Nedostatek osobností je důsledkem uzavřenosti politických stran
Jsou tací, kteří průzkumy popularity politiků berou za jakousi pěnu dní. Částečně mají pravdu. Popularita není nic festovního, může být v krajním případě dílem několika okamžiků a nezakládá se na důvěře občanů v politika, což je vztah daleko hlubší a racionálnější. Popularita může vyvěrat jen z povrchního dojmu, jaký o sobě dotyčná či dotyčný zanechali několika štěpnými větami v televizi, a ze štiplavých reakcí druhého dne v novinách. Popularita tedy není známkou politikovy kvality, ale „toliko“ jeho obecné známosti či oblíbenosti, jak ostatně také znějí české ekvivalenty tohoto slova.
Jak ale ukázal zářijový průzkum společnosti STEM, z pěny zdejší neutuchající předvolební, povolební, mezivolební a jiné vřavy, zleva i zprava stále podněcované silnými slovy i gesty rázných chlapíků převažujících ve vedeních politických stran, se může vynořit a stát zjevením politický typus nestandardní. Přihodilo se to decentní dámě držící se spíše stranou než za každou cenu v centru pozornosti, a svým způsobem dokonce nad stranami, vezmeme-li v úvahu, jak relativně málo Vlasta Parkanová chřestí ideologicky kovanou zbrojí.
Vedle Parkanové se však nad padesátiprocentní míru popularity z 27 posuzovaných politiků vyhoupl už jen pražský primátor a místopředseda ODS Pavel Bém, i mimo prostředí své strany působící povýtce vlídným dojmem. Těsně pod touto psychologicky významnou hranicí se na třetí příčce usadil šéf Strany zelených Martin Bursík, už od dob Občanského hnutí propagující potřebu kultivovanější a méně „hrubozrnné“ české politiky. Je-li konsensus společným jmenovatelem popularity tria Parkanová-Bém-Bursík, pak významná část společnosti nejspíše netouží po dalších konfrontacích, ale žádá si uhlazení sporů a dohody. Výsledky průzkumu popularity politiků však zároveň českým parlamentním stranám vzkazují, že kultivace politiky a jiné podstatné změny jsou patrně nad jejich současné možnosti.
Čtenář nechť promine něco nezáživných čísel. Nuže: ODS vyhrála červnové volby s rekordními 35,4 procenta hlasů a se zhruba 84 získanými mandáty by podle STEM svoje vítězství zopakovala, kdyby se nyní konaly nové volby. Přesto čtvrtý nejpopulárnější politik Mirek Topolánek má 46 procent příznivců, avšak jeho místopředsedové Miroslava Němcová, Petr Nečas, Petr Bendl a Ivan Langer na sedmém až desátém místě pouze od 40 do 37 procent kladných hodnocení. Ačkoli jsou veřejnosti léta dobře známí, jejími miláčky se nestali a už asi nestanou. Vlastimil Tlustý, propagátor „rovné daně“, hitu to ODS, nasbíral dokonce jen 31 procent sympatií a skončil na šestnáctém místě čili na konci druhé, „šedivé“ třetiny pelotonu zkoumaných politiků. Na „velkého reformátora“ skutečně žádná sláva!
ČSSD je na tom podobně. Pátý Bohuslav Sobotka má přízeň 45 procent, šestý Jiří Paroubek dvou pětin a jedenáctý Zdeněk Škromach 36 procent dotázaných. Dočasnému předsedovi sněmovny Miloslavu Vlčkovi je nakloněna ani ne pětina a místopředsedům ČSSD Janě Vaňhové a Petrovi Víchovi jen o něco víc než desetina dotázaných. KDU-ČSL nemá v první desítce nikoho. V „šedi“ té druhé uvízli Cyril Svoboda, Jan Kasal a Milan Šimonovský, zatímco Miroslav Kalousek se Stanislavem Juránkem a Romanem Línkem skončili na spodku žebříčku. Komunistický reformátor Jiří Dolejš je na tom stejně jako Vlastimil Tlustý a Vojtěch Filip ještě o něco hůře. Bursíkovy místopředsedkyně Danu Kuchtovou a Džamilu Stehlíkovou zbožňuje dvacet a méně procent veřejnosti.
Nejen ODS a ČSSD, ale i parlamentní drobotině se nedostává takových osobností, jež by byly populární i mimo prostředí „svých“ stran. Ať se ale bude podílet na moci kterákoli strana, kdo by vlastně „táhl“ všechny ty daňové, penzijní a jiné nutné, avšak nepopulární reformy? Týmová práce je zajisté chvályhodná, leč každý tým potřebuje jednu či lépe několik osobností, má-li mít jeho výkon „šťávu“ a být strhující.
Jako premiér míval vysokou popularitu Václav Klaus. Totéž platilo o ministru Vladimíru Dlouhém. Přesto této výhody využívala jen první Klausova vláda a navíc jen do léta 1994, kdy tváří v tvář blížícím se volbách na důrazné pokračování transformace raději rezignovala. Po dobře zvládnutých povodních měl až sedmdesátiprocentní popularitu tehdejší premiér Vladimír Špidla. Ani jeho vláda se však nepustila do žádné zásadní reformy, jež by Špidlovi na popularitě ubrala, ale pro zemi by byla z dlouhodobého hlediska prospěšná. Z čeho by měl ale slevovat Vlastimil Tlustý a koneckonců i Mirek Topolánek nebo na opačné straně Jiří Paroubek s Bohuslavem Sobotkou, kdyby se jejich strany ocitly v pozici, že by se nutným reformám prostě nemohly vyhnout?
Nedostatek osobností se širokou podporou je rovněž zapříčiněn uzavřeností většiny zdejších politických stran. Ony to ostatně vědí a téměř všechny zdůrazňují, že se otevřou novým lidem a tím i průbojným myšlenkám. Do té doby nebudou mít ovšem sílu na jinou než krotkou praktickou politiku. Mimochodem z nezájmu o programové a jiné hlubší výboje, patrného od poloviny minulého desetiletí, lze soudit, že mnohým českým stranám či jejich elitám právě krotká a oportunní politika docela vyhovuje.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
