Oslabování americké měny podvazuje oživení z krize
Svět se pomalu začíná vzpamatovávat z mohutné vlny ekonomické krize. Razantní zásahy vlád euroamerické civilizace do národních ekonomik ve snaze zmírnit dopady recese však do systému vnesly nové závažné problémy, které by mohly nadcházející oživení přinejmenším silně přibrzdit a dost možná také vyvolat novou vlnu potíží. Stovky miliard čerstvě emitovaných peněz, divoce rozházené úrokové sazby, rozkolísaná spotřeba komodit, to jsou jen některé z možných hrozeb. Víceméně všechny lze shrnout pod jednoho jmenovatele, kterým je americká měna. Uzavřený cyklus Bývalý americký ministr financí John Connelly v roce 1971 pronesl památný výrok – dolar je naše měna, ale váš problém. V kontextu opuštění poválečného měnového uspořádání v podobě brettonwoodského sytému (kdy USA garantovaly směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu) tím jako by připravoval svět na éru dolaru coby rezervní měny, jejíž hodnotu stanovuje nikoli produkce zlata, nýbrž jediná centrální banka. Tento krok mimo jiné umožňuje dodnes Americe žít na dluh a současně dluhovou zátěž efektivně přenášet na zbytek světa. Rostoucí dluhy a s nimi nové a nové emise dluhopisů denominovaných v dolarech měnu samozřejmě oslabují. Jiným stěžejním prvkem, který se podílí na sestupu dolaru, je takzvaný petrodolarový vysavač. Po ukončení zlatého standardu začal klesat zájem o obchodování americké měny, což Spojené státy přimělo převzít iniciativu a vyjednat s kartelem OPEC, že ropa se bude na mezinárodních trzích nadále obchodovat exkluzivně za americké dolary. Tím měna získala potřebné krytí komoditou a zájem o obchodování s ní opět vzrostl. Idea byla taková, že postupně rostoucí cena ropy bude působit na dolar směrem k posílení. Opak je však skutečností. Spotřeba ropy ze strany energeticky nesoběstačných zemí vyžaduje nejdříve americké dolary pro její nákup. Spotřebitelé za ně platí typicky ve zboží ze svého exportního portfolia. Americká centrální banka Fed si pak vyžádá tisk dolarů, které země použijí k nákupu ropy. Množství takto emitovaných dolarů neustále přibývá, a tím podporuje znehodnocení měny. Současně vzniká obří deficit americké obchodní bilance. O síle měny mohou rozhodovat také investice držitelů rezerv či jejich pouhá nákupní aktivita v amerických dluhopisech. Podstatným závěrem je fakt, že trend oslabování dolaru je nadmíru silný a jeho změna v dlouhodobém měřítku bez radikálních strukturálních změn světové ekonomiky je prakticky vyloučená. „Očekáváme oslabení dolaru v blízké době až k hodnotě 1,52 za euro,“ potvrzuje tato fakta i s krátkodobým výhledem Vincent Deschamps, ředitel investičního výzkumu pro Citi Consumer Group v regionu Evropa, Střední východ, Afrika. Tento fakt děsí země eurozóny. A měl by strašit i Českou republiku. Oživení na mušce Kroky Fedu budou mít na vývoj světové ekonomiky v následujícím období až extrémně důležitý vliv. Známky oživení jsou v makroekonomických číslech již dosti patrné. Globální akcie vyrostly od absolutního minima po loňském propadu o tři čtvrtiny a ropa je prakticky zpět na úrovni dlouhodobého trendu postupného zdražování. Z tohoto úhlu pohledu se Evropa a speciálně eurozóna dostávají do nezáviděníhodné situace. Sílící euro zdražuje export jak do Spojených států, tak do mnoha asijských zemí, jejichž lokální měny jsou navázané na dolar. A potíže s vývozem jsou to poslední, co pro oživení Evropa může potřebovat. Vzhledem k nízké domácí poptávce je export jedním z mála faktorů, které dokážou makroekonomická fakta přetavit do reality, v níž žijeme. „Posilování eura vůči dolaru je problém, na kterém intenzivně pracujeme,“ říká lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který sezval radu šestnácti ministrů financí, aby o znehodnocování dolaru a jeho důsledcích diskutovali. Nutí je k tomu i fakt, že různé státy napříč světem inkasovaly za letošní druhé čtvrtletí z 63 procent hotovost v eurech a jenech na úkor dolaru. Jde o nejvyšší procento v historii s navýšením o 80 miliard dolarů oproti srovnatelnému období loni. Evropská centrální banka je ve výrocích opatrnější, přesto z vyjádření guvernéra Jeana-Claudea Tricheta vyznívají obavy. „Evropa má silný zájem na pevném a stabilním měnovém systému,“ uvedl. Tím naznačil, že míč je na americké straně hřiště. „Fed má nyní rozpolcené uvažování. V krátkodobém horizontu nemůže pro posílení dolaru udělat nic výrazného a v dlouhodobém horizontu je to pro Ameriku nevýhodné ekonomicky,“ poukazuje na současné reálie na druhé straně Atlantiku Deschamps. Guvernér Fedu Ben Bernanke skutečně musí držet sazby nízko, protože potřebuje udržet peníze v mezibankovním trhu v oběhu a umožnit ekonomice čerpat levné úvěry. Nízké sazby si také vynucuje vysoká