Těžké strojírenství se na počátku devadesátých let ocitlo v krizi.
Odvětví, na kterém komunisté založili ekonomickou politiku, málem nepřežilo přechod k tržnímu hospodářství. Po privatizaci začali strojírenské obry řídit noví šéfové: Lubomír Soudek, Vladimír Stehlík, Jiří Maroušek… Na začátku se jim říkalo kapitáni průmyslu, po pár letech byli nazýváni tuneláři. V posledních letech české strojírenství opět zažívá období rozmachu.
Na počátku devadesátých let byla většina strojírenských podniků zastaralá s přebujelými počty zaměstnanců. Ztratily východní trhy, doma jejich výrobky nikdo nechtěl. Stát téměř neomezoval dovoz strojírenských a hutních produktů. Průmyslové giganty tak čekala složitá restrukturalizace výroby a privatizace. A stát při privatizaci tehdejší nelehké předpoklady nijak nezohlednil. Naopak, mnohdy ještě kladl podmínky na snižování zaměstnanosti jen o několik procent.
Stehlíkové přišli zachránit Poldovku…
O přechodu kladenské Poldovky do vlastnictví nových majitelů psal před patnácti lety ve 45. čísle Profitu Pavel Kačer v článku Poldi se lvem. „Poldovka je ocelový obr, který už tři roky prožívá smrtelnou agonii. S jeho odumíráním si nikdo nevěděl rady. Teprve nedávno přispěchal na jeho záchranu český lev, kterého má ve znaku soukromá společnost Bohemia Art,“ popisoval autor vstup Vladimíra Stehlíka a jeho syna Marka do kladenských hutí. Nešlo v té době o lukrativní podnik, o čemž svědčilo vyjádření tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého, že Poldovku dá „třeba za korunu, dokonce i tomu, kdo by ji zavřel“.
Důvody, proč kladenský obr nebyl žádaným zbožím, uváděl Profit v roce 1993: „Už v roce 1990 bylo zřejmé, že se Poldovka musí vyrovnat se ztrátou tuzemských zakázek, které tvořily největší část její produkce. Skončily zbrojní dodávky i práce na výstavbě jaderné elektrárny. Na rozdíl od ocelářských podniků na Ostravsku se však Poldi nezdařil restrukturalizační manévr, jehož podstatou byla orientace na západní trhy. Zatímco ještě před čtyřmi lety Poldovka produkovala ročně 600 tisíc tun hutních výrobků, nastal střemhlavý pád dodávek na domácí trh až na 70 tisíc tun. Export rostl pomaleji, než bylo potřebné. Propad výroby měl katastrofální ekonomické důsledky. Dluhy kladenských oceláren stoupaly každým rokem o 700 až 800 milionů korun a počátkem ledna 1993 dosáhly hranice 4,5 miliardy korun.“
Východisko ze situace mělo najít nové představenstvo holdingové společnosti Poldi. Přišlo s jediným receptem – urychlenou privatizací miliardového majetku. Francouzský investiční dům Maison Lazard měl najít konsorcium zahraničních partnerů. Ovšem během půlročního jednání se světovými oceláři se ukázalo, že nikdo z nich není ochoten koupit Poldi ani hluboko pod cenou. Hovořilo se o 400 milionech korun za 51procentní podíl, ale někteří vládní činitelé by se nepříjemného břemene zbavili i za symbolickou korunu. K tlaku se připojily banky ochotné financovat jakéhokoli jiného vlastníka než stát.
