Ženský prvek v exekutivě by mohl zabránit opakování historie
Žijeme v době záludných nebezpečí. Tak skrytých, že je někdy lze těžko najít. Může se pak stát, že někteří vidí nebezpečí i tam, kde nejsou: to je však již diagnóza. A co by se naopak stalo, kdyby „informace“, na jejichž základě byla u nás nedávno přijata masivní protiteroristická opatření, hodnotily analytičky? Velmi pravděpodobně by doporučily jejich zastáncům masivní skotské střiky. Ilona, sekretářka jedné zpravodajské služby, byla svým vyváženým přístupem a nadhledem mnohem větším profesionálem než mnoho „rádoby zpravodajců“. Nemohu zapomenout na její rčení o nejhorší smrti z úleku, jež používala jako „vyprošťovák“ v napjatých situacích, a s úctou vzpomínaje na profesora Milana Machovce konstatuji: chybí ženský element ve zpravodajství!
Macho a jeho deset minut slávy.
Exekutivní „prvníci“ si užívají svou chvilku slávy, ale na účet celého národa. Odmítají diskutovat o opatřeních v rámci „boje proti terorismu“: nad oponenty visí implicitní nařčení snad přímo z podpory terorismu! Stačí pak uměle udržovat stav jakéhosi imaginárního teroristického ohrožení - a můžeme si odpustit nejen diskusi, ale i předčasné, ba co dím, jakékoli další volby! Co když právě spektakulární manévry, prováděné nezkušenou, nedůvěryhodnou, čerstvě se vylíhlou a jepičí vládou, vedenou touhou se (navždy?) nesmazatelně zapsat do historie, jsou právě tím, co plní srdce teroristů blahem? Ani na tu malou zemičku v Evropě třeba nepomysleli, a ti strašpytlové už mají naděláno, takřka samospádem! Není ženská psychika stabilnější? Nechybí i v exekutivě ženský prvek?
Zase kachna?
Parlament bude muset naprosto nezbytně důkladně přešetřit informace, na jejichž základě byla spuštěna tato masivní bezpečnostní opatření! Nešlo náhodou o informaci typově podobnou žvástu o údajném setkání Muhammada Atty s iráckým zpravodajcem v Praze v roce 2001, kterou Bezpečnostní informační služba (BIS) zaimponovala nezkušenému premiérovi a ten udělal pomyšlení všem válečným štváčům - informaci, k níž se nyní už nikdo nechce znát? A přitom už tehdy měla vláda k dispozici oponentní stanovisko a stačilo se (jako sekretářka Ilona) neleknout a (jako byvší ředitel rozvědky Bublan) pořádně několik dní věc analyzovat. Získat politicky nebo jinak žádanou informaci skutečně není těžké: za karton cigaret kdejaký lump přizná, že kromě chatek, které vykradl i nevykradl, chtěl třeba ještě podminovat Hradčany. Nebo stánkař, který sotva platí daně či cla a stěží má povolení k pobytu, rád nesrozumitelným jazykem i písmem potvrdí a podepíše cokoli, jen když zůstane v klidu. Neubylo by ideologie ve prospěch zemitého myšlení, kdyby byly i v parlamentu více zastoupeny ženy?
Chyba.
Teroristé se živí hrůzou, kterou působí; trpí nedostatkem zájmu, přehlížením, humorem. Nesnášejí, když nemají publicitu a jejich plány se hroutí. Tajné služby a stejně tak opatření jsou tajné pouze v případě, že jsou i neviditelné. Z toho vyplývá, že přijatá opatření byla zřejmým omylem: dala teroristům, co chtěli (přiznání, že vzbuzují hrůzu). Nadto užíváním ztrácejí účinnost. Bude-li jich jednou třeba, leckdo se jim už vysměje. A to by bylo velmi zlé. K tomu ještě vyvstávají důvodné pochybnosti, zda byla tato opatření přijata oprávněně, respektive v úplném souladu se zákonem! Na armádu teroristů nestačí, na jednoho teroristu to je moc. Ze zmatečných akcí lze vysoudit, že se informace netýkaly ani jedné varianty a že byly přesné asi jako legendární Rádio Jerevan. Nešlo nakonec o skryté varování zahraničních tajných služeb před nastupující „machistickou“ vládou?
Kšeft se strachem.
