Nejistota hraničí s ponižováním

Vztah exekutivní a zákonodárné moci k soudní je boj

Jaromír Jirsa je místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 a prezidentem Soudcovské unie ČR. Problémy české justice vidí jinde než ministr spravedlnosti Pavel Rychetský a vztah exekutivní a zákonodárné moci k soudní dokonce charakterizuje jako boj. EURO: Proč by soudci byli méně nezávislí, kdyby neměli třinácté a čtrnácté platy, když učitelé nebo lékaři je také nemají? JIRSA: Soudci mají od roku 1995 slušné mzdy. Nicméně od roku 1995 také čelí nejistotě, zda přijdou o třinácté nebo čtrnácté platy, zda jim bude odebrána vyšší nemocenská a podobně. Rozhodnutí Ústavního soudu přiznávající soudcům třináctý a čtrnáctý plat za loňský a předloňský rok není o tom, že bychom si cenili nezávislost na nějakých sto tisíc korun, ale o nejistotě, která panuje. Mezi soudci a učiteli nebo lékaři je ten zásadní rozdíl, že soudce je představitelem jedné ze tři státních mocí na úrovni ministra nebo poslance. A má přímo ústavou, nikoli zákonem, upravené platové poměry. Pokud jsou osm let soudci vystavováni nejistotě, zda jim něco bude odebíráno, nebo nebude, považuji to za zásah do soudcovské nezávislosti. Jsem potěšen, že to Ústavní soud vidí stejně.

EURO: Nemyslíte si, že soudcovská nezávislost je dána také autoritou, kterou soudce ve společnosti požívá? Jestliže učitelé mají v průměru 17 tisíc a soudci 65 tisíc korun, tak jim takovéto vyčlenění ze sociální solidarity, kterou vláda vložila na ostatní zaměstnance státu, v očích veřejného mínění na popularitě nepřidá. JIRSA: Jenže učitelé nesedí v jednací síni a nemají na jedné straně jako účastníka řízení stát, kterého budete třeba vy žalovat o zaplacení milionů i miliard korun. To je ten rozdíl.

EURO: Zhoršení nálady veřejnosti vůči soudcům se nebojíte? JIRSA: Od svých vrstevníků a právníků jsem naopak slyšel, že je v pořádku, když soudci, kteří mají bdít nad dodržováním zákonů, si nenechají líbit od zbývajících dvou mocí každoroční vláčení v médiích a odebírání platových složek, na které mají zákonný nárok. Veřejnost možná chápe materiální aspekt, já to chápu z principiálního hlediska. Laické veřejnosti by se mělo vysvětlit, že soudce na rozdíl od politiků a zákonodárců nemůže inkasovat desetitisíce za členství ve statutárních orgánech. Soudce může pouze vyvíjet publikační činnost, což není nijak zvlášť honorováno, nesmí ani stávkovat. Takže jak jinak by se měli bránit ti, kteří mají dbát na dodržování čistoty právního prostředí, než žalobou. Ze strany exekutivy a zákonodárců, zejména Poslanecké sněmovny, jsou vůči soudcům vedeny intenzivní útoky, které bych dokonce nazval ponižováním. Nálada mezi soudci je taková, že žaloby se budou podávat donekonečna, pokud nám politici a zákonodárci budou brát to, co nám ze zákona náleží. Soudcovská unie to bude podporovat.

EURO: To myslíte například třinácté a čtrnácté platy za letošní rok? JIRSA: Například. Počkáme na únor, kdy uplyne termín pro jejich vyplacení, a nedojde-li k tomu, zažalujeme to k Ústavnímu soudu. Jsem zvědav, jak se k tomu v novém složení postaví.

EURO: Je dostatečně diferencováno odměňování soudců na základě výkonnosti? JIRSA: To se zřejmě opíráte o jednu z myšlenek pana ministra Rychetského. Ale jak byste si to představoval? Když jsem soudil v Praze 8, jedna z kolegyň byla specializovaná na staré složité restituce, kterých se ostatní velice rádi zbavili. Končila dejme tomu dvě věci měsíčně, ale všichni věděli, že výkonnostně i odborně převyšuje soudce, kteří ukončili za měsíc padesát věcí. Nevím, jak si pan ministr představuje diferenciaci na základě výkonnosti, ale bezpečně vím, že pokud budu například soudit v obchodním oddělení, jsem schopen měsíčně vynést 70 rozsudků. Zatímco u klasické civilní agendy, která je v Praze 1 enormně složitá, je soudce rád, když s vypětím sil skončí dvacet, třicet věcí měsíčně, což je určitý limit, který kdysi stanovilo ministerstvo.

EURO: Jenže určitě jsou značné rozdíly mezi složitostí případů dejme tomu v Pelhřimově a v Praze. JIRSA: Jsou markantní rozdíly i mezi pražskými obvody, ale nedovedu si představit, jak a kdo bude tyto rozdíly promítat do odměňování. Přidržel bych se současné platové diferenciace věkové, v žádném případě si nedovedu představit diferenciaci na základě výkonnosti a myslím si, že sporná je současná diferenciace podle stupně soudu. U prvního soudu se odehrává největší dřina, zejména na něm leží odpovědnost za výsledek sporu. Proč má tedy mít například odvolací soudce výrazně vyšší plat než soudce prvního stupně? Justice je poněkud zkostnatělá, mnoho návyků se přebírá ještě z Rakouska-Uherska včetně toho, že odvolací soudy se někdy k okresním chovají jako nadřízené šarže.

EURO: Kolik je v Česku soudců? JIRSA: Asi dva tisíce osm set.

EURO: A jsou mezi nimi rozdíly v kvalitě práce? JIRSA: Jsou soudci schopní i neschopní, použitelní i nepoužitelní. Jako všude jinde.

EURO: Jak byste si jako prezident Soudcovské unie představoval reformu justice? JIRSA: To je na delší rozhovor než u kávy. Ale alespoň jeden prvek, o kterém unie hovoří deset let a jenž považuji za základ: organizace práce u soudů je založená na principech starých sto let. Soudce má někde dvě patra pod sebou anonymní spolek vedoucí, která má na starosti tři zapisovatelky. Soudce ani neví, koho má jako zapisovatelku, natož aby měl asistenta nebo vyššího soudního úředníka, kterému by organizoval práci. Vnitřní reforma justice by měla být založena na vytvoření týmů tvořených soudcem, vyšším soudním úředníkem, zapisovatelkou. Pro soudce by to znamenalo víc manažerské odpovědnosti včetně možnosti ovlivňovat odměňování svých spolupracovníků, vztahy mezi členy týmu by byly intenzivnější a výsledek lepší. Kdybych vám řekl, co ryze úřednické práce musí dnes soudce dělat za 50 tisíc hrubého, tak by vám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Chci tím říct, že soudce je natolik drahý, že stát si nemůže dovolit, aby se věnoval takovým záležitostem. To ale ministerstvo spravedlnosti dosud nechtělo slyšet.