Demokratický kandidát se aktuálně s prezidentem Trumpem přetahuje v otázce složení Nejvyššího soudu a list The New York Times strhl pozornost k Trumpovu údajnému dlouholetému neplacení daní. Bývalý viceprezident Biden nyní vede podle průzkumu Financial Times o osm procent celostátně, ale jeho náskok se lehce zúžil v některých rozhodujících státech.
Objevují se však komentáře o důležitosti tichých voličů, kteří například kvůli společenskému tlaku v průzkumech nevyjadřují své preference upřímně. O tom, jaké jsou šance obou uchazečů o úřad, co ukázal jejich první řečnický souboj i jakou roli hraje ve Spojených státech Nejvyšší soud, týdeník Euro hovořil s politologem Janem Hornátem z katedry severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
V
průzkumech lidé jako vítěze prvního prezidentského duelu častěji označují
Bidena, zároveň uvádějí, že jim bylo sledování debaty nepříjemné a jednalo se o
velký chaos. Dá se říct, kdo vyhrál prezidentskou debatu, která byla v mnoha
ohledech nevídaná? Dokázal si Trump či Biden vylepšit obrázek?
Průzkumy před debatou ukazovaly, že zhruba 86 procent voličů
je již ve své volbě rozhodnuto a jejich rozhodnutí se nezmění, ať kandidát podá
jakýkoliv výkon. To znamená, že debata mohla mít vliv na zhruba 14 procent
potenciálních voličů, což sice není mnoho, ale v těsných volbách, které se
bezpochyby očekávají, to je rozhodující počet.
Myslím si však, že těmto 14 procentům možných voličů debata
nepřinesla zásadní zlom v rozhodování. Američané mluví o nejhorší „debatě“ v
historii – a právem. Nesouvislé argumenty, neustálé přerušování z obou stran,
osobní útoky a přeskakování z tématu na téma způsobily, že se divák ztrácel v
přemíře informací a jen stěží dokázal sledovat, s jakým programem vlastně oba
kandidáti jdou do boje.
Od současného prezidenta jsme na ostré útoky zvyklí,
Biden se však slovy o tom, že je Trump klaun nebo větou „Budeš už mlčet, kámo?“
také pustil do bojovnějších vod. Co to ukazuje?
Ze strany Trumpa mohlo jít o strategii, jak Bidena „utopit“
v nekonzistentní a zmatené debatě a tím mu ani nedat možnost koherentně
prezentovat svůj program. Tím se ale zároveň poněkud zastřel fakt, že Trump v
podstatě obhajuje mandát bez programu do druhého období. Biden se naopak snažil
v místech držet krok s Trumpem nastoleným chaosem tím, že přistupoval na jeho
taktiku „siláckého“ řečníka, který si nenechá diktovat pravidla debaty a
sklouzne k osobní urážce svého oponenta, pokud mu dojdou pádnější argumenty.
Debata poukázala na dle mého soudu znepokojující stav
americké politické kultury, která nepřišla až s Trumpem, ale v důsledku sílící
politické polarizace, kterou pozorujeme už od konce 80. let 20. století. Ztráta
elementárního respektu vůči politickým rivalům, hostilita vůči jakémukoliv
náznaku spolupráce s „druhou stranou“, často iracionální devalvace politických
návrhů politických oponentů jen za účelem je zesměšnit, jsou charakteristiky
současné americké politiky a současného stavu americké demokracie vůbec.
Je to bohužel další argument pro nedemokratické režimy,
jejichž zástupci mohou debatu zneužít jako důkaz nefunkčnosti a úpadku
demokratického vládnutí a zároveň pro domácí americké voliče je to další důvod
být znechuceni politikou. Nerad bych takovou debatu viděl v českém prostředí,
ale obávám se, že k takovým momentům směřujeme.
Co nám říká osmiprocentní náskok Joea Bidena v
celonárodních průzkumech? Má se už Trump loučit s Bílým domem?
