Pravděpodobné snižování nákladů na přijetí eura neznamená růst přínosů
Na články o vstupu České republiky do eurozóny nejen v týdeníku EURO od bývalého koordinátora zavedení eura Petra Očka Vstupme v roce 2013 (EURO 37/2007) a člena Bankovní rady ČNB Mojmíra Hampla Dopady předčasného přijetí eura na ceny (EURO 37/2007), ale i v dalších českých médiích zareagoval viceguvernér ČNB Miroslav Singer.
Přijetí vládou nové strategie přistoupení ČR k eurozóně, neobsahující datum zamýšleného vstupu, rozpoutalo nové kolo debaty o přínosech společné měny. Zatímco například Tomáš Sedláček z ČSOB (Lidové noviny, LN, 27. srpna 2007 a tamtéž 7. září 2007)
je přesvědčen, že pevné datum by bylo velmi výhodné a mimo jiné by donutilo českou vládu rychle snížit nepřiměřeně vysoké deficity veřejných rozpočtů, Mojmír Hampl (EURO 37/2007 a LN 30. srpna 2007) považuje bilanci výnosů za neurčitou (a především podmíněnou) a disciplinující efekt závazku přijmout euro za zbožné přání.
Dvě oblasti.
Polemika se tedy vede především ve dvou oblastech: za prvé o nákladech a přínosech přijetí eura a jejich rozložení v čase (mimochodem k tomuto tématu ČNB zveřejňuje na své webové stránce každý podzim velmi podrobné analytické studie), za druhé - což je na současné polemice nové - i o tom, zda pevné stanovení termínu přijetí eura má disciplinující dopad na chování vlády v rozpočtové oblasti. Takové debaty mají smysl, nicméně měly by být vedeny se znalostí věci a (pokud možno) bez řečnických figur. Obávám se, že když Tomáš Sedláček vyjadřuje údiv nad odsunem termínu přijetí eura výroky, jako „vzdálila se naše ekonomika výrazně od eurozóny… pohoršil náš pracovní trh?“, či konstatuje-li, že česká ekonomika „je nyní výrazně blíže euru než v roce 2003“, pak tím dává najevo, že analýzy ČNB přinejlepším nečetl pozorně. Kdyby si je prostudoval, zjistil by, že podmínky pro přijetí eura (jakkoli se mu to může zdát nepředstavitelné) se v minulých letech zřejmě nezlepšily.
Nepříznivé trendy.
Neexistují žádné číselné hodnoty jednotlivých testů, prováděných v analýzách ČNB, které by a priori ospravedlňovaly, nebo naopak vylučovaly přijetí eura. Tomáš Sedláček proto správně nachází benchmark těchto testů v hodnotách z roku 2003, o nichž se tehdejší vláda dohodla s ČNB, že se mají zlepšit a že toto zlepšení bude, jak se děje, každoročně vyhodnocováno. Od tohoto roku se však prosazovaly i trendy, které k přijetí eura v dohledné době nepřispívají.
Přestože se v posledních letech zvýšila míra reálné ekonomické konvergence k eurozóně a zmenšil rozdíl v cenových hladinách, nenastal ani náznak sbližování vývoje hospodářského cyklu v ČR a eurozóně (spíše naopak). Z analýz sladěnosti cyklů tak ČR vychází hůře než například Maďarsko nebo Slovinsko. Zvýšení sladěnosti s eurozónou není možné nalézt ani v případě poptávkových a nabídkových šoků.
Poměrně příznivě vycházejí některé strukturální ukazatele, ale struktura české ekonomiky se z hlediska tvorby produktu kvůli vyššímu a hlavně stoupajícímu podílu průmyslu na HDP v ČR eurozóně vzdaluje.
Neuspokojivý stav.
Schopnost české ekonomiky čelit šokům prostřednictvím přizpůsobovacích mechanismů není nadále uspokojivá. Současné deficity veřejných financí jsou převážně strukturální povahy, čímž je výrazně omezena jejich manévrovací schopnost a účinnost automatických stabilizátorů. O nic lepší není ani stav trhu práce, který by měl být schopen vstřebávat vnější i vnitřní šoky, na něž nebude po našem vstupu do eurozóny reagovat měnová politika. Pružnost reálných mezd se nezvýšila, a dokonce se zřejmě v čase snižuje. Vysokých hodnot (podobných, jako je tomu z tohoto hlediska u nejhorších zemí eurozóny Německa či Francie) nabývá dlouhodobá a strukturální nezaměstnanost a značné jsou i regionální rozdíly v její míře. Ani vnitrostátní mobilita pracovních sil není vysoká. Hodnocení pružnosti trhu práce se přitom v čase spíše zhoršuje, a to navzdory tomu, že se nacházíme ve velmi příznivé poloze v rámci hospodářského cyklu, jež s sebou nese snižování nezaměstnanosti.
Sporné přínosy.
