Nejde prý jen o ropu

Nejlidnatější země světa je ochotna vyjednávat o nové rezoluci proti Teheránu

Ukáže se Barack Obama přílišným optimistou, nebo je dobře informovaným realistou? Čína potěšila USA prohlášením, že je ochotna jednat o nových sankcích proti Íránu. USA očekávají, že během návštěvy čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa ve Washingtonu 12. a 13. dubna bude Chu postup probírat s Barackem Obamou. V médiích se již objevily komentáře, že schůzka obou prezidentů uvolní napjaté vztahy mezi USA a Čínou. Mluvčí Bílého domu Bill Burton označil Chuovu cestu za významný krok ke sjednocení názorů na nové protiíránské sankce. „Budeme v tomto procesu pokračovat. Prezident se domnívá, že toto jaro se posuneme dále a podaří se uzavřít smlouvu, která bude znamenat skutečný tlak na Írán,“ konstatoval Burton.

Írán je důležitý

Čína se uvolila k jednání po několika měsících, kdy západní mocnosti stále znovu opakovaly své argumenty, proč je íránský jaderný program skutečnou globální hrozbou. Žádná smlouva sice zatím podepsána nebyla, ale posun v postoji Pekingu představuje významnou změnu. Ještě začátkem února na konferenci o bezpečnosti pořádané v Mnichově čínský ministr zahraničí Jang Ťie-čch’ k otázce Íránu pronesl: „Strany by měly mít na paměti dlouhodobé zájmy a postupovat diplomaticky. Měly by být trpělivé a přijmout flexibilnější, pragmatickou a proaktivní politiku. Je třeba nalézt zevrubná, dlouhodobá a správná řešení. Těch je možné docílit dialogem a vyjednáváním.“
Tím podstatným, čeho se Jang dotkl, jsou dlouhodobé zájmy Číny v Íránu. Podobně jako africké země je Írán pro Peking důležitý především kvůli přístupu k nerostnému bohatství. Čína v Íránu denně vytěží čtyři sta tisíc barelů ropy, což představuje čtrnáct procent jejího celkového dovozu. Číňané však odmítají, že by jim šlo „jen“ o ropu. „Nezajímáme se jen o ropu a zemní plyn v Íránu. Je jednostranným pohledem, že Čína dělá to či ono kvůli ropě. Je však pravdou, že spolupráce s Íránem týkající se těžby ropy je důležitá,“ citoval deník China Daily Wu S’-kche, speciálního zmocněnce na Blízkém východě. Jedním z důvodů ochoty Číny zasednout ke stolu je, že se ocitla osamocená. Ministryně zahraničí USA Hilary Clintonová vyzvala Peking již dříve – bez výsledku. „Čína bude pod silným tlakem, aby pochopila destabilizující dopad na region Perského zálivu, odkud pochází podstatný podíl dovozu čínské ropy, pokud by Írán vyvinul nukleární zbraň,“ slibovala Clintonová. Peking se však vždy mohl spolehnout na to, že v postoji vůči Íránu bude mít silného spojence – Moskvu. Rusové sice nepotřebují tamní zemní plyn ani ropu, jenže v Íránu mají své ekonomické zájmy. Dnes však chtějí vyjít vstříc USA, protože opustily budování vojenského obranného štítu ve východní Evropě. Moskva se již v únoru nechala slyšet, že íránský jaderný program vzbuzuje oprávněné pochybnosti. Špatná zpráva pro Peking.

Optimista Obama

Čína má v OSN právo veta, a proto je její souhlas nutný, aby prošla rezoluce proti Íránu. To si samozřejmě dobře uvědomuje. Není zřejmě náhoda, že USA odsunuly zveřejnění reportu o měnové politice Číny, od kterého mnozí očekávali, že ji označí za měnového manipulátora. Poradce prezidenta Baracka Obamy Lawrence Summers pro televizní kanál ABC uvedl, že odložení zprávy bylo „součástí amerického mezinárodní ekonomického dialogu“. A popřel, že by toto rozhodnutí mělo co činit s postojem Číny k Íránu. Obama začátkem dubna prohlásil, že doufá v uzavření nové dohody o protiíránských sankcích během několika týdnů. To může být až příliš optimistický cíl. Jednání s Čínou určitě nebude jednoduché. „Čína sice nyní zmírnila svůj postoj a je ochotna jednat o sankcích, to však neznamená, že s jejich potřebou souhlasí,“ tvrdí Š’ Jin-chung, expert na americká studia na Renmin University. „Nemyslím si, že vyjednávání s Čínou bude jednoduché a že bude uzavřena dohoda v krátké době. Jde to proti podstatě čínské zahraniční politiky,“ uvedla pro China Daily Linda Jakobsonová, analytička Stockholm International Peace Institute. Čína totiž vždy zdůrazňovala, že se nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí jiného státu. Tím ostatně argumentovala pokaždé, když se ze zahraničí ozývala kritika dodržování lidských práv.