Před nedávnem jako by se pro mě prolomilo jedno dlouholeté tabu. Přišla k nám kominice, úslužná, příjemná a svědomitá, navíc – to už s jejím řemeslem přímo nesouvisí – byla mladá a atraktivní. A pak že vymetat komíny není práce pro slečinky!
Foto: Profimedia.cz
Podobně nezadržitelně emancipace pokročila třeba u policie, v armádě, dokonce na jatkách. Proč ne? Je přece jedno, kdo co dělá, hlavně to musí dělat dobře a rád.
Na druhou stranu určitá forma diferenciace bude vždycky nutná, a je to tak správně. Fyzické disproporce mužů a žen – aspoň v to doufám – nikdy úplně nezmizí, takže zednic, hornic ani buldozeristek se snad nedočkáme. Stejně tak asi většina z nás nepředpokládá, že zdravotním sestrám začne ve větší míře konkurovat mužský personál. Obě pohlaví mají prostě k různým povoláním různé dispozice. Jiným a bohužel stále přetrvávajícím problémem jsou odlišné perspektivy kariérního, potažmo profesního růstu, finanční ohodnocení nebo třeba záměrná selekce. Třebaže to většina specialistů na lidské zdroje nepřizná – a je jedno, jestli je to personalista nebo personalistka – bezdětná žena má podle nich vždycky regulérní hendikep – může totiž otěhotnět. Žena s dětmi zase může často absentovat kvůli jejich nemocem. S tím ani pozitivní diskriminace nic nezmůže.
Ženy mají nicméně i některá specifika, která pro ně představují výhodu, třeba houževnatost, vytrvalost, senzibilitu, a je dobře, když je umí zužitkovat. Možná je to iluze, ale sebevědomá a cílevědomá žena se dokáže prosadit i bez sociálněpolitického protežování. Příkladem je třeba letošní Manažerka roku, která zvítězila v silné mužské konkurenci. Jak? V tom, co dělá, je prostě nejlepší. A nebo senátorka, která přiznává, že pokud by se do politiky dostala jen díky jakýmsi kvótám, nemohla by si vážit sama sebe.
