Vláda USA by se měla více zamyslet nad důsledky Programu na podporu ohrožených aktiv
Klíčovou součástí plánu vlády USA na obnovu úvěrové aktivity a stabilizaci situace na finančních trzích je takzvaný Program na podporu ohrožených aktiv (Troubled Assets Relief Program, TARP). V rámci TARP je Ministerstvo financí USA oprávněno mimo jiné nakupovat nelikvidní aktiva spojená s problematickými hypotékami. Na hlavní nedostatky tohoto plánu jsem již stručně upozornil (EURO 43/2008). Je však třeba se věnovat i možným dlouhodobým důsledkům TARP. A také tomu, že existuje jednoduchá alternativa představující transparentnější a efektivnější způsob využití 700 miliard dolarů z kapes amerických daňových poplatníků.
Poučení z minulosti
Vláda USA by měla čelit současným problémům, ve kterých se globální ekonomika nachází, pomocí standardních postupů, jež byly v minulosti opakovaně a s úspěchem použity.
Není pochyb, že globální finanční trhy procházejí krizí, již nepamatují od třicátých let 20. století. Navíc je pravděpodobné a data tomu nasvědčují, že světovou ekonomiku čeká relativně dlouhá a hluboká recese. Vzhledem k závažnosti situace zaráží malá pozornost, již tvůrci hospodářské politiky věnovali snaze vysvětlit, proč je TARP dle nich efektivnějším řešením než alternativní návrhy. Státní intervence takového gigantického rozsahu by si jistě zasloužila mnohem serióznější přístup ze strany navrhovatelů, než jsme dosud mohli zaznamenat.
Alternativní návrh
Je žádoucí, aby se rekapitalizace finančních institucí odehrála transparentně. Tuto vlastnost TARP postrádá. Za příklad transparentního řešení obdobné situace může posloužit přístup skandinávských zemí, které se s bankovní krizí spojenou s trhem nemovitostí potýkaly zhruba před dvaceti lety.
Obecné pravidlo, kterého je třeba se držet i v současné situaci, je velmi jednoduché. Pokud je soukromá společnost s potenciálem ziskovosti vystavena finančním závazkům, jež není schopná plnit, řešením není, že do hry vstoupí stát a nakoupí její aktiva za nejasně určenou cenu. Standardním řešením je, že společnost vymění dluh, který není schopna uhradit, za podíl v ní (tedy zpravidla akcie). Původní majitelé o svůj majetkový podíl přijdou. A dluh společnosti se transformuje do nových majetkových podílů. Společnost pak pokračuje v činnosti s novou majetkovou strukturou.
Tento jednoduchý princip restrukturalizace dluhu se v minulosti mnohokrát osvědčil i v USA. Byl kupříkladu uplatněn v případech bankrotů velkých severoamerických železničních společností v první polovině 20. století a mohl být snadno použit k řešení současných problémů finančních institucí. Uskutečněním tohoto přístupu bychom se zároveň vyhnuli v podstatě neřešitelnému problému, který představuje ocenění aktiv a produktů spojených s hypotékami. Alternativní návrh by také redukoval riziko, kterému by se veřejný sektor nákupem pochybných aktiv vystavil a zároveň zabezpečil jeho účast na případném zisku.
Porušení základního principu
Je třeba si uvědomit, že TARP znamená porušení základního principu, na kterém je postaveno tržní hospodářství. Soukromý subjekt by měl vždy nést následky svých rozhodnutí – nejen úspěšných. Nemělo by být možné mít zisk a ztrátu přenášet prostřednictvím státu na daňové poplatníky. I v tomto ohledu se jeví zmíněný alternativní návrh jako efektivnější (a spravedlivější) řešení – bez drastického zásahu do fungování tržního mechanismu.
Bezprecedentní intervence, jakou je TARP, také představuje zásadní problém do budoucna. Pouhý signál, že stát zvažuje takovou akci, snižuje motivaci dlužníka jednat samostatně, což jeho problémy pravděpodobně prohloubí. Tím se zvýší potřeba intervence státu, která je pak v podstatě vynucená pouhým náznakem, že tato možnost existuje.
Alternativní návrh ve formě restrukturalizace dluhu má jediný nedostatek - jeho provedení by bylo zřejmě časově náročnější než TARP. Proč je tedy TARP uskutečňován?
Z hlediska dlužníka je takový státní zásah ideálním řešením. Finanční sektor je dnes reálně zbaven části ztrát a vyhne se tím nepříjemným následkům svých špatných rozhodnutí. Náklady ponesou daňový poplatníci.
Důvod je prostý. Finanční odvětví dokáže své zájmy na všech úrovních prosadit mnohem účinněji než velmi heterogenní a neorganizovaná skupina daňových poplatníků. V tom spočívá síla TARP.
