Obnovitelné zdroje energie a s nimi spojení dodavatelé byli považováni za model budoucího „zeleného růstu“ a toužebně očekávané prosperity
To, že vysoké výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů, především z fotovoltaických elektráren, vytvořily díky legislativě, která nedovedla zareagovat na rychlý pokles cen fotovoltaických panelů, ideální podmínky pro velmi krátkodechý investiční boom, s velmi dlouhým a fenomenálně drahým „nákladovým dozvukem“, je historie. Stejně tak patří do historických análů i následné umrtvení boomu opožděnou a diskutabilně provedenou legislativní protiakcí. Do jaké míry však byl naplněn klasický argument zastánců aktivní – někdo by řekl aktivistické – průmyslové politiky, tedy že za cenu mnohamiliardových subvencí si v Česku rozvineme „z plenek“ nový průmyslový obor s jasnou perspektivou a exportním potenciálem?
Abychom se vyhnuli nadměrnému pesimismu, pracujeme pouze s propočty zájmového sdružení zastánců fotovoltaiky – České agentury pro obnovitelné zdroje, o. p. s. (CREA).
Pouhá stovka vědců
Ta uvádí ve svých studiích, že česká produkce fotovoltaických komponentů (panely a střídače) zaměstnávala v dobách největšího boomu téměř dva tisíce lidí s roční kapacitou asi 800 MWp (megawattpeak). Největší firma v Česku, dcerka německého koncernu Schott Solar AG, ve Valašském Meziříčí uvádí na svých stránkách roční výrobní kapacitu fotovoltaických panelů asi 300 MWp. Poptávka v časech boomu byla saturována především dovozem. K tomu je samozřejmě zapotřebí připočíst samotný personál zaměstnaný v již instalovaných elektrárnách nebo jinak související s jejich instalací a provozem. Samotná CREA pak konstatuje, že vzhledem k faktickému zaražení další podpory fotovoltaiky jsou tato místa ohrožena, neboť někteří výrobci mohou vzhledem k mizivému domácímu odbytu uvažovat o přesunu výrobních kapacit do zahraničí. Nemá smysl diskutovat, nakolik jde o pracovní příležitosti vytvořené na udržitelném základě, ale i kdyby ano: hovoříme maximálně o čtyřech tisících pracovních příležitostí. Z toho ve výzkumu a vývoji spojeném se solárními elektrárnami bylo zaměstnáno asi 100 osob, což nesvědčí o nijak zvlášť vysoké inovační aktivitě oboru v Česku. Především je však nezbytné poměřovat toto číslo s celkovými náklady na vytvoření jednoho pracovního místa v podobě na léta dopředu garantovaných výkupních cen elektřiny z fotovoltaických elektráren instalovaných do konce roku 2010 (konec boomu). Samotní zastánci fotovoltaiky vyčíslili čistou současnou hodnotu celkových nákladů na podpory placené spotřebiteli v příštích letech po očištění o ceny silové elektřiny, zohlednění jejího možného růstu v budoucnosti a uplatnění diskontu sedm procent ročně na zhruba 300 miliard korun, existují však propočty s podstatně vyšším číslem.
Promarněné peníze
Držme se při zemi a optimisticky pracujme se současnou hodnotou 300 miliard korun a s tím, že pracovní místa (4000) vytvořená do roku 2010 nám zůstanou navždy. Prostým vydělením získáme cifru 75 milionů korun za jednu vytvořenou pozici. I kdyby to byla polovina, půjde o suverénně nejdražší program průmyslové politiky v dějinách České republiky. Ty peníze samozřejmě chybějí někde jinde. O co více se zaplatí na cenách energií, o to méně se utratí na spotřebě všeho ostatního. A vzhledem k tomu, že průměrné náklady na jedno vytvořené pracovní místo jsou v Česku řádově nižší, výsledkem není netto přírůstek, ale úbytek pracovních příležitostí v národním hospodářství a ne, že ne.
