Muž s otevřenýma očima a zavřenými ústy
Šéf druhé největší německé banky – mnichovské HypoVereinsbank – dvaašedesátiletý Albrecht Schmidt by mohl hodně vyprávět, jak chutná úspěch. A také o tom, že krátce po něm může přijít hořké zklamání. To první prožil v polovině července, když oznámil největší akvizici v dějinách svého ústavu - koupi vídeňské Bank Austria, s níž se přátelsky dohodl. Schmidt touto poslední transakcí dokázal, že se mu daří naplňovat vizi, kterou vyjadřuje slovy: „Nehodláme být globálním hráčem, nýbrž bankou evropských regionů. Albrecht Schmidt se narodil 13. března roku 1938 v Lipsku. V roce 1966 dokončil studium práv v bavorském Mnichově. Svoji kariéru zahájil skromně a nenápadně. Po roční praxi u soudu přešel v roce 1967 do služeb tehdejší Bayerische Bank, kde nejprve pracoval v oddělení hypoték, později postoupil na místo šéfa právního oddělení. Jeho „pracovní zuřivost , pořádkumilovnost a také tvrdost se mu vyplatily. V roce 1973 se stal členem vedení jedné z dceřiných společností banky, o šest let později už seděl v představenstvu mateřského bankovního domu, kde odpovídal za finanční operace na trhu nemovitostí a také za personální sféru. Rázný Schmidt se v roce 1990 dostal až na samotný vrchol řídicí pyramidy Bayerische Vereinsbank, což překvapilo i nejzasvěcenější „insidery . Kdo to kdy slyšel, aby se nástupcem „zarytého Bavořana Maximiliana Hackla v pověstném „kamenném domě stal Sas? Ale akcionáři nemuseli svého rozhodnutí litovat. Brzy se ukázalo, že do čela mocného bavorského ústavu se dostal ten správný muž, který ví, co chce. Předsevzal si, že vtiskne bance jasnější profil a zlepší její finanční výsledky, což se mu také podařilo. Banka se zaměřila na trh nemovitostí a movitou privátní klientelu. Schmidt ji současně „protáhl fitness centrem, což znamenalo dost výrazné propouštění a další racionalizační opatření. Za to si od německého časopisu Capital vysloužil označení „nejagresivnější bankéř Německa a tento titul mu zůstal dodnes. Jak ho titulují zaměstnanci, není známo, ale proslýchá se, že u nich není příliš oblíbený, neboť prý často zbytečně lpí na detailech. Jeho styl řízení je nejčastěji charakterizován jako rigorózní a paternalistický. To ale akcionáře zase tolik nezajímá. Hlavní jsou výsledky. Na první opravdu velký obchodní tah si Schmidt počkal až do roku 1997, kdy se dohodl na fúzi se svým rivalem – šéfem Bayern Hypo Eberhardem Martinim. Tomuto bankovnímu manželství s chutí zatleskali i bavorští politikové, kteří se obávali, že oba ústavy by v budoucnu mohl spolknout někdo silnější – nejspíše Deutsche Bank. V čele sloučeného ústavu HypoVereinsbank, jenž se stal největší evropskou hypoteční bankou, stanul Schmidt, jeho partner Martini obsadil post šéfa dozorčí rady. Po skvělém úspěchu ale přišlo nepříjemné překvapení. Ukázalo se totiž, že Bayern Hypo se v minulosti pouštěla do vysoce rizikových operací na východoněmeckém trhu nemovitostí, a v důsledku toho prodělala několik miliard marek. Její zisk ohlášený za rok 1997 se tak „převrátil ve ztrátu. Vypukl skandál, nastalo rozsáhlé vyšetřování a nejvyšší židle v mladičké HypoVereinsbank se povážlivě zakývaly. Schmidt tvrdě bojoval o svoji profesionální čest. Novináři jen tak nezapomenou na jeho tiskovou konferenci 28. října roku 1998, na níž Schmidt hřímal, že bývalé vedení Bayern Hypo naprosto selhalo. Rychlost a otevřenost, s níž přiznal obrovské ztráty ve výši kolem pěti miliard marek, mnohé překvapila. „Takový byl vždy styl Vereinsbank. Řešit problémy rychle a uchopit je u samotných kořenů, prohlásil tehdy Schmidt. Přiznal zároveň, že poněkud přecenil „integrující schopnosti bývalého šéfa Bayern Hypo Martiniho. Ten přitom nemínil dát svoji kůži lacino. Během ostře sledovaného sporu, který německý tisk charakterizoval jako „souboj v blátě , Martini mimo jiné prohlásil, že Schmidta sžírá vlastní ctižádost a není schopen kočírovat tak velkou banku. Z bitvy trvající zhruba rok nakonec vítězně vyšel Schmidt, ačkoliv mu během ní mnozí nepřáli. Přesto svoji pozici nejenom uhájil, ale také posílil. Na poskvrněný svatební šat HypoVereinsbank se však v proudu nových událostí zapomnělo. Tím spíše, že ústavu se letos velmi dobře daří. „Do naší evropské mapy budeme čile zapichovat další praporky, neboť je na ní stále hodně bílých míst, prohlašuje Schmidt. Konkrétně však o svých záměrech nemluví. Řídí se zlatou zásadou, že bankéř musí chodit světem s otevřenýma očima, ale se zavřenými ústy. Nejagresivnější bankéř Německa velice dbá na vzorně upravený účes, ale na rozdíl od ostatních bankéřů si příliš nepotrpí na tmavomodré či tmavošedé obleky. Dává přednost světlejším barvám, dokonce i zelené. A také nehraje golf.
