Genetické úpravy rostlin vyvolávají i zajímavé právní spory
S hospodářským využíváním geneticky modifikovaných rostlin souvisejí i jiné otázky, než které většinou nastolují jejich odpůrci. Obvykle se debata v této souvislosti vede na poli biologickém, ale loni v létě vzbudil v odborných kruzích značný rozruch soudní případ Monsanto versus Schmeiser. O biologii v něm šlo jen málo. Firma Monsanto po celosvětově významném případu Monsanto versus Stauffer (1986, Velká Británie) podruhé zapsala své jméno do povědomí teoretiků patentového práva. Tentokrát v souvislosti řepkou typu kanola (EURO 5/2002).
A veselo nebylo.
Prodám-li zemědělci osivo, obvykle se mu podaří během jednoho roku ho důkladně namnožit, což obchodu osivy samozřejmě neprospívá. Proto jsou prodeje osiva s upravenou genetickou informací vázány velmi přísnými licenčními podmínkami. Cílem je dosáhnout toho, aby si zemědělci kupovali geneticky upravené osivo každý rok znovu, jinak by investice do vývoje produktu nebyly návratné. A pokud by licenční podmínky samorozmnožování nezabránily, nastoupí právo patentové.
Nastoupí-li právo patentové, obvykle nebývá veselo. Kanadský pěstitel řepky Percy Schmeiser ze státu Saskatchewan na svých polích pěstoval pouze „přirozenou“ řepku kanola argentinského typu, přičemž jako osivo používal část předchozí úrody. Nikdy si nekoupil patentově chráněnou kanolu geneticky pozměněnou tak, aby odolávala přípravku Roundup nazývanou Roundup Ready Canola. Přesto byl firmou Monsanto, která vyrábí jak Roundup, tak řepku Roundup Ready Canola, zažalován a následně odsouzen k vydání veškeré úrody za rok 1998 a k zaplacení 19 832 dolarů představujících zisk dosažený z oné úrody. Rostlina Roundup Ready Canola byla totiž na jeho polích na základě anonymního udání nalezena. Soud došel k závěru, že se tam dostala zavlečením z okolí. To samo o sobě by důvodem k odsouzení být nemohlo, protože ačkoliv prodej řepky Roundup Ready Canola je vázán přísnými licenčními podmínkami, Schmeiser nikdy žádnou licenční smlouvu nepodepsal, takže ji ani nemohl porušit. Na základě obecného práva (common law) by bylo jen těžko možné se domnívat, že se tím vůči firmě Monsanto dopustil deliktu.
Nevědomost neomlouvá.
Schmeiser se tím však dopustil činu, který je v rozporu s právem patentovým, které, jak poukazují odpůrci patentů, je právem prosazeným mocnými průmyslovými skupinami, nikoli právem vzniklým přirozeně. A dopustil se takového činu bez ohledu na to, zda vůbec věděl o tom, že na jeho poli roste Roundup Ready Canola chráněná patentem. Majitel patentu má totiž výlučné právo využívat předmětu vynálezu, z čehož plyne, že nikdo myšlenku ztělesněnou ve vynálezu nesmí při své hospodářské činnosti využít ani nevědomky. Nejenže nemusí vědět o existenci patentu, ale ani nemusí vědět, že určité řešení využívá, a přesto může být majitelem patentu postižen. Jedinou výjimku má takzvaný předchozí uživatel, tedy ten, kdo patentované řešení zjednodušeně řečeno využíval před majitelem patentu. Jenomže pro geneticky manipulované organismy to je možnost čistě teoretická. Schmeiser vznesl zásadní námitku – svá pole přípravkem Roundup neošetřoval, a tak odolnost rostliny vůči tomuto přípravku nevyužíval a nevyužíval tedy předmětu vynálezu. Soudce Andrew MacKay se však přiklonil k názoru, že vzhledem ke znění hlavního patentového nároku, který jako předmět vynálezu uvádí „chimerní rostlinný gen“ a nikoli způsob ošetřování řepky či něco takového, je bezpředmětné, zda došlo k postřiku Roundupem, či nikoli. K zásahu do práv z patentu pak stačí, když někdo pěstuje rostlinu s chráněným genem. Pro sedmdesátiletého Schmeisera a jeho malou firmu, která byla rovněž žalována, jsou důsledky rozsudku velmi těžké, protože vedle ztráty úrody za rok 1998 a oněch téměř 20 000 dolarů utratil - jak tvrdí - ještě asi 200 000 dolarů za právníky. Schmeiser je přitom zřejmě jen první, kdo byl v obdobné věci firmou Monsanto zažalován.