Jasně že primárním cílem podpory obnovitelných zdrojů energií nebyla tvorba pracovních míst, ale český příspěvek k boji proti globálnímu oteplování, respektive splnění našeho „evropského“ závazku osmi procent elektřiny vyrobených z obnovitelných zdrojů. Mimochodem z ekonomického i ekologického hlediska je samotný závazek nesmyslný, pakliže existují levnější cesty, jak snížení emisí klimatických plynů dosáhnout, a nejsou ani zdaleka vyčerpány. V Česku, s naší vysokou měrnou spotřebou energií a ne zrovna osluněnými stráněmi, bychom dosáhli pozitivní ekonomické návratnosti investic prostřednictvím programů na úsporu energií. Mimochodem s mnohem lepším odvětvovým multiplikátorem a nesrovnatelně lepším příspěvkem k tvorbě pracovních příležitostí, potažmo k ekonomickému růstu.
Je namístě jen trochu významově posunout legendární slova bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: Pokud jsme náhodou chtěli to nejlepší, pak v tomto případě to dopadlo ještě mnohem hůře než obvykle.
Vzývaný zelený růst
Dost již tristních českých příběhů. Třeba to někde vyšlo lépe. Daleko větší naděje byly spojovány s Německem, o jehož technologické kompetenci v řadě oborů nejsou pochyby. Po přijetí zákona o podpoře obnovitelných zdrojů (EEG) před jedenácti lety bylo skutečně průkopníkem technologií na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. A firmy z oboru rostly jako houby po dešti. Co se zvlášť cenilo a vyzvedávalo, byla skutečnost, že mnohé z nich vznikly a léta prosperovaly v nových spolkových zemích, kde o pozitivní příběhy byla nouze. Obnovitelné zdroje energie a s nimi spojení dodavatelé byli považováni za model budoucího „zeleného růstu“ a toužebně očekávané prosperity.
Jenže i v německém případě dostává představa, že podporou alternativních zdrojů energie vytvoříte nové národní technologické šampiony, vážné trhliny. Německo přinutilo spotřebitele za rozvoj fotovoltaiky zaplatit do konce roku 2010 podle propočtů výzkumného ústavu RWI astronomických 81,5 miliardy eur. S růstem instalované kapacity a garancí ceny, jež je přes všechny redukce stále násobkem cen konvenčních zdrojů, tyto náklady pochopitelně v kumulovaném vyjádření v čase porostou. Naopak boom objednávek dodavatelů solárních panelů a větrníků německé provenience je – alespoň prozatím – passé. Důvod? Zahraniční konkurence, zejména z Číny a dalších zemí Dálného východu.
V roce 2004 držel německý průmysl skoro sedmdesátiprocentní podíl na světovém trhu fotovoltaických panelů, který tehdy představoval hodnotu 1,7 miliardy amerických dolarů. Feed-in tarify (nástroj podpory investic do technologií obnovitelných energií) se ukázaly být mocným impulzem. Trh se více než zdvacetinásobil a v loňském roce celosvětové prodeje představovaly již 36,3 miliardy dolarů. Jenže německý podíl klesl na 21 procent, zatímco čínský poskočil na 36 procent. Kamkoli vstoupí čínští producenti a osvojí si nové technologie, je nevyhnutelným důsledkem masivní pokles cen. Konkrétně německé ceny panelů pro konečného spotřebitele klesly od roku 2006 do konce druhého čtvrtletí o 51,6 procenta. Skvělá věc. Pokud bude cenový pokles se stejnou dynamikou pokračovat, stane se jednou fotovoltaika ekonomicky opodstatnitelnou součástí energetického mixu.
Čínský útok
Vše by tedy bylo v nejlepším pořádku, kdyby němečtí výrobci dokázali udržet krok s čínskou konkurencí na straně výrobních nákladů a neztratili technologický náskok. Jenže právě to se nestalo. Němečtí výrobci na výzkum a vývoj ve skutečnosti vynakládali jen dvě až tři procenta tržeb, což je podle týdeníku Der Spiegel mnohem méně než třeba v nesrovnatelně méně finančně podporovaném německém strojírenském průmyslu. A tak mnohé firmy hromadí ztráty a propouštějí, zatímco i na jejich domácím trhu přebírají jejich pozice nejvýznamnější z čínských hráčů – společnosti Suntech a Yingli. Kvalita je i podle samotných Němců srovnatelná a ceny v průměru o třetinu nižší. Běžná německá domácnost tak platí za elektřinu z obnovitelných zdrojů v průměru 123 eur ročně, z čehož profitují čínští dodavatelé, investoři a jistě i zaměstnanci těch firem, které jim zajistí dlouhodobé pracovní příležitosti. Mimochodem Číňané válcují zahraniční konkurenty i v případě větrných elektráren, ať již jde o německé firmy nebo o dánskou světovou jedničku Vestas, která loni ve Švédsku a Dánsku propustila 3000 lidí.
