Principál Cirku La Putyka Rosťa Novák se ve Rwandě bál malárie. Pak zjistil, že se tam dá jíst ze země. S Rwanďany připravil představení pro festival Letní Letná.
Je horký parný den a ve vzduchu visí odér potu. Ve zkušební hale holešovických Jatek78 právě dozkoušelo patnáct českých i rwandských herců, tanečníků, akrobatů, gymnastů – obecně cirkusáků – nové představení Hit, Tell the difference, které má premiéru na letošním festivalu nového cirkusu Letní Letná. Zpocený je i principál Cirku La Putyka Rosťa Novák ml., jenž zůstal v kraťasech, svlečený do půl těla, ležet na zemi. „Mám zánět ucha, bolí to jak sviňa,“ pozdraví mě ze země poté, co si vykápl postižené ucho.
Z jeho grimasy ve tváři je patrné, že tentokrát nic nehraje, přestože v La Putyce jsou herci zvyklí zkoušet nonstop. A že právě cirkusáci vydrží bolest jako málokdo; nejen principál souboru už zažil tolik vážných zranění, že by v jejich počtu mohl soutěžit s žokejem Josefem Váňou, jehož drží pohromadě jen síla vůle. Představení Hit, Tell the difference je o kulturních nárazech a předsudcích. Zjednodušeně řečeno během něj bílí i černí herci společně chodí, tancují nebo skáčou a sem tam nevěří svým očím, kdo je vlastně divný: ten bílý, nebo ten černý?
„Nevím, jestli to bude fungovat. Ale mám v hlavě jeden dva nápady, jak to udělat. Teď improvizujeme, abychom viděli, co můžeme potom podnikat,“ instruuje anglicky Novák ml. herce, zatímco si na podlahu řadí lístečky s jednotlivými sekvencemi představení a herci zkoušejí různé pohybové kreace a nuance. Včetně těch, které dělají na velké ojeté pneumatice z náklaďáku, jejíž hladký dezén připomíná častý vzorek pneumatik kamionů z Východu.
Poté všichni přejdou k trampolíně. Jeden ze členů La Putyky se na ní během chvíle rozskáče až téměř ke stropu vysoké haly zaplněné různým cirkusovým náčiním, divadelními rekvizitami i nástroji muzikantů, kteří právě pasují k novému představení hudbu. „Až skončí na trampolíně, chci od vás slyšet nuda. Nu-da,“ říká Novák ml. mladým černochům svým hyperaktivním stylem, který nenabourá ani zánět ucha. „Nu-da,“ odmění záhy kolegu na trampolíně.
Žádná charita
„My tady máme trampolínu a oni tam mají pneumatiku od traktoru. Projekt se opírá o tenhle kontrast. Ale není to žádná charitativní akce pro chudé Rwanďany, to určitě ne,“ vysvětluje mi Novák ml. vznik představení Hit, Tell the difference, zatímco jí rajčatovou polévku v divadelním bistru, jež mezi trhoveckými stánky s padělky a největším nevěstincem ve střední Evropě působí jako UFO. Celý den se tu potkávají umělci, produkční i novináři z celého světa a jen málokdo z nich se nechce sejít právě s principálem La Putyky, která už deset let vystupuje po celém světě.
To je případ i mladého filmového produkčního, jehož zajímá rozdělaný film o cirkusácké a herecké dynastii Kopeckých a Nováků, z níž pochází i umělecký šéf La Putyky. Novák ml. před časem sedl k počítači a v návalu invence napsal synopsi scénáře, na jejíž rozvoj dostal ke svému překvapení téměř půlmilionový grant. Natočeno už je proto třináct minut. Teď ale potřebuje film dostat do další, profesionálnější fáze. Proto shání producenta i scenáristu, kteří pochopí jeho neobvyklou filmovou vizi.
„Nejsem spisovatel a nejsem ani režisér. Já jsem vystudoval herectví. Potřebuju proto někoho, kdo bude chápat pohyb jako významotvorný prvek. Já svá představení stavím na stylizaci. Třeba se v nich nic neděje, třeba jen kostýmy dělají děj,“ vysvětluje producentovi Novák ml., jenž prošel i Národním divadlem nebo Divadlem Archa. Historie jeho rodiny by určitě vydala na tisíckrát lepší seriál, než jaké dnes zaplavily všechny tuzemské televize.
A v nichž si občas k mému překvapení rád zahraje i Novák ml., než ho vyhodí. „Mám seriály rád. Můžu si v nich vyzkoušet různé styly hraní. A taky v nich vydělám nějaké peníze,“ říká mi. Škoda, že většina i známých herců je zná jen z druhého důvodu a na ten první často rezignovali.
Nevšední večer v safari. Může se protáhnout i do rána
Na počátku 20. století Novákova rodina kočovala v maringotkách, za komunismu dělali kulisáky a jeho otec později propadl alkoholu. Novák ml. i jeden z jeho synů trpí syndromem ADHD, způsobujícím směs hyperaktivity, impulzivity, vnitřního neklidu a poruch pozornosti. „Když naše rodina tehdy kočovala, byli na úrovni cikánů. Lidi jim jednou zapálili maringotku, v níž uhořel sourozenec mého dědy,“ popisuje Novák ml. své rodinné i umělecké kořeny. A když pak za komunismu nesměli nezávislí cirkusáci moc vystupovat, jezdil jeho děda s náklaďákem a ve volných chvílích krmil na lavičce holuby.