A do toho jobovka: co když je opravdu Usáma, ten marketingově úspěšný symbol všeho zla, opravdu mrtev? Pečlivě vycvičen a využíván, pak hledán ale nenalézán, neustále vzpomínán a citován, polomýtický bosý šejk, rozjíždějící kola největší zbrojní mašinérie na světě, otvíral vždy spolehlivě kapsy daňových poplatníků. To by byla pohroma pro celou kastu válečníků, jejich průmysl a úchylné přisluhovače. Možná svými vřelými modlitbami vskrytu myslí i na Usámu: aby nám ještě nějakou chvíli ve zdraví a plné hrozivé síle vydržel. A kdyby náhodou nevydržel, nemusí se o tom nikdo dozvědět; použije se dávno ověřené schéma, které potěší obě strany: Usáma věčně živý! Obávám se, že pouze opět na ženy tyto chlapecké pubertální hrátky nepůsobí.
Jak ano a jak ne.
Boj proti terorismu může být efektivní pouze v okamžiku, kdy je cílený - to znamená bodově přesný, s vynaložením minimálních nákladů zasahující s maximální přesností cíl, což navíc minimalizuje „vedlejší škody“ (collateral damages, jak jsou eufemisticky nazývány ztráty způsobené civilnímu obyvatelstvu). Státní aparát však k tomu musí disponovat fundovaným zpravodajským aparátem, tvořeným nepředpojatými a psychicky vyrovnanými osobnostmi, a to v poměru, obrazně řečeno, harmonizujícím „jin“ a „jang“. Současně musí jít o politicky neutrální experty, schopné odolávat tlakům svých ustrašených nadřízených a politickým tužbám jejich nadřízených. Jakékoli komplexnější stanovisko, týkající se terorismu, které se může skutečně nazývat expertním, musí začínat analýzou příčin a podmínek vzniku zkoumaného jevu. Asi jako když maminka zkoumá, proč dítě bolí bříško. A ne jako paranoidní otitulovaný nevzdělanec z nedůvěryhodné vlády, diagnostikující problém (a tím současně sám sebe) vymezením oblasti příčin vzniku terorismu na celý svět, vyjma sebe a svých spojenců (ipsissima verba: „je strašnou chybou hledat příčinu problému a agresivity určitých muslimských radikálů u sebe“).
Varování.
Prvotní extatické napětí z pocitu teroristické hrozby se pomalu začalo vytrácet. Muselo být přiživeno podpůrným únikem jakýchsi podrobnějších informací od takzvaného věrohodného zdroje. Tím, že informace unikly, bylo zdůvodněno, že onen údajný zdroj již žádné upřesňující informace neposkytne. Nyní iniciátoři policejních manévrů možná mají za to, že jsou ze šlamastyky venku: udělali „vše, co bylo v jejich silách“, a „není jejich vinou, že se již nedozvíme nic, co by hrozbu potvrdilo“. Tu šlamastyku je však třeba dořešit - a vyšetřit únik informací, v zájmu národní bezpečnosti!
Doufejme, že všichni iniciátoři těchto hrátek (na všech úrovních!) budou urychleně vyšetřeni a zastaveni, než pojmou záchrannou ideu potvrdit svá postavení a renomé nějakým výbuchem. Tím nechci nikoho navádět, naopak! Důvodně podezřelými by byli úplně všichni, kdo by měli z této situace jakýkoli profit!
„Teroristická hrozba“ již zřejmě svůj účel splnila, zjevně předimenzovaná bezpečnostní opatření jsou suspendována. Nabízí se úvaha, zda vynořivší se nová aféra nemá pomoci veřejnosti zapomenout na teroristy: zkorumpovaná opozice! Značné politické vyznění by tomu nasvědčovalo, stejně jako amatérský rukopis: i tato aféra je děravá! Patrně oprávněné podezření z korupce bylo cíleně uťato těsně před volbami, aniž byly získány procesně využitelné důkazy. Škoda nenastala a jsou zveličovány záměry korupčníků. Z dostupných informací se nedá vyloučit, že se na údajném vydírání nějak podílel i televizí nasazený agent - a to by byla lahůdka pro advokáty obviněných! Jako třešnička na neexistujícím dortu pak měla být příprava vraždy policejního velitele. Není to však třešnička, je to kachnička! Obvinění se budou zpovídat z lecjakých nekalostí, ale nikoli z přípravy vraždy! Kdo to dělá z lidí bulíky, paní policejní mluvčí? Navíc by to ani nemělo smysl! Jak by měl dotyčný policejní útvar zjistit, že odstranění velitele je pomstou za šetření jednoho konkrétního případu, zejména když vražda měla vypadat jako sebevražda? Nadto by na místo tohoto mohl přijít lepší velitel, což by bylo kontraproduktivní.
Historie se opakuje.
