Zdravotnictví se stává pro podnikatele zajímavým oborem.
Vstupuje do něj čím dál víc byznysmenů zvučných jmen. Vznikají soukromé řetězce ordinací, nemocnic i lékáren. Síť zdravotnických zařízení buduje i řecký podnikatel Sotirios Zavalianis. „Ve zdravotnictví nemůže nikdo počítat s rychlou návratností financí,“ upozorňuje.
Proč jste se před lety rozhodl podnikat v českém zdravotnictví?
Nebylo to plánované. Podnikal jsem v jiném oboru. Pak nějaký známý prodával podíl ve zdravotnickém zařízení, odkoupil jsem ho a postupně se ocitl ve zdravotnictví.
Jak se dnes soukromníkovi v tomto oboru podniká?
Mělo by to být podnikání jako kterékoli jiné. Ale bohužel takové není. Nerozhodují jen ekonomické parametry, ale i jiné, třeba politické zájmy.
Než jste koupil berounskou nemocnici, prodělávala dva miliony korun. Není podnikání ve zdravotnictví spíš ztrátové?
Podstatnější bylo, že úroveň péče, kterou poskytovala, nebyla odpovídající. Nemocnice měla přezdívku Údolí smrti. Kdo chce poskytovat špičkovou péči, může prodělávat. I my dnes proděláváme. Ale podařilo se nám zvýšit úroveň péče a chceme postupně překonat počáteční ztrátovost.
DVĚ STĚ MILIONŮ DO ÚDOLÍ SMRTI
Podnikatel dlouho prodělávat nemůže, zvlášť když jsou investice poměrně vysoké. Kolik už jste investoval do zdravotnických zařízení a kdy se dočkáte návratnosti svých investic?
SORITIOS ZAVALIANIS (43)
Do Československa přišel v roce 1984 studovat fakultu národohospodářského plánování Vysoké školy ekonomické v Praze. Po roce 1989 se rozhodl začít v Česku podnikat. Začal s distribucí potravin a kosmetiky, postupně koupil podíly na zdravotnických zařízeních a začal se soustřeďovat jen na podnikání ve zdravotnictví. Dnes patří mezi největší poskytovatele soukromé zdravotnické péče v Česku. Vybudoval moderní vyšetřovací a onkologické centrum v Pardubicích, diagnostické centrum v Kolíně, vlastní nemocnice v Hořovicích a Berouně. V Česku se oženil, má dvě dcery.
Do berounské nemocnice jsme během jednoho roku investovali přes 100 milionů korun, v hořovické nemocnici více než 50 milionů korun. Očekávám, že do Berouna budeme investovat ještě 100 milionů. Tato nemocnice prodělává měsíčně milion a půl až dva miliony korun. Ale bereme to tak, že jsme koupili nějaký majetek, budeme do něj investovat nějaké peníze a jeho hodnota bude stoupat. Když se podaří zvýšit úroveň poskytovaných služeb, bude mít nemocnice obrovskou cenu. Věříme, že poměry ve zdravotnictví se postupně změní a my pak budeme mít připravena kvalitní zdravotnická zařízení.
Kde získáváte potřebné finance?
Podnikám od roku 1991, vlastnil jsem velké firmy, některé jsem postupně prodal a získal za ně slušné peníze. A kromě nemocnic mám i další aktivity, které už vydělávají. Všechny peníze jsme si vydělali sami.
Sám jste několikrát říkal, že chcete poskytovat péči na nejvyšší evropské úrovni. Už se vám to v některém z vašich zdravotních zařízení daří?
Na některých odděleních už tomu tak je, hlavně na onkologii v Pardubicích, protože tam působíme už delší dobu. I když jsme soukromé zařízení, nezakládáme svou existenci na přímých platbách od pacientů, všechna naše zařízení poskytují jen zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
LUKRATIVNÍ OBORY SE BEZ ZTRÁTOVÝCH NEOBEJDOU
Odpůrci privatizace nemocnic straší, že pokud získá nemocnice soukromý sektor, zbaví se neefektivních zdravotních služeb a bude provozovat jen ty lukrativní. Ale u vás to neplatí…
To je jen takový strašák na lidi. Nemocnice je organismus, který musí fungovat jako jeden funkční celek. Nemohu říci, že když se mi nehodí noha, tak ji useknu. To platí i o nemocnici, musí fungovat všechny potřebné obory. Protože bez takzvaných ztrátových by nefungovaly ani ty lukrativní.