Dotovat rozvoj „zelené“ energetiky prostřednictvím výkupních cen se ukázalo i v Německu krajně neefektivní. A to jak z národohospodářského hlediska a hlediska tvorby pracovních příležitostí, tak i z hlediska redukce emisí klimatických plynů. Fotovoltaika vychází z tohoto porovnání zdaleka nejhůř: byla a i přes pokles nákladů na instalovaný výkon i výkupních cen dosud je nejdražším a nejméně efektivním zdrojem. Přitom na celkové německé produkci se podílí asi dvěma procenty. Producenti komponentů projdou konsolidací, stejně jako jiné obory před nimi, tak, jak bude trh dozrávat. Přežijí pouze ti, kteří budou schopni rozpouštět v obrovských sériích vysoké náklady na výzkum a vývoj a obstát v soutěži s nízkonákladovými výrobci. Z německých firem má prý největší šance Bosch, který investuje do továrny na výrobu článků půl miliardy euro. Nikoli však v Německu, ale v Malajsii. Kdyby se zlomek peněz, které spotřebitelé zaplatí na výkupních cenách, investoval do výzkumu a vývoje a zbytek do úsporných opatření, byli by na tom nejen Němci, ale i všichni Evropané lépe.
Oteplování nezastaveno
A co globální klima? Prozatím je to tak, že celá snaha Evropy, která má dnes na celkovém objemu emisí klimatických plynů podíl jen kolem čtrnácti procent, je více než anulována jejich ohromným růstem ve „zbytku světa“, především v rozvojových zemích. Vysoké výkupní ceny obnovitelných zdrojů přispívají k oslabení konkurenceschopnosti a snížení ekonomického růstu v Evropě, ale nehledě na obrovské náklady nepřispívají ke globálnímu snížení emisí v měřítku, které by bylo schopno významněji zpomalit globální oteplování. Jak roste podíl Číny a dalších rozvojových zemí na mezinárodním obchodu a světovém HDP, přesouvá se centrum růstu do oblastí s vyšší relativní emisní intenzitou (emise na dolar HDP). V případě Číny je emisní intenzita oproti Evropě asi dvojnásobná. Jakkoli se Čína snaží emisní intenzitu svého růstu snížit, její celkové emise klimatických plynů v letech 1990 až 2009 stouply podle údajů Mezinárodní energetické agentury o 206,5 procenta a v Asii bez Číny a Japonska o 144,2 procenta. Teprve až nové technologie šetrné vůči globálnímu klimatu budou levnější než ty současné, založené na spalování fosilních paliv, začnou představovat opravdu účinný příspěvek k ochraně globálního klimatu.
Čína panely osázená
Celosvětově solární byznys roste, ovšem dynamika se přesouvá z Evropy do asijských zemí a Ameriky. Po slabém začátku se podle odhadů společnosti IMS Research globální instalovaná kapacita v letošním roce zvýší o 24 GW z loňských 19 GW. Instalovaná kapacita v Evropě však stoupne pouze o tři procenta. A podle všeho největším trhem na světě bude letos Itálie s 28procentním podílem, čímž odsune Německo na druhou příčku celosvětového žebříčku (25 procent). Třetí místo zaberou USA.
Čína se svou obrovskou výrobní základnou panelů a dalších technologií pro fotovoltaické elektrárny se snaží podpořit domácí výrobce (to dělala vždycky a masivně podněcovala i vývoz). Nově ale prostřednictvím feed-in tarifů na národní a provinční úrovni i domácí produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Letos jí bude patřit čtvrté místo v nových instalacích. Cenový vývoj na trhu paradoxně svědčí pozdě příchozím a přes všechny problémy s nestálým výkonem a dodnes ekonomicky nevyřešeným ukládáním energie nemusí být daleko doba, kdy se náklady na výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren přiblíží na dohled fosilním zdrojům.