Představenstvo společnosti po bezúspěšných námluvách rozhodlo o nové strategii. Přepracovalo projekt, aby nezahrnoval Poldovku jako celek, ale počítal s privatizací jednotlivých dceřiných společností krok za krokem. Po dohodě s Fondem národního majetku se změnil původní projekt na postupnou privatizaci prodejem majetkových účastí jednotlivých dceřiných společností. Do veřejné soutěže se přihlásily čtyři firmy – americká, německá, švédská a česká. „Nejlepší nabídku učinila společnost s.r.o. Bohemia Art. Nejen proto, že se zavázala zaplatit 1,75 miliardy korun za dvoutřetinový podíl hutní výroby. Přednesla také komplexní řešení podnikatelských aktivit, úhrady závazků, projekt zaměstnanosti, restrukturalizace apod. Nakonec hutě získal rodinný podnik s 800 zaměstnanci, který si na transakci musí vypůjčit nejméně dvě miliardy korun. Do poloviny příštího roku musí majitel zaplatit za ocelárny 750 milionů korun, do dubna 1995 další miliardu. Další peníze bude nutné investovat na změny výroby a jejich rozvoj i na provozní záležitosti. Projekt na rozvoj továren, města a celého regionu Poldi 2000 předpokládá celkovou investici 11 miliard korun,“ konstatoval v roce 1993 Profit.
KAPITÁNÍ PRŮMYSLU DEVADESÁTÝCH LET
Vladimír Stehlík – vyhrál s privatizačním projektem na Poldi Kladno. Podnik zkrachoval a Vladimír Stehlík i jeho syn Marko byli obviněni z několika majetkových trestných činů. Řízení proti Vladimíru Stehlíkovi bylo ze zdravotních důvodů přerušeno, Marko Stehlík byl odsouzen na 2,5 roku vězení.
- *Lubomír Soudek – bývalý šéf Škody Plzeň byl v roce 2000 obžalován, že způsobil škodu 200 milionů korun, když uzavíral smlouvy o půjčkách a podepisoval směnky, které byly nevýhodné pro společnost Škoda a zvýhodňovaly jeho soukromou společnost Nero. Soud ho zprostil obvinění. Zdeněk Pánek – spolumajitel a ředitel firmy Kenap, která získala 51 procent akcií společnosti Královopolská Brno, byl v roce 1997 donucen z Královopolské odejít, neboť firma pod jeho vedením téměř zkrachovala. V roce 1997 byl obviněn ze zneužívání informací v obchodním styku. Soud jej zprostil obvinění. Jiří Maroušek – jeho firma Inpro získala v roce 1994 kontrolní balík akcií ČKD. Už jako bývalý generální ředitel ČKD Praha Holding byl později obviněn v souvislosti s podezřelou operací s 12,75 procenta akcií strojíren, které s kolegou Petrem Formánkem prodali jako zástupci majoritního akcionáře společnosti Inpro. Nejvyšší státní zastupitelství obvinění obou mužů zrušilo. …po pár letech šli z Kladna do vazby Firma Bohemia Art přitom měla základní jmění pouhých 100 tisíc korun a architekt Vladimír Stehlík neměl do té doby žádné zkušenosti s ocelářstvím. Minoritním vlastníkem se stala státní a.s. Holding Kladno. Z kupní ceny 1,75 miliardy uhradil Stehlík miliardu. Poslední splátku - 750 milionů korun – již nezaplatil a nezískal tak zamýšlených 66 procent společnosti. Zadlužení oceláren se zvýšilo šestinásobně – ze zhruba 600 milionů korun k prosinci 1993 na 3,6 miliardy korun o dva roky později. V roce 1996 se výroba v Poldi zastavila a v následujícím roce všechny významné společnosti, které navazovaly na někdejší hutní kolos Spojené ocelárny Kladno, spadly do konkurzu. Po působení Stehlíků v Poldovce zbyly miliardové dluhy a chátrající haly, bývalí majitelé se ocitli před soudem. Stíhání proti Vladimíru Stehlíkovi bylo ze zdravotních důvodů přerušeno, Marko byl za poškozování věřitele odsouzen ke dvěma a půl letům vězení. Nálepku zločinců a tunelářů dostali v dobách vlády ČSSD a premiéra Miloše