Bílá a černá
Přes film, konkrétně dokument o Cirku La Putyka, se Novák ml. dostal i do Rwandy. „Mně se tam vůbec nechtělo, hrozně jsem se bál. Třeba že mě kousne moucha a dostanu malárii. Jenže pak jsem zjistil, že je to tam úplně jiné, než jsem očekával. Nebo aspoň tam, kde jsme byli. Všude bylo bezpečno a čistěji než u nás. Mohli byste tam klidně jíst ze země,“ popisuje kontrast mezi svým očekáváním a realitou. I z toho vychází představení Hit, Tell the difference; herci jsou schovaní za kostýmy, takže diváci nevědí, kdo je bílý a kdo černý. Zdání klame, stejně jako v životě.
„Je to i o těchhle předsudcích,“ dodává principál. Například ho překvapilo, že mladí Rwanďané prý vůbec neznají rasismus, protože se s ním doma nesetkali.
Také vůbec netušili, kdo to byl Adolf Hitler, takže když jeli na berlínský konzulát volit nového rwandského prezidenta, s radostí se tam vyfotili u jeho jména. „Vůbec nejsou zvyklí pracovat osm hodin denně, doma prostě cvičí na pláži. Na trampolíně jsem ale ještě neviděl takovou pohybovou dynamiku, jakou mají oni. A to tady máme našeho nejlepšího skokana,“ kroutí Novák ml. nevěřícně hlavou.
Vykopávač nápadů
Do Letní Letné chybějí dva týdny a Rwanďané jsou v Praze zhruba stejně dlouho. Na nazkoušení představení tak zbývá mnohem méně času než obvykle a hyperaktivní musejí být všichni. „Když na to člověk nemá moc čas, tak si dovolí víc zariskovat,“ komentuje situaci Novák ml. O risku ostatně ví své. Nějakou dobu se živil jako kaskadér, protože se mezi nimi prý cítí „dobře“. Tisíckrát riskoval i při akrobaticky náročných představeních, kde vaše vlastní chyba stejně jako chyba kolegy často znamená vážné zranění. „V cirkuse se nefackujeme jen jako, jako v divadle. Tady když ti kolega nepřistrčí žíněnku, tak je hotovo,“ usmívá se principál.
A riskoval, i když se rozhodl přesunout z holešovického divadla La Fabrika do nedaleké tržnice, kdy z jedné haly bývalých jatek vybudoval vlastní Jatka78. „Dva roky jsme to budovali úplně sami a dali do toho vlastních šest milionů korun,“ vzpomíná Novák ml. Už tehdy prostě věřil, že svou „company“ uživí, což se nyní potvrzuje: představení jsou stále vyprodaná, divadlo navštívilo přes sto tisíc lidí a soubor vystupuje po celém světě. „Dnes máme například premiéru v Edinburghu,“ říká principál hrdě.
Podobně hrdě vrátil i část dotace, kterou divadlo dostalo. Naštvalo ho, jak se vedení Prahy chová k divadlu i celému památkově chráněnému areálu někdejších jatek; divadlo má nyní prodloužený nájem do konce roku 2018, už od začátku ho ale provází nejistota. Přitom za deset let jeho existence prošlo souborem 350 artistů z 18 zemí a nyní v něm působí asi 50 lidí včetně fyzioterapeutů a lékařů, kteří v cirkuse patří do souboru stejně pevně jako herci.
Podle Nováka ml. teď z příjmů divadla tvoří veřejné nebo soukromé granty pouhých 11 procent a on věří, že by se klidně uživili i bez nich. „Byl jsem připravený se na ty dotace úplně vykašlat. Jenže těch jedenáct procent mi dává jistotu, možnost začít nové věci, děláme totiž i tři premiéry ročně. A nové představení někdy trvá od prvního nápadu až po premiéru i dva roky,“ říká. Právě na jeho nápadech Cirk La Putyka stojí nejvíc, bez něj by žádná „company“ nebyla. „Principál je hlavní vykopávač nápadů, snažím se ale neopakovat.
Další projekt dělám pro svého prostředního syna, který má stejně jako já syndrom ADHD,“ dodává principál. Rwandský projekt by také nevznikl bez podpory festivalu Letní Letná, který pomohl udělat jméno i Cirku La Putyka. „Oni platí třicet procent nákladů Hit, Tell the difference. Je to svátek nového cirkusu, který pro mě pořád zůstává nejsvobodnějším žánrem.
Hlavně když ho srovnám třeba s činohrou, kde je vše mnohem víc o egu. Zajímalo by mě třeba, co by dělal takový Donutil, kdyby měl ve Rwandě někoho pobavit,“ zeptá se mě Novák ml. Těžko říct. Nejlepší by bylo, dát mistrovi šanci. Kdysi také lidi bavil.
Žádné malé cíle „Omlouvám se, ale budu muset jít,“ podívá se Novák ml. na hodinky a zvedne se od stolu. Pauza na oběd, již souboru sám stanovil, uběhla a ani cirkus není žádný cirkus. Když se z bistra vrátíme do zkušební haly, je až na muzikanty prázdná. Principál si klekne na zem a chvíli se věnuje poznámkovému bloku a lístečkům s rozepsanými scénkami, načež se zeptá, kde jsou Rwanďané. Šéf je na místě, a herci nikde!
„Povídají si v kanceláři,“ slyší od kolegy. „To mi ani nepovídej, že si povídají! Dávno tady mají zkoušet,“ odpoví principál a zmačkne si bolavé ucho. Za chvíli je sál opět plný bílých i černých artistů, co zkoušejí současně být stejní i jiní. Novák ml. je znovu řídí a vykopává nápady. „Proč si klást malé cíle? Každým projektem si plním nějaký svůj sen. Nebo je to výzva,“ říká.