Celonárodní průzkumy nejsou kvůli americkému volebnímu
systému příliš směrodatné. Sice ukazují lidovou podporu, ta se však nemusí
přetavit v reálné zvolení kandidáta prezidentem. Systém „vítěz bere vše“
nerozlišuje, zda výsledek voleb například ve státě Illinois dopadl 99 procent
pro kandidáta A ku jednomu procentu pro kandidáta B, nebo 51 procent pro
kandidáta A ku 49 procentům pro kandidáta B. Rozdíl milionů hlasů a pár tisíc
má stejný výsledek. T
ím pádem je velmi pravděpodobné, že i tento rok Donald Trump
prohraje v absolutním počtu hlasů, ale získá většinu hlasů volitelů. Má totiž
podporu ve státech s nižší populací, které jsou z historických důvodů
strukturálně v tomto systému ve výhodě.
Mohou se průzkumy opět plést, tak jak se to stalo v roce
2016?
Je samozřejmě předčasné si myslet, že Biden volby vyhraje.
Už od voleb v roce 2016 se hovoří o tom, že někteří respondenti se jednoduše
„stydí“ za svou volbu pro Trumpa a neudávají pravdivé preference, když se
účastní průzkumů.
O systému volby prezidenta v USA se někdy mluví jako o ne
příliš demokratickém. Proč je v USA prezident volen prakticky nepřímo?
Jednou z interpretací je obava takzvaných otců zakladatelů z
ochlokracie, tedy vlády lůzy. Proto, aby lidová většina nezvolila demagoga,
který se následně promění v tyrana, zavedli sbor volitelů, instituci, která
představuje „záchranou brzdu“ proti vůli lidu.
V dnešním kontextu je sice nemyslitelné, že by volitelé
masivně hlasovali jinak, než jim určili voliči v domovských státech, ale systém
přetrvává a do jisté míry deformuje naše pojetí vlády z vůle většiny.
| Kdo je „tichý volič”? |
| Fenomén tzv. tichých voličů, tedy těch, kteří se ke svojí preferenci nepřiznají, zkoumala studie CloudResearch. Nejprve se výzkum soustředil na obecnou otázku: „Vyhovuje vám pravdivé zveřejnění kandidáta na prezidenta, pro kterého chcete hlasovat, v telefonním průzkumu?“ Výzkum jde ještě hlouběji a respondentů, kteří se po telefonu zdráhali vyjádřit své preference, se doptával, aby lépe prozkoumal, proč voliči neodpovídají pravdivě.
Průzkum ukázal, že necelých dvanáct procent republikánů by se v telefonickém průzkumu nevyjádřilo pravdivě, kterého kandidáta budou volit. Naproti tomu pouze 5,4 procenta (tj. ani ne půlka oproti republikánům) demokratů by se zdráhalo vyjádřit své pravdivé preference. Další zjištění jsou neméně významná: něco málo přes 10 procent Trumpových příznivců uvedlo, že v telefonních průzkumech odpoví pravděpodobně neupřímně, to je dvojnásobný počet oproti Bidenovým příznivcům, z nichž bylo 5,1 procenta zdrženlivých sdělit svůj skutečný názor. Závěry analýzy nás zanechají poněkud k aktuálním volebním průzkumům. Pokud je méně pravděpodobné, že se republikáni, nezávislí a zastánci Donalda Trumpa (bez ohledu na příslušnost ke straně) zúčastní průzkumu, nebo přesněji, že zveřejní preferovaného kandidáta, mohlo by to přirozeně vytvářet předpojaté výsledky předvolebních průzkumů. |
Které státy budou pro letošní klání důležité a jak si v
nich vede Trump a jeho kampaň založená na protlačování zákona a pořádku?
Nejtěsnější výsledek se stále očekává ve čtyřech státech,
které také rozhodnou o výsledku – Wisconsin, Arizona, Severní Karolína a
Florida. Sice v nich soustavně vede jeden či druhý kandidát, ale průzkumy jsou
tak těsné (často v rámci statistické chyby), že každá maličkost, která se
odehraje do začátku listopadu může hlasy volitelů poslat tomu či druhému
kandidátovi. Každopádně ve všech těchto státech během září Donald Trump dokázal
mírně stáhnout Bidenův náskok – Biden ale stále vede o zhruba dvě procenta.
