Význam Británie ve světě je stále menší, královna Alžběta II. ale přesto dál táhne
Když Putin označil Británii za malý ostrov, který nic neznamená a nikoho nezajímá, ťal do živého. Pozůstatek imperiální říše se cpe do globální politiky s opovážlivostí, která je absurdní vzhledem k jeho velikosti i stavu hospodářství, jež právě ztrácí dokonce i strategicky nezbytnou výrobu oceli. V první lize kope díky PR, za které vděčí instituci ceremoniální monarchie a především osobnosti Alžběty II. Zásluhou tvrdohlavého a usilovného přiživování Commonwealthu dodnes devadesátiletá panovnice vede 53 států a nejenom symbolicky zastřešuje více než dvě miliardy lidí.
Ve světě, který se vyznačuje tím, že si hrstka vyvolených může skoro všechno a skoro všechny koupit, roste cena toho, co se koupit nedá. Můžete být velvyslancem bezvýznamné a vesměs neznámé země; pokud je ale členem Commonwealthu, královna vám na uvítací ceremonii v Buckinghamském paláci vypraví kočár zapřažený čtyřmi plnokrevníky. Všichni ostatní, americký, ruský, čínský, německý, francouzský ambasador, dostanou jenom dva. Je to detail, přesně ale vystihuje, jak osobně je pro Alžbětu II. důležitý Commonwealth od té doby, co se mu ještě coby princezna zavázala sloužit ve svém legendárním projevu v Jižní Africe v roce 1947.
VĚJIČKA S KORUNKOU
Na jaře roku 2014 vypukla v Downing Street panika. Čínský premiér vzkázal, že na návštěvu Velké Británie nepřijede, pokud se mu nedostane přijetí samotnou královnou. Alžběta
II. je hlavou státu a čínský předseda vlády ne. Podle přísných formálních hledisek, na která si Britové tolik potrpí, proto nemá na „cirkus Royal“ správně nárok. Když se diplomaté snažili opatrně Číňanům vysvětlit, že královna vítá jenom sobě rovné, Peking odvětil, že se v tom případě nemusejí namáhat vůbec. Konzervativní vláda mu nakonec vyšla vstříc a premiér Li Kche-čchiang o setkání s nejslavnější seniorkou světa nepřišel.
Nebylo to poprvé, kdy premiér narafičil královnu jako vějičku. Alžběta ochotně a často velmi efektivně připravovala půdu pro jednání a změkčovala nepřístupnost celé řady státníků. Žádné z těchto velkolepých PR cvičení by nebylo možné, kdyby se Britové nerozhodli ve finančně svízelné situaci po druhé světové válce pro ceremoniální, tedy luxusně velkolepou a nesmírně drahou formu monarchie. Řešení, které se zpětně jeví jako nejlepší možné, mělo ještě v roce 1947 stejně odpůrců jako zastánců. A kdyby si jeho odpůrci tehdy dali práci a zatáhli do rozhodování válkou a přídělovým systémem vyčerpanou veřejnost, ve dvacátém prvním století by se poslední skutečná královna už nevyskytovala.
POJISTKA DEMOKRACIE
Válka a po jejím skončení zvolená labouristická vláda přispěly k tomu, že Alžbětin otec, král Jiří VI., už do politiky ani nemluvil, nerozhodoval; jednal na základě tzv. „rad“ ministrů. A začaly se ozývat hlasy, že bezmocná monarchie by se měla osekat a zdemokratizovat na způsob severských. Pokud by ale Britové přece jenom chtěli nadále velkolepou a okázalou, tedy ceremoniální monarchii, vláda musela najít způsob, jak ji financovat.
S princezniným nastávajícím sňatkem a nutností zaopatřit její vlastní domácnost šlo v roce 1948 o akutní problém. Když se objevil návrh poskytnout ženichovi, chudému řeckému princovi Philipovi ročně penzi deset tisíc liber, konzervativec Anthony Eden namítl, že je to málo. Argumentoval, že takový poslanec ve Washingtonu vydá 20 tisíc ročně jenom za pohoštění. Proti tomu se ohradil skotský poslanec s připomínkou, že muži, kteří oslepli za války, dostávají od státu mizerných 40 šilinků týdně. Další hlasy zase oponovaly, že skandinávský typ monarchie je lepší a levnější.
Sociálnědemokratický premiér Clement Attlee připomněl parlamentu, že královské ceremonie jsou potřebnou alternativou pompézních rituálů totalitních společností. Hitler věděl, proč ve čtyřicátých letech označoval Alžbětinu matku za nejnebezpečnější ženu světa. Z propagandistického hlediska byla role královské rodiny za války nesmírná; teď se labouristé i konzervativci shodovali, že demokratická společnost potřebuje optimistickou protiváhu vůči totalitní propagandistické mašinerii Rudého náměstí. Navíc se vládě hodilo, aby mladý pár velkolepě propagoval Británii i v zahraničí. Sociálnědemokratická vláda nakonec odhlasovala řešení, které zajistilo královské rodině v Británii, aby jako jediná v Evropě pokračovala v dosavadní nádheře zlacených sálů, livrejovaných sluhů a tisíc let starých okázalých ceremonií.