Hlavní argument proti privatizaci nemocnic je obava, aby provozovatelé neměli nějaký zisk. Ale v celém zdravotnictví působí řada subjektů – stavební, farmaceutické firmy, výrobci přístrojů, úklidové a další firmy. A nikomu nevadí, že všechny tyto subjekty zisk mají. Jediné, co všem vadí, je to, aby poskytovatel zdravotní péče náhodou něco nevydělal. Celý předchozí řetěz je etický, ale tohle by bylo neetické. Já si však myslím, že jediným důvodem, proč nemocnice zůstávají státu nebo krajům, je to, aby politici mohli sami rozhodovat o rozdělování peněz plynoucích do zdravotnictví.
Vy neuvažujete o tom, že byste se zaměřil třeba na výnosnou plastickou chirurgii nebo refrakční oftalmologii?
My se nebráníme provozovat i takzvané lukrativní obory, ale o plastické chirurgii nebo jiných na kosmetiku zaměřených oborech neuvažujeme. Naše zdravotnická zařízení poskytují zdravotní péči pro svá spádová území – nemocnice pro Berounsko a Radiologické centrum Multiscan pro Pardubický kraj. Třeba v Hořovicích jsme zjistili, že široko daleko není dětská pohotovost, pacienti museli jezdit do krajských nemocnic nebo do Prahy. Tak jsme zajistili dětem péči v rámci činnosti dětského oddělení i mimo běžné ordinační hodiny.
Neobáváte se větších ztrát, když Středočeský kraj bude platit za pacienty poplatky v krajských nemocnicích? Nemůže to způsobit odliv pacientů z vašich nemocnic?
V žádném případě. Zdravotní péče, kterou poskytujeme, musí být tak atraktivní, že nějakých třicet korun naše klienty neodradí. Ostatně kdyby kvůli poplatkům cestovali 50 kilometrů, stálo by je to ještě víc.
NEMÁME PŘÍSTUP ANI K EVROPSKÝM DOTACÍM
Takže se necítíte diskriminováni?
Není pravda, že politici v Česku podporují soukromé podnikání. Jsme vůči státním a krajským nemocnicím v nevýhodném postavení. My například máme minimální přístup k evropským dotacím. Česká republika nastavila zadávací podmínky ve prospěch státních zařízení, takže nemáme přístup k žádným státním ani evropským dotacím. My všechno, co koupíme nebo postavíme, platíme ze svého. Státní nebo krajské nemocnice často zaplatí obnovu přístrojů z dotací, ale tato obnova je současně nedílnou součástí plateb od zdravotních pojišťoven. Přesto vykazují větší ztráty než soukromé nemocnice.
Myslíte, že české zdravotnictví potřebuje nutně reformu?
Reforma je už nutná od roku 1990. Různé pokusy byly, ale vždycky rychle skončily. Většině zájmových skupin působících ve zdravotnictví totiž současný stav vyhovuje.
Otázka je, zda by to tak vydrželo i v budoucnu.
Zdravotní péče v Česku je podle mne nejlepší v Evropě. Ale proč funguje? Protože na systém nepřímo doplácejí jak poskytovatelé zdravotní péče, tak střední zdravotní personál i lékaři. Ti všichni poskytují tuto službu za minimální odměnu, a tak často odcházejí z oboru nebo mimo republiku, protože se zdravotnictví stalo nelukrativním zaměstnáním. Proto nemůžeme očekávat, že dlouho udržíme zdravotnictví na takové úrovni, jako je dnes.
