Stát má vychovávat své občany k finanční zodpovědnosti, ne shazovat advokáty za pomoc klientům
Usilovnost, s jakou se politické strany i média předhánějí v hodnocení nemravnosti při vymáhání pohledávek, potažmo v osočování advokátů a exekutorů, už začíná připomínat hon na čarodějnice
Základem takového mnohdy diletantského přístupu je argumentace výší nákladů řízení, zejména odměny advokáta za zastupování při vymáhání pohledávky a odměny exekutora. Výše nákladů řízení je zvláště u bagatelních pohledávek srovnávána s výší vymáhané pohledávky. A právě z procentního poměru mezi pohledávkou a odměnou advokáta nebo exekutora je dovozována zřejmá nemravnost těchto odměn. Poslanecké sněmovně je pak spíláno za to, že odmítla senátní návrh na novelu občanského soudního řádu a exekučního řádu, který měl vyloučit u dluhů do pěti tisíc korun povinnost dlužníka hradit náklady na právní zastoupení.
Tento přístup odvádí pozornost od základního problému – finanční negramotnosti a lehkomyslnosti části populace. Namísto toho jsou vedeny rozsáhlé diskuse o nemravných advokátech.
Náhrada je paušální Odměny advokátů jsou upraveny dvěma vyhláškami ministerstva spravedlnosti, a jejich výše tudíž není výsledkem nějaké libovůle.
Historicky starší je advokátní tarif, který vychází z toho, že každý úkon právní služby, který provede advokát, je ohodnocen podle tarifní hodnoty projednávané věci, a za každý takový úkon tudíž advokátu náleží odměna. Tento způsob odměňování byl také roky základem pro určení výše nákladů řízení, jejichž náhradu podle občanského soudního řádu přiznávají soudy těm účastníkům řízení, kteří byli ve sporu úspěšní. Posléze dospělo ministerstvo spravedlnosti k závěru, že tarif může být vlastně nástrojem k obohacení advokátů tam, kde je spor dlouhý, složitý a vyžaduje více úkonů právní služby, a přišlo s vyhláškou, která stanoví, opět na základě hodnoty předmětu sporu, paušální částku náhrady nákladů řízení za zastupování advokátem. Znamená to, že účastník řízení má nárok na náhradu nákladů za každý stupeň řízení v paušální částce, bez ohledu na to, jak dlouho soudní řízení trvalo, jak bylo složité, i bez ohledu na to, kolik on sám advokátovi zaplatil.
Bez odezvy Média i politici odsuzují opakovaně „kšeftování“ s pohledávkami vůči drobným dlužníkům. V tomto směru bych ráda připomenula, že žádný právní předpis nezakazuje prodávání pohledávek, a to ani tehdy, pokud je tato činnost prováděna jako podnikatelská, tedy za účelem dosažení zisku.
To, že se nedá zisk toho, kdo pohledávky koupil, uměle navyšovat z důvodu institutu náhrady nákladů řízení, jednoznačně dovodil Ústavní soud – a jeho názor je závazný i pro obecné soudy. Již v prosinci 2010 (!) a bez jakékoli vážnější mediální odezvy totiž Ústavní soud konstatoval, že obecný soud musí zvažovat jak právo věřitele na náhradu nákladů řízení, tak přihlížet i k tomu, aby dlužník nebyl v podstatě opětovně a mnohem tvrději sankcionován prostřednictvím povinnosti k úhradě nákladů řízení ve výši několikanásobně převyšující dlužnou částku. Obecné soudy tak mají v rukou nástroj, jak zabránit zneužití institutu náhrady nákladů řízení tam, kde neslouží svému původnímu účelu – tedy nahradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi sporu.
Mnohem větší pozornost média věnovala rozhodnutí Ústavního soudu z března letošního roku, nicméně způsob, jakým jej prezentovala, závěrům soudu vůbec neodpovídá. Nešlo o nic jiného, než že Ústavní soud uložil soudům v případě tzv. formulářových žalob přiznávat náhradu nákladů řízení podle provedených úkonů právní služby a řídit se advokátním tarifem.
Škodlivý populismus Senátorský návrh na nepřiznávání náhrady nákladů řízení za spory s hodnotou pod pět tisíc korun považuji za populistický a veskrze špatný. U bagatelních sporů by totiž ve svých důsledcích znamenal ztížení cesty ke spravedlnosti pro drobné věřitele.
Vedle velkých věřitelů (dodavatelů energií, provozovatelů veřejné dopravy apod.) existuje celá řada drobných a nemajetných věřitelů. Ti jsou ve sporech často zastupováni advokáty s dohodou, že odměnu advokáta zaplatí až z přiznaných nákladů řízení. Pokud by na náhradu nákladů řízení ztratili nárok, museli by si náklady řízení hradit ze svého – a pak by pro ně bylo často jednodušší trpět bezpráví (nezaplacení své pohledávky) než se domáhat svého práva soudní cestou.
Nechci zlehčovat finanční situaci mnohých drobných dlužníků. Chci však poukázat na odpovědnost každého za vlastní dluhy. S tím je spojena i nutnost snášet sankce za vlastní protiprávní jednání, neboť ten, kdo se vyhýbá placení vlastních dluhů, jedná protiprávně.
Úkolem státu je pak vychovávat své občany k finanční zodpovědnosti, a nikoli dehonestovat advokáty věřitelů za to, že požadují, aby dlužník jejich klientovi nahradil právními předpisy stanovené náklady soudního a exekučního řízení.