Na svatební obřad Alžběty II. se do Westminsterského opatství vmáčkl nevídaný počet příslušníků evropské šlechty. Způsobili hrubou nevoli mezi poslanci, protože poté, co britští poslanci schválili novomanželům velkorysou rentu, na ně zbylo jen pár nepohodlných míst, o která museli potupně losovat. Když se vdávala v šedesátých letech královnina sestra, mnozí z příslušníků evropské šlechty se odmítli na svatbě ukázat na protest proti tomu, že si anglická princezna brala společenského fotografa, jenž postrádal modrou krev.
Jak Alžbětě, tak Philipovi je naopak snobismus cizí; a jedním z největších tajemství britské monarchie je její chameleonsky dokonalá přizpůsobivost. V šedesátých letech v atmosféře rovnostářství se tak královská rodina demokratizovala a mnohem dříve než monarchistické klany na kontinentě přijala mezi sebe příslušníky střední třídy.
KRÁLOVNA JAKO JAMES BOND
Stejně důležitá jako doma je Alžběta pro Británii i za jejími hranicemi. V šedesátých letech se jeden africký stát po druhém začal osamostatňovat z imperiální správy. Konzervativní premiér Harold Macmillan tehdy vědomě riskoval život královny, když ji vyslal do Ghany. Od návštěvy si sliboval, že by zemi mohla odvrátit od připojení se k sovětskému bloku. V parlamentu se zvedla vlna odporu. Královna ale nesnášela, když se ji politici snažili chránit proto, že je žena. Nechtěla mít status maskota nebo filmové hvězdy.
Neodradil ji ani výbuch bomby v Akkře; královna není založením loutka, ale odhodlaný hráč. Macmillan se svěřil svému deníčku, že to byl nejtěžší týden jeho života. Jeho tajemník Evans pak doložil, že premiér od rána do noci nemluvil o ničem jiném. Sám královnino rozhodnutí obdivoval, když si poznamenal: „Ta holka je naprosto ohromná!“ Detaily ze zákulisí evidentně pustil tisku, protože v novinách se objevilo, že královna neviděla důvod pokračovat vládnout, pokud by jí parlament cestu do Ghany zakázal.
Výsledkem byla legendární fotografie zářící bělostné královny, jak posetá démanty, v dlouhých rukavicích tančí v náručí šťastně se zubícího ghanského prezidenta Nkrumaha.
NEPOCHOPITELNĚ POPULÁRNÍ
Královnin lesk od té doby jen nabýval na síle. Čas od času se přesto někdo ozval: Dost bylo monarchie. Aktivních republikánů ale byla vždycky jenom hrstka. Dokonce i většina voličů labouristů ctila královnu. Objevila se kniha, která se snažila pochopit mysticismus monarchie. V čem spočívá tajemství jejího náboje nadšení, kterým jak elektrickým proudem probíjí masy?
Autor Tom Nairn napadl „idiotskou“ teorii bezvýznamnosti monarchie. Protože britská monarchie nebyla bezvýznamná ani deset let před začátkem nového tisíciletí. Evropská nejstarší žijící fosilie měla a nadále má bezprecedentní vliv na občanskou společnost.
Nairn volal po nutnosti nového, moderního republikánství; ale i on sám byl ohledně jeho vzniku, natož vítězství skeptický.
Kupodivu málokomu ležela fosilie víc v žaludku než neokonzervativcům. Jejich vlivný think tank připravil dokument obsahující požadavek redukovat královnu na historický symbol. Něco podobného chtěl dvacet let předtím socialista Tony Benn. Na poslední chvíli ale svůj návrh stáhli. Báli se, že by přišli o voliče.
Proto i Margaret Thatcherová, která byla královně jediným skutečným oponentem, jaký se kdy v Downing Street od války vyskytoval, nakonec schválila 55procentní zvýšení královniny renty. Zdůvodnila to slovy: „Královská rodina je největším bohatstvím, jaké Velká Británie má.“
Když se diplomaté snažili opatrně Číňanům vysvětlit, že královna vítá jenom sobě rovné, Peking vzkázal, že se v tom případě nemusejí namáhat vůbec. Neodradil ji ani výbuch bomby v Akkře; královna není založením loutka, ale odhodlaný hráč.
O autorovi| ANASTÁZIE HARRISOVÁ spolupracovnice redakce