nezaměstnanost. Slabý dolar podporuje americké zotavení zvýšeným exportem, navíc zlevňuje dluhovou službu. Američtí analytici soudí, že ke stabilizaci měny by sazby Fedu musely během roku 2011 vzrůst někam k sedmi až 7,5 procenta, což je však vzhledem ke stavu ekonomiky nepravděpodobné. Evropa se tedy musí připravit na delší období kurzové nevýhody. Navíc spekulativní obchody na pokles americké měny se u ropy nutně projeví abnormálním růstem nominální ceny, která dále podváže rozvoj v Evropě, potažmo ve světě. Říkat A, dělat B Že nebude s americkou centrální bankou jednoduché pořízení, dokládá i její nedávný odkup aktiv. Američané před světovým blahem logicky dávají přednost tomu domácímu a přes všechny výroky o tom, jak chtějí mít opět silný dolar, vypadá realita jinak. Fed se totiž nedávno rozhodl, že ve snaze snížit dlouhodobé úrokové sazby pomocí tisku peněz nakoupí hypoteční dluhopisy v objemu 750 miliard dolarů. K tomu přihodil Bernanke do nákupního vozíku také své vládní dluhopisy zhruba za 300 miliard dolarů. Účet za tento nákup ve světovém finančním k-martu „zatáhnou“ neameričtí věřitelé. Důsledkem je samozřejmě další oslabení dolaru. Přitom možností, jak resuscitovat dolar, zase tolik není, rozhodně se o nich nemusejí vést dlouhé debaty a vybírat složitý komplex opatření. Předně Čína může přistoupit k částečnému uvolnění jüanu a umožnění jeho postupného zhodnocení. Spolu s tím by však musela také začít investovat většinu své ohromné zásoby zeleného papíru – jehož hodnota stále klesá – do své vlastní ekonomiky. Tím by část obřích rezerv skončila v betonu a zmizela z trhu. Silnější jüan by také přispěl ke snížení vysokých deficitů obchodní bilance Spojených států i některých západoevropských ekonomik. Současně by však Fed musel maximálně spolupracovat prostřednictvím zvyšování sazeb. A to bez ohledu na vysoce pravděpodobné pomalejší oživení. Bez úrokové přirážky se investoři k dolaru zkrátka nevrátí. Malá pravděpodobnost To se však nejspíš nestane. V úvahu je třeba brát fakt prvního volebního období Baracka Obamy, který bude chtít dosáhnout nezpochybnitelných výsledků především na domácím poli. Uvolnění jüanu také není pravděpodobné. Čína sice nemá zájem na drastickém snížení hodnoty rezerv, ještě menší zájem však má na demokratizačním procesu, který by růst životní úrovně bezpochyby podpořil. Pro Evropu se tedy nechystá nijak růžová budoucnost. V exportu zboží z EU zaujímají USA první pozici se zhruba čtvrtinovým podílem. K největším vývozcům do Spojených států patří mezi členskými zeměmi dle relativního podílu na celkových exportech Irsko, Velká Británie a Portugalsko. V absolutních hodnotách nejvíce do USA vyváží Německo, Velká Británie a Francie. Z toho plyne, že nejdůležitější evropské ekonomiky čeká ostrý boj o americký trh a vzhledem k naší exportní orientaci jsme s nimi na jedné lodi. Jediným řešením této situace jsou kromě obskurních úvah o orientaci na mlhavé nové trhy na východě vyšší přidaná hodnota, produktivita a snižování fixních nákladů.
BOX [na první dvoustranu]
Nová rezervní měna? Kdepak.
Během současného období oslabování dolaru se vyrojily teze o potřebě nahradit americké bankovky coby rezervní měnu něčím stabilnějším. Už George Soros před lety navrhoval mezinárodní zúčtovací jednotku, na stůl se dostala i varianta v podobě měnových či měnově-komoditních košů nebo několika různých regionálních rezervních měn v jednom systému. Jako řečnická cvičení jsou tyto pokusy skvělé, dokonce se na nich dalo i spekulativně vydělat. Po zveřejnění obsahu tajné schůzky ministrů financí a šéfů centrálních bank Perského zálivu, Číny, Ruska, Japonska a Francie, kde přítomní jednali o jakémsi „brettonwoodu“ naruby (tedy zlata coby zúčtovací jednotky, podložené měnovým košem) dolar silně oslabil a zlato vyrazilo ke svým absolutním maximům. Z makroekonomického pohledu však jde o ryzí nesmysly. Narušení pozice dolaru coby světové rezervní měny není a v nejbližších letech ani nebude tématem hodným pozornosti. Takový krok není totiž ani v zájmu těch, kteří o jeho potenciální podobě jednali. Tedy například Číny, ale ani evropských zemí s vysokým podílem dolaru ve svých devizových rezervách. Záměna za jinou zúčtovací jednotku by totiž americkou měnu na místě a bez soudu popravila. Například čínské dva biliony dolarů v rezervách by se přes noc změnily ve dva biliony zelených útržků toaletního papíru. Totéž v bledě růžovém platí i pro zbytek civilizovaného světa. A to je jen část kaleidoskopu katastrofy, která by nastala. Na místě by se sesypaly ekonomiky poloviny Asie a Latinské Ameriky, které jsou měnově navázané na dolar. Na devizovém trhu se v dolarech zobchoduje téměř devadesát procent všech transakcí, což reprezentuje denní objem vyšší než tři biliony dolarů.