Nedůvěryhodný odpůrce. Jakkoli by cílem odporu Schmeisera měl být patentový zákon, na jehož základě byl připraven o věc, která by na základě pravidel common law byla jeho vlastnictvím, stal se místo toho odpůrcem geneticky modifikovaných rostlin. To je v jeho případě přeci jen poněkud nedůvěryhodné. Firma Monsanto sice v průběhu soudního řízení musela ustoupit od svých tvrzení, že si Percy Schmeiser řepku Roundup Ready Canola někde koupil, protože pro to neměla důkazy, nicméně Schmeiser již od roku 1997 věděl, že na jeho polích roste kanola odolná vůči přípravku Roundup a přesto proti tomu nikterak nezakročil. Soud zjistil, že osivo pro rok 1998 pocházelo z části pole, kterou předtím postříkal Roudupem a kde na „dobrých třech akrech“ 60 procent rostlin řepky tento postřik přežilo. Na tom není z hlediska obecného práva absolutně nic nesprávného, jen to nevypadá na odpor proti geneticky upraveným rostlinám. Jako zkušenému farmáři muselo Schmeiserovi být jasné, že s vysokou pravděpodobností jde o geneticky modifikovanou rostlinu Roundup Ready Canola vyráběnou firmou Monsanto, kterou v jeho okolí mnozí pěstovali, i když pouhá odolnost vůči přípravku Roundup to bez dalšího nedokazuje. Kanola totiž teoreticky mohla odolnost získat přirozeným výběrem – tady je docela překvapivé, že tento argument Schmeiser při soudním jednání nepoužil, přestože se použití žádných argumentů nezříkal, i když byly přes svůj soulad s prastarými dobrými pravidly common law na patentové právo krátké. Stejně tak musel vědět, že firma Monsanto by na své náklady na požádání rostlinu Roundup Ready Canola z jeho polí odstranila, jak to v okolí jeho farmy učinila nejméně ve dvou případech, před soudem svědecky doložených. Bylo by to v jejím zájmu.
Problém s nečistotou.
Je možné si představit názor, že ti, kdo si na svých polích nepřejí mít geneticky modifikované rostliny, by měli mít nárok na náhradu škody - pokud ji prokáží - vůči těm, kdo jejich pole takto kontaminují. Je také docela pravděpodobné, že by postižení ve svých sporech uspěli, neboť na základě common law těm, kteří ohrozí cizí majetek vypouštěním škodlivin, hrozí žaloba pro neoprávněný vstup na cizí pozemek a pro nepřípustné obtěžování. Je možné, že soudy by mohly dospět k závěru, že pro producenty biopotravin je uměle vložený nebo přemístěný gen nečistotou, a že jim ztrátou zákazníků takové znečištění způsobuje škodu. Potíž lze však očekávat při určování, kdo nečistotu na jejich pole zavlekl, protože tento typ nečistoty (pokud bude za nečistotu uznána) se šíří například pylem. Pak je ovšem velmi obtížné určit původce znečištění, přičemž tvrzení, že jím je výrobce geneticky manipulovaného organismu, nemusí být soudem shledáno jako opodstatněné. Výrobce geneticky manipulovaný organismus pouze vyrobil a prodal kupujícímu s tím, že ten pokud možno zamezí jeho šíření. V této souvislosti je zajímavé, že soudce MacKay v případu Monsanto versus Schmeiser v trochu jiné souvislosti výslovně odmítl názor, že v případě zavlečení rostlin Roundup Ready Canola jde o případ srovnatelný s případy „toulavého býka“, kdy majitel takového zvířete odpovídá za škodu způsobenou majitelům krav, které býk oplodní. Ať už se soudy s danou věcí vyrovnají jakkoliv, jsou konkrétní soukromoprávní žaloby nepochybně mnohem rozumnější, než snaha některých nátlakových skupin dosáhnout státního zákazu geneticky manipulovaných organismů. Takový zákaz postihne i ty, kteří se jich neobávají a bude jen dalším omezením smluvní svobody. Vyhlášení státního zákazu se kromě toho dá čelit lobbováním, konkrétní občanskoprávní žaloby na náhradu škody se však lobbingem odrazit nedají. Jejich hrozba by výrobce mohla poměrně účinně podnítit k dokončení vývoje takzvaných GURT, tedy Genetic Use Restriction Technologies, které spočívají v takové úpravě genetické informace, že semena rostlin již téměř nejsou schopna vzejít. Jenomže jak se dalo očekávat, přestože šíření organismů s takovouto genetickou výbavou opravdu nehrozí a divoké už vůbec ne, aktivisté brojí i proti jejich vývoji.