Avšak zpět k důsledkům takzvaných protiteroristických opatření: existuje zajímavá historická paralela. Jak uvádí ve svém článku v listu New York Times 6. 10. 2006 Robert Harris, utrpělo římské impérium na podzim roku 68 před naším letopočtem těžký šok. Středozemní piráti odvážným útokem zničili přístav v Ostii a zajali dva senátory. Panická reakce pak zavedla Římany na cestu postupného zničení své ústavy, demokracie a svobody. Přitom útočníky nepodporovala žádná cizí mocnost, protože tehdy si nikdo nedovolil Římany provokovat. Šlo o nespokojence, vzbouřence, piráty s velkou motivací a obzvláštním bojovým duchem. Sotva byli organizovaní, ne nepodobně mýtické al-Káidě, avšak byli schopni šířit velký strach mezi obyvatelstvem, které se do té doby cítilo neohroženě. Poté si však přestalo být jisto životem i majetkem.
Římská ústava se historicky vyvíjela tak, aby zamezovala koncentraci moci do jedněch rukou. Každoročně volení konzulové byli dva, u vojenských velitelů byla uplatňována pravidelná „rotace kádrů“. Prostí lidé požívali značných svobod a jejich statut římských občanů jim zajišťoval bezpečnost po celém tehdejším světě. Útokem způsobená panika však přiměla občany dobrovolně omezit svá práva. Mladý vojevůdce Gnaeus Pompeius Magnus s tribunem Aulem Gabiniem svolali římské fórum, kterému předložili překvapivý zákon. Pompeius by jím byl ustanoven nejvyšším námořním velitelem, což by mu dalo absolutní a nekontrolovatelnou moc v rámci téměř celého impéria. K dispozici by dostal dnešními slovy téměř celý státní rozpočet, aby vybudoval flotilu 500 lodí a vytvořil armádu, čítající 120 000 pěšáků a 5000 jezdců. Takové bezprecedentní soustředění moci vyvolalo v Senátu při projednávání zákona bouři nevole. Nicméně pod tlakem veřejného mínění byl Gabiniův zákon přijat.
Pompeius poté ve velmi krátké době vyčistil Středomoří od pirátů, ustanovil na Blízkém východě loutkové režimy a vrátil se jako nejbohatší muž v impériu. I když připustíme jeho strategickou genialitu, vynořuje se podezření, zda byli takto lehce smetení piráti skutečně závažnou hrozbou. Je však příliš pozdě na takové otázky: trikem starým jako svět bylo využito paniky k umlčení všech nesouhlasných projevů a velká moc byla poskytnuta těm, kteří se jí již nikdy nevzdali.
Lze předpokládat, že současný Američan by se stejně jako starověký Říman vysmál podezření, že po teroristickém útoku vznikne panika a hysterie, která dokonce poškodí ústavu. Na druhou stranu z hlediska strašících i strašených je pochopitelnější snadnost, s níž napadený stát ve jménu větší bezpečnosti ustoupí od svých tradičních práv a svobod.
Gabiniův zákon byl - jako precedent - počátkem konce římské republiky. Po necelých deseti letech byl Julius Caesar (jediný, kdo v Senátu podporoval Gabiniův zákon) obdařen rozsáhlými vojenskými pravomocemi v Gallii. Karty se obrátily: stát přestal mít kontrolu a začal být kontrolován vojskem. Caesar ovládl Gallii, příšerně zbohatl a všechny prostředky použil na dosažení svých politických cílů. Volební systém byl zaplaven penězi a volební výsledky ovlivněny především množstvím financí, které měl ten který kandidát k podplácení voličů. V roce 49 před naším letopočtem se systém zhroutil úplně, Caesar překročil Rubikon - a zbytek je již historie. Římská republika asi v každém případě spěla ke svému konci, avšak panická reakce na přepadení Ostie tento proces urychlila, oslabila zákony omezující vojenské avantýry a zkorumpovala politický systém. Gabiniův zákon je klasickým případem nezamýšlených důsledků přijatého zákona. Osudově podkopal základy zřízení, které měl chránit.
Americký Senát nyní omezil právo na soudní přezkum oprávněnosti zadržení osob podezřelých z terorismu. Budou procesně přípustné důkazy, získané i bez soudního povolení. Prezident má pravomoc prohlásit osobu legálně pobývající na území USA za nepřátelského bojovníka. Zmizela pečlivě formulovaná ustanovení, zakazující vážné fyzické a psychické trýznění pro získání informací od vyslýchaných. (Spánková deprivace a týrání chladem byly evergreenem StB v padesátých letech. Kontrolní otázka: je zločinnost režimu definována používanými prostředky, nebo jen tím, proti komu je používá?)
To vše představuje historickou změnu v rovnováze mezi právy obyvatelstva a výkonné moci. Nezbývá asi než doufat, že rozhodnutí amerického Senátu nebude mít stejné důsledky jako Gabiniův zákon.
