V posledních týdnech se v průzkumech veřejného mínění Barack Obama s Johnem McCainem střídají ve vedení jako na houpačce. Tu měl pár procentních bodů náskok demokratický kandidát na prezidenta USA, potom zase výrazněji bodoval jeho republikánský soupeř. Proč se preference voličů (pravděpodobně dočasně) nedávno přiklonily k McCainovi?
Především volba guvernérky Aljašky Sarah Palinové na druhé místo republikánského „tiketu“ způsobila v médiích i soukromých diskusích takové pozdvižení, že zavládl téměř iracionální dojem, že Obamovým protikandidátem je vlastně ona, a ne McCain.
Důležitá část voličů – republikáni, nerozhodnutí voliči, nezávislí voliči, ženy – ji miluje. Jak dlouho tahle milostná aféra potrvá, nelze předpokládat.
Média nedočkavě čekají, kdy některý z kandidátů, obzvláště na federální a mezinárodní úrovni nezkušená Palinová, udělá „kopanec“, jenž by pak lehce mohl být pro ni (či zbylé tři pány) osudný.
Průzkumové agentury denně chrlí procentní body, jak si prezidentští adepti vedou. A ty se během noci mění.
Podle situace jednotlivé týmy také přepisují deklarovaný volební program svých lídrů.
Když prezidentská kampaň před dvěma lety začala, byl Bushem nešťastně vedený konflikt v Iráku hlavním bodem kritiky republikánských kandidátů. Když se Bushova vláda s významnou podporou McCaina rozhodla pro vojenské posílení svých sil v Iráku a novou strategii ve vedení války (kroky, které Obamova kampaň hlasitě kritizovala), nastal v Iráku podstatný obrat. Situace se změnila do takové míry, že Američané a jejich spojenci byli schopni předat pod přímou zodpovědnost irácké vlády 11 z 18 provincií. Otázka odchodu amerických vojáků z Iráku rázem ustoupila na druhořadé místo. Ke své nelibosti Obama ztratil jeden z důležitých argumentů, proč nezvolit dalšího republikána do Bílého domu.
Důležitějším tématem kampaně se stala domácí situace: finanční krize, žalostný stav zdravotní péče a školství.
Věnujme nyní pár slov školství, které v USA funguje s obrovskými rozdíly v kvalitě výuky. Střední školy opouštějí absolventi od těch nejvzdělanějších až po ty pologramotné. Například City University of New York musí přijmout každého absolventa střední školy, který o to požádá, k dalšímu studiu. A mnozí z těchto nových adeptů na vysokoškolské vzdělání musejí v prvním semestru na univerzitě projít kurzem elementární znalosti čtení. Na druhé straně se nejprestižnější univerzity perou o absolventy ze škol s kvalitní výukou.
Velké procento středoškolských studentů, obzvláště ve větších amerických městech, nikdy střední školu nedokončí, a tudíž je předem vyloučena jejich byť jen minimální soběstačnost, natož možnost, že najdou nějakou zajímavou práci. V důsledku toho celé generace Američanů vytvořily „kulturu“ celoživotní závislosti na mizerné a ponižující vládní podpoře.
Barack Obama v jednom ze svých projevů naznačil, že obzvláště za mladé Afroameričany z městských ghett by měli převzít zodpovědnost nejenom veřejné instituce (počínaje školou a konče federální vládou), ale také rodiče. Okamžitě na něj verbálně zaútočili jiní černoští lídři. Nazvali Obamu „elitistou“ a známý černošský vůdce Jesse Jackson, který si neuvědomil, že mluví do zapnutého mikrofonu, poznamenal, že Obama by pro tuto „drzost“ – chtít něco i po rodičích a komunitě – měl být vykastrován. Přitom je již po generace evidentní, že to, co drží mladé Afroameričany mimo hlavní proud společnosti, je právě katastrofální nezájem (a často i nepřítomnost rodičů a rodiny). Ale říct něco takového nahlas si nemůže dovolit ani Obama. To je neodpustitelný a trestuhodný politický hřích.
Pravdou zůstává, že tisíce zástupců minoritních skupin se do střední třídy propracují, někdy za pozoruhodných, neuvěřitelně těžkých podmínek. Je jich však jen zlomek. U většiny i po desetiletích pokroku končí životní „úspěch“ u analfabetismu, drog a gangů.
Kandidátské sliby, že nové školy, menší třídy či „nekonečné“ množství peněz na učitele a pomůcky tento problém vyřeší, jsou nesplnitelné. Přesto „řešení“ slibuje každý z kandidátů.
Slíbí-li konec s touto a jinou formou údělu chudých kandidát „z vlastních řad“, pak to zní věrohodně. Skepticismus je však oprávněný.
SOUVISLOSTI
Velké procento středoškolských studentů, obzvláště ve větších amerických městech, nikdy střední školu nedokončí, a tudíž je předem vyloučena jejich byť jen minimální soběstačnost, natož možnost, že najdou nějakou zajímavou práci. V důsledku toho celé generace Američanů vytvořily „kulturu“ celoživotní závislosti na mizerné a ponižující vládní podpoře.
