To, co se dnes v Turecku děje, není nový příběh. Dovolím si nabídnout jednu ilustrativní historku. Když Turecko prožívalo před tuctem let vlastní bankovní krizi, chtěly se tamní úřady poučit ze zkušeností zemí, jež trápily stejné problémy o pár let dříve. A tak Turci pořádali konference, na nichž byli k vidění nejen úředníci z mezinárodních finančních institucí, ale také experti ze Jižní Korey, Thajska, Indonésie, ba i České republiky. Na několika podobných akcích jsem tehdy v Istanbulu byl. Česko tehdy mělo vstup do Evropské unie jistý, zatímco Turkům se o plnohodnotném členství mohlo jen zdát. Organizátoři byli pečliví a pohostinní, na lodi plující po Bosporu hrála tradiční hudba a podávala se delikátní imperiální kuchyně, jež patřila na dvůr rozmařilých pozdních sultánů. Také se pilo překvapivě dobré červené turecké víno.
Loď plula kolem nádherných yali, vil z devatenáctého století lemujících břeh moře, kterých zůstalo po otomanské éře asi šest stovek. Jejich styl je velmi eklektický: od těch, co by se dobře vyjímaly na jezeře Como, až po ty, jež se důsledně drží starého tureckého stylu hrázděných staveb. Dnes se prodávají za mnoho milionů dolarů.
Touha po svobodě
Země se dostávala z bankovní krize, premiér Recep Tayyip Erdoğan byl ve svém prvním funkčním období. Přistoupil ke mně profesor ekonomie na elitní škole v Ankaře, zjevně příslušník kemalistické, pozápadštěné a sofistikované elity. Většina z nich vystudovala buď v Americe, nebo na nejlepších západoevropských školách, jejich vztah k islámu se omezoval na to, že nejedli vepřové. Těmhle lidem zjevně nebyl předseda vlády ani elektorát, který Erdoğanovu Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) přivedl k opakovaným a stále přesvědčivějším vítězstvím, nikdy po chuti. Dívali se na nově přicházející konzervativní vládnoucí vrstvu asi jako Don Fabrizio z Geparda Giuseppeho Tomasiho di Lampedusa na vítěze Garibaldiho revoluce v Itálii před sto padesáti lety. Z dlouhé konverzace s panem profesorem z Ankary jsem si zapamatoval jednu větu: “Tady na lodi vypadáme jako příslušníci západní civilizace. Ale nenechte se zmást, ve skutečnosti jsme jen tenká krusta.”
Protestující na Taksimu nepatří ke starým kemalistickým sekulárním elitám, nejsou to jejich vnoučči a vnučky. Nebrečí za starými pořádky, nikdo si nevzpomněl na čistky, které kdysi všemocnou armádu nekompromisně podřídili civilní kontrole. Zkrátka turecká společnost se za posledních deset patnáct let proměnila přinejmenším stejně dynamicky jako tamní politická scéna. Těch, kteří chtějí žít svobodně, aniž by jim někdo říkal, co si mají myslet, jak se mají oblékat a co mají pít, je dnes v Turecku mnoho. Přijde na to, jak s tím Erdoğan naloží.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
Kam se poděly naše živočišné instinkty?