Zemana v podstatě všichni tehdejší průmysloví bossové. Většinou byli obviněni z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku nebo ze zneužívání informací v obchodním styku, někteří si pobyli i pár měsíců ve vazbě. Soudy nakonec většinu z nich osvobodily. Kdo zavinil pád průmyslových gigantů? Nesou vinu za pád Poldi skutečně jen Stehlíkové? Odpověď je mnohem složitější, než tvrdili tehdejší politici. Poukazuje na to i nikdy neschválená zpráva parlamentní vyšetřovací komise. Ta obvinila z odpovědnosti kromě Stehlíků zejména bývalého ministra pro správu národního majetku Tomáše Ježka za schválení nerealistického privatizačního projektu, tehdejší vládu za rozdělení Poldovky a za celkovou hospodářskou politiku, vedení Poldi SONP a Poldi Kladno za zadlužení podniku, bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého i vedení Komerční banky, zvláště jejího generálního ředitele Richarda Salzmanna. Není totiž tak úplně náhoda, že podobně jako Poldi dopadla v té době řada dalších strojírenských podniků, do nichž vstoupili noví čeští kapitalisté – Škoda Plzeň s Lubomírem Soudkem či ČKD Praha s Jiřím Marouškem. Přebírali firmy s milionovými dluhy ještě z dob socialismu. A nakonec ještě mnohdy dostali něco jiného, než jim stát původně slíbil. To se týká plzeňské Škodovky i kladenských oceláren Poldi. Na rozdíl od zahraničních vlastníků, kteří získávali firmy očištěné a navíc s daňovými prázdninami a dalšími výhodami, Stehlík, Soudek i další průmyslníci se museli těžce vyrovnávat nejen s obrovskými dluhy, ale i s enormní otevřeností české ekonomiky. Naproti tomu třeba mladoboleslavská Škoda s německým vlastníkem užívala výhod cla a dovozní přirážky, které společně dosáhly devětatřiceti procent. Státní banky diktovaly podmínky**
Čeští bossové neměli dostatek vlastního kapitálu, ale potřebovali splácet privatizační úvěry, financovat provoz a obnovovat zastaralé technologie. A tak se dostali do vleku tehdy ještě státních bank, které všechno financovaly. Když banky přiškrtily kohoutky, průmysloví obři se začali sypat jako domky z karet. „Komerční banka, ke které jsme měli veškeré závazky ke konci roku 1995 vyrovnány, však Poldovce v lednu 1996 zcela zastavila proplacení akreditivů otevřených v náš prospěch, celkem přibližně dvě miliardy korun,“ tvrdí Marko Stehlík ve své knize Poldovka a vládní tunely. A v dubnu 1996 podala Komerční banka návrh na konkurz kladenské Poldi. „Úvěrové peníze odepsala, konkurz podala, přestože jsme ztratili jejím přičiněním finanční prostředky, tak na nás pro nesplácení podala návrh na konkurz. Nikdy neumožnila ani přenesení našich akreditivů a tím zachování výroby,“ dodává Marko Stehlík.
Mnozí tehdejší kapitáni průmyslu označují za hlavního viníka ekonomické krize mezi lety 1997 až 2000 také centrální banku. Ta prý svou politikou způsobila, že raketově vzrostly úrokové sazby a začaly citelně chybět peníze na úvěry.
Dnes už je situace zcela jiná. Ve světě je hlad po surovinách i po hutních výrobcích, vývozy nezatěžují taková omezení, úvěry se získávají snadněji, úroky už nejsou dvouciferné a ani stát už firmám nehází klacky pod nohy jako v minulosti. Současní bossové se potýkají s jinými problémy – kolísajícím kurzem koruny nebo hrozící světovou finanční krizí. Mají už ale mnohem větší zkušenosti než jejich někdy naivní předchůdci – budovatelé kapitalismu z počátků devadesátých let. Dříve zkrachovalá strojírna Škoda Plzeň znovu dosahuje zisku, z popela vystoupil i rozpadlý kolos ČKD. A také ocelárna v Kladně znovu ožívá.