Hodně se mluví o tom, zda bude muset být zavedena větší spoluúčast pacientů…
Musíme k tomu směřovat. Veřejné zdravotní pojištění není schopno hradit maximální možnou úroveň péče podle současných poznatků a možností medicíny. Pokud chceme z veřejného zdravotního pojištění poskytovat všem péči na světové úrovni, musí do systému přijít víc peněz. Buď musíme zvýšit zdravotní pojištění, ale tímto směrem jít nechceme, nebo musí dojít k vyšší spoluúčasti pacientů, ať už formou přímých plateb nebo připojištění. Zadarmo se medicína dělat nedá. Spoluúčast je běžnou součástí všech pojistných systémů, například pojištění motorových vozidel, a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Na zdravotním pojištění se vybere ročně dvě stě miliard korun. Nestačilo by, kdyby nedocházelo k plýtvání peněz?
Možná dochází k nějakému plýtvání, ale problém vidím spíš v tom, že zdravotní pojištění stále více supluje sociální služby. Ze zdravotního pojištění platíme obrovské peníze třeba na pleny nebo za staré občany, kterým není schopna laickou ošetřovatelskou péči poskytnout rodina, a umístí je do nemocnice. Nejdříve by se mělo rozlišit, které ošetřovatelské služby musí poskytovat profesionální zdravotník a které poučený laik. To by měl být první krok. Problémům s neekonomickým nakládáním se vstupy do zdravotního a sociálního pojištění by zabránilo sloučení těchto dvou pojištění, jak je tomu ve většině zemí Evropy. A také materiálové vstupy do zdravotnictví jsou strašně předražené. Neregulované stanovování ceny léků způsobilo obrovský únik peněz. Farmaceutické firmy si samy určovaly ceny a léky u nás byly často mnohonásobně dražší než v Evropě. S tím se konečně začalo něco dít.
POPLATKY BYLY OD ZAČÁTKU ZPOLITIZOVANÉ
Změnit myšlení v Česku nebude jednoduché. To dokázal případ regulačních poplatků, které ovlivnily výsledek krajských voleb.
Poplatky byly od samého počátku zpolitizovány. Zvlášť když si vezmeme, kolik peněz si lidé už od roku 1992 připlácejí na léky. Ale protože všichni politici dali tehdy najevo, že je to nutné, tak to proběhlo bez jakýchkoli problémů. Ale mnohem bezvýznamnější třicetikorunové poplatky vyvolaly takový poprask. To je k smíchu.
Co by se mělo ve zdravotnictví změnit?
Byl bych rád, kdyby se zdravotnictví stalo ekonomickým odvětvím jako každé jiné, aby byly posíleny kontrolní mechanizmy na úroveň poskytované péče, což zatím neexistuje, a aby se způsob úhrady peněz diferencoval podle úrovně péče, které zařízení poskytuje. Lepší zařízení by měla dostávat více zaplaceno, horší by měla dostat méně, až postupně zmizí. Mělo by také dojít k další racionalizaci sítě nemocnic. Dnešní medicína nevyžaduje tolik hospitalizací, naopak by se měla rozšířit ambulantní síť, zejména diagnosticky zaměřená. To by ale zase narazilo na odpor lidí. Jenže pak si budou muset péči zaplatit.
Hodně se také diskutuje o stanovení standardu základní péče. Co si o tom myslíte?
Zastávám názor, že všichni si mají být rovni. Každý člověk by měl dostat tu nejlepší zdravotní péči, kterou dnešní medicína umí. Pokud ale chce někdo lepší hotelové služby, chce mít u postele zdravotní sestru 24 hodin denně, využívat špičkových přístrojových modelů či materiálu, ať si připlatí. Ale nemohu souhlasit s tím, že by se mělo v případě život ohrožujících stavů rozlišovat poskytování zdravotní péče podle toho, kolik kdo má peněz.
Pořád se uvádějí jako příklad umělé klouby. Říká se, že kvalitnější klouby by měly být tím nadstandardem. Ale kolik operací kloubů se dělá v republice? To je zanedbatelné procento výdajů ve zdravotnictví. Víc bychom ušetřili na těch plenách, na které dávají zdravotní pojišťovny přes miliardu korun ročně. Za to by mohly být všechny aplikované endoprotézy pozlacené.