Kdyby byl Tomáš Sedláček obeznámen s uvedenými analytickými poznatky, nepřekvapilo by ho, že ČNB po dohodě s vládou ani v roce 2006 nedoporučila vstoupit do kurzového mechanismu ERM II. Nejde o žádnou „radikální změnu“ v postoji ČNB, jak tvrdí Sedláček, ale o suché vyhodnocení statistických indikátorů, které od roku 2003 nezaznamenaly takový pokrok, který původní verze „eurostrategie“ anticipovala.
Hlavním přínosem eura je, že odstraňuje riziko zvýšené volatility kurzu a transakční náklady měnových operací, čímž mimo jiné urychluje hospodářský růst. Empirická literatura naznačuje, že čisté přínosy (po odečtení nákladů plynoucích hlavně ze ztráty pružně se přizpůsobujícího kurzu a samostatné, tedy optimální měnové politiky) společné měny mohou být kladné, jejich rozsah však nebývá nijak závratný. Odhady se pohybují v řádu desetin procentního bodu k růstu HDP. To není mnoho, vezmeme-li v úvahu možná rizika spojená s přijetím eura. Navíc čisté výnosy nejsou nepodmíněné (jak správně upozorňuje Mojmír Hampl), ale podmíněné. A to právě kvůli diskutované synchronizaci dané ekonomiky s eurozónou, a zejména kvůli dobré funkčnosti zbývajících mechanismů, kterými se přizpůsobuje šokům a cyklickému vývoji.
Argumenty proti přijetí.
O tom, že efekty plynoucí z přijetí eura nejsou automatické nebo nemusejí být nijak vysoké, svědčí i postoje různých zemí. Závěry rozsáhlých analýz takzvaných pěti testů Ministerstva financí Velké Británie uveřejněné v roce 2003 jsou dosud patrně nejkomplexnější (a negativní) odpovědí na tuto otázku. Nedostatečná synchronizace britské ekonomiky s eurozónou, nezanedbatelná korelace libry s americkým dolarem nebo značný význam finančního sektoru pro ekonomiku země byly vážnými argumenty proti přijetí eura. Nekompenzovala je ani geografická blízkost eurozóně, ani integrace obchodních či finančních vztahů. Ani Švýcarsku či Norsku zřejmě nestojí za to vstupovat kvůli euru do EU. Obětování tradičně pevného a bezpečného franku Švýcarsko nijak neobohatí a Norsku by přijetí eura dokonce zkomplikovalo řízení dlouhodobého národního fondu sloužícího k ukládání výnosů z prodeje ropy.
Příklad Kanady.
O větší složitosti věci svědčí také příklad Kanady. Kdybychom hledali nějakého kandidáta, pro něhož je už desítky let zdánlivě výhodné přebrat měnu svého velkého souseda, těžko bychom našli vhodnějšího, než je právě Kanada. Poměr HDP Kanady, vyjádřený v paritě kupní síly, vůči hrubému domácímu produktu USA činil v roce 1982 0,76 a 0,83 v roce 2005. Tedy více než obdobný, jako je poměr ČR vůči eurozóně (přibližně 0,72 v roce 2006). Podíl kanadského exportu na HDP (35,7 procenta v prvním pololetí 2007) je nižší než u otevřené české ekonomiky (66,5 procenta v roce 2006). Podíl kanadského exportu do USA na celkovém vývozu země je však dlouhodobě vyšší než českého do eurozóny na celkovém exportu ČR (79, respektive 59 procent v roce 2006). Přestože vyspělá Kanada má už dlouhou dobu v USA nejdůležitějšího exportního partnera a přestože je s ním velmi úzce finančně integrovaná, nepovažuje převzetí amerického dolaru za atraktivní. Hlavní kanadské integrační snahy se tak zřejmě zastavily kolem roku 1989, kdy Kanada uzavřela obchodní dohodu s USA.
Dobrá zpráva.
Vývoj čistého efektu z přijetí eura Českou republikou v čase tedy nemusí být vůbec jednoznačný. To, že se náklady v čase pravděpodobně snižují, nutně neznamená, že čisté přínosy rostou. Kdyby v čase klesaly i přínosy (a domnívám se, že tomu tak je), mohou se v čase snižovat i čisté přínosy. Není dnes samozřejmě úplně zřejmé, jakou cestou se bude dlouhodobě ubírat česká ekonomika. Je možné, že budeme mít politicky slabé vlády, které nebudou mít sílu prosazovat žádoucí změny, například ve smyslu konsolidace veřejných financí nebo ve směru deregulace trhu práce. Je však také možné, že reformní změny budou ve více či méně vzdálené budoucnosti uskutečněny. Všechny důležité testy by pak mohly dosáhnout příznivějších hodnot. Dobrou zprávou proto může být, že případná chyba, plynoucí z nesprávného načasování přijetí eura a měřená čistými přínosy, se s poklesem celkových nákladů i přínosů zřejmě v čase zmenšuje. Uvážíme-li, že rozhodnutí o euru bude vždy především politické, není to chmurná vyhlídka.
