonutí k úsporám. ČEZ nyní zásobuje český trh z pětašedesáti procent. Nezávislí výrobci se na celkové spotřebě podílejí zhruba ze třiceti procent. Zbývající část energie jde z dovozu. Vzor v Německu. Představitelé ČEZ již dlouho volají po tom, aby se při stanovení ceny elektřiny více bral ohled na fakt, že jejich firma odpovídá za stabilitu české energetické soustavy. Že se stará o přenosovou síť, která slouží i pro jiné výrobce, a že její elektrárny musí být připraveny reagovat na kolísání odběru nebo výpadek některého zdroje. Při požadavku vyšších poplatků za tyto systémové služby ČEZ argumentuje nejen dosavadními náklady, ale také německým modelem. V Německu tvoří tyto poplatky za distribuci a přenos podstatnou část ceny elektřiny. Z průměrné „velkoobchodní ceny dvanácti feniků za kilowatthodinu ukousnou dvě třetiny. To tedy znamená, že výrobce dostane za „silovou elektřinu jen tři feniky. V České republice je to zatím přesně naopak. V cenovém výměru, který platí do konce tohoto roku, se silová elektřina podílí na předávací ceně z více než osmdesáti procent. Přesto nelze říci, že je česká cena při této konstrukci zcela zdeformovaná a vůbec neodpovídá nákladům. Na rozdíl od Německa o ní sice v Čechách stále rozhodují státní úředníci, ovšem doposud vždy na základě podkladů, které dostávali od společnosti ČEZ. Německý model ovšem nemusí být zcela správný. Například ve skandinávských zemích, které k liberalizaci trhu přistoupily o několik let dříve než Německo, se poměr ceny silové elektřiny a poplatků pohybuje zhruba půl napůl. „Němci touto cenotvorbou likvidují konkurenci pro vstup do jejich sítě. A zatím si to mohou dovolit, protože nemají funkčního regulátora, uvádí Pavlas.
Benzin a elektřina, model pro ministry DOMINANTNÍ VÝROBCE, který navíc ovládá jedinou přístupovou cestu k zákazníkům, si nakonec může s cenami dělat, co chce. Vládu o tom měl na schůzce v Kolodějích přesvědčit konkrétní příklad. Vycházel z křiklavější, a tím možná i srozumitelnější analogie výroby a distribuce elektřiny s benzinem a dálnicemi: „Průměrný český šofér ujede po dálnicích 2000 kilometrů za rok, takže při spotřebě sedm litrů na 100 kilometrů a ceně benzinu 30 korun za litr utratí za rok přibližně za pohonné hmoty 4200 korun. Dálniční známka ho přijde na 800 korun. Za jízdu tedy zaplatí celkem kolem 5000 korun. Co by se ale stalo, kdyby někdo z prodejců benzinu (firma Benzina) vlastnil dálnice a zároveň měl právo navrhnout a zdůvodnit výši poplatku, který bude za použití dálnice inkasovat? Poplatek, tedy dálniční známka, by stála 2200 korun. Benzin od Benziny by (na rozdíl od ostatních prodejců) byl po 20 korunách za litr. Zákazníci by zpočátku nemuseli tušit, co bude následovat. Třeba by si ani nestěžovali, protože by projezdili jen 2800 korun a i s dálniční známkou by zaplatili stejně jako dříve, tedy 5000 korun za rok. Co by následovalo? Po zlikvidování konkurence by Benzina zvýšila cenu benzinu. Schůzka v Kolodějích se konala v červenci letošního roku. Začátkem října přesto kabinet rozhodl, že postavení dominantního výrobce, společnosti ČEZ, posílí tím, že ho prodá spolu s distribucí elektřiny (EURO 41/2000). Dálnici pro přístup k zákazníkům, tedy přenosovou soustavu, zatím ponechá v jeho vlatnictví.