Domnívám se, že právě v těchto státech funguje Trumpova
rétorika ohledně znovunastolení „práva a pořádku“ (a to zejména ve Wisconsinu),
která na jedné straně zamlžuje pandemii, ale také si získává nerozhodnuté
voliče, jež podle průzkumů vnímají toto téma jako Bidenovu slabinu.
Další skupinou států, kde výsledek není „předem jasný“, je
Texas, Iowa, Ohio a Georgia. V této skupině je v posledních týdnech vývoj
zrcadlový, tedy Biden velmi mírně stahuje náskok Trumpa.
Jak je reálný scénář, že Trump zpochybní výsledky voleb?
Co by se dělo potom?
Trump může zpochybnit volby například kvůli hlasování
poštou, ale nezapomínejme, že i demokraté zpochybňovali volby v roce 2016 kvůli
dezinformačním kampaním a podobně. Ale jeho zpochybnění či neuznání nic
neznamená – to může mít důsledky v zemích se slabými institucemi, kdy
prezident, který neuzná volby má na své straně armádu a ta jej udrží u moci.
Samotná myšlenka, že Trump neuzná výsledek voleb, je spíše
politicky motivovaná a používaná jeho oponenty pro strašení a mobilizaci voličů
a nemá ani solidní základ v tom, co Trump v minulosti řekl.
Ale v médiích se spekuluje ještě nad scénářem, že se Trump
prohlásí za vítěze dříve, než se sečtou všechny hlasy a následně po jejich
přepočtení vyjde jako poražený. Je toto podle Vás reálné a co by se dělo potom?
Hlasy se mohou celostátně přepočítat ze zákona až do 35 dnů ode dne voleb.
Takový scénář je samozřejmě reálný. Záleží hlavně na tom,
zda samotné státy dodají finální výsledky (tedy volitele). Pokud seznam nebude
kompletní, Trump nemá reálný právní základ, na kterém by se mohl prohlásit
vítězem a celý proces převezme Kongres. Ten proces je velmi složitý.
Jak je důležitá osoba jednoho z devíti soudců Nejvyššího
soudu? Trump nyní nominoval konzervativní kandidátku Amy Coney Barrett na
soudkyni, což vyvolalo debatu, zda-li by Nejvyšší soud neměl doplnit až nově
zvolený prezident. Pokud ji schválí Senát, bude složení soudu v poměru 6:3 pro
republikány. V čem může Trumpovi Nejvyšší soud „pomoci“ v případě nejasných
volebních výsledků? Jakou bude hrát roli?
Je to nesmírně důležitá nominace. Rozhodnutí Nejvyššího
soudu mají v americkém systému dalekosáhlejší a dlouhodobější vliv na americkou
společnost, ekonomiku i kulturní normy než samotný prezident. Věřím, že i pro
konzervativní voliče, kteří Trumpa nepodporují, je kompenzací za jeho
prezidenství fakt, že se mu podaří dosadit za jedno funkční období celkem tři
konzervativnější soudce, čímž upevní kontrolu instituce na dlouhé roky.
Na druhou stranu, soudkyně a soudci Nejvyšší soudu mají
samozřejmě být apolitičtí a rozhodovat podle vlastní interpretace práva a
ústavy, a tak samozřejmě nelze říci, že Republikánská strana nyní ovládá
Nejvyšší soud. Jenže americká ústava je ve své podstatě v mnoha ohledech velmi
nekonkrétní, a tak nabízí různé interpretace, čímž možná více než jinde na
světě otevírá prostor pro politizaci řešených případů, proto americká společnost
samotné soudce rozděluje do „konzervativního“ a „liberálního“ tábora.
Nejvyšší soud by samozřejmě nikomu „pomáhat“ neměl, avšak nesmírná politicko-kulturní polarizace v USA postupně prostupuje více a více všemi americkými institucemi a společnost to tak i vnímá, tudíž jakékoliv rozhodnutí (podobně jako Nejvyšší soud zastavil přepočítávání hlasů na Floridě v roce 2000 - pozn. red.), které by Nejvyšší soud učinil ve věci prezidentských voleb, by společnost (a oba kandidáti) interpretovala politickým, nikoliv ústavní prizmatem, což by vyvolalo pravděpodobně další vlnu protestů.
Autorka je spolupracovnicí redakce
