Lidé se více bojí konzervativců než dosavadního premiéra
Konzervativci nezvládnou předvolební kampaň ani odstartovat, natožpak vyhrát volby, psali jízlivě britští levicově zaměření komentátoři, když porouchaný vrtulník lídra Michaela Howarda nedokázal na první předvolební cestě za voliči v Peterboroughu vzlétnout. Howardův tým samozřejmě rychle zorganizoval přestup do spolehlivějšího vlaku. Jenže symbol už zůstal. Konzervativcům se zatím nepodařilo přiblížit labouristům natolik, aby se jejich hlavní soupeř začal letošních voleb alespoň trochu bát.
Ačkoli by si Michael Howard přál pravý opak, nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se mohlo opakovat volební drama roku 1997. To jedna strana (labouristé) přerušila nepřetržitou osmnáctiletou vládu strany jiné (konzervativců). Spíše se dá čekat, že se s menšími rozdíly odehrají volby nudné, podobající se roku 2001. V té době strana Tonyho Blaira získala od nejnižšího počtu voličů v historii 42 procent hlasů a suverénně prodloužila své vládní období. Konzervativci tehdy obdrželi 32,7 procenta a Liberální demokraté 18,8 procenta.
Jestliže se předpokládá, že zisky menších stran zůstanou přibližně na stejné úrovni jako posledně (Liberální demokraté kolem 18 procent a další menší strany takřka nula), potřebují konzervativci k zisku majority v 646 členné Dolní sněmovně o deset procent lepší zisk než v roce 2001. Jejich nejlepším výsledkem v předvolebních průzkumech ovšem bylo přiblížení k vedoucím labouristům na dohled dvou procent.
V čase, kdy labouristickou stranou stále ještě zmítají postirácká traumata, nemají být toryové (konzervativci) na co pyšní. Z výzkumů veřejného mínění totiž vyplývá, že „poctivější vyrovnání“ s „krizí vůdcovství“ by labouristům zaručilo úspěch ještě dramatičtější. Převedeno do čísel: pokud by se Tony Blair vzdal vedení ve prospěch ministra financí Gordona Browna, celých 23 procent těch, kteří hodlají volit Liberální demokraty, a 16 procent těch, co si vyberou konzervativce, by prý okamžitě přešlo na stranu labouristů.
Zklamaná veřejnost
Britská veřejnost nepřestává tvrdit, že jí Tony Blair v posledním čase zklamal. Přesto se většina lidí přiznává k „negativní volbě“. Představa, že by se k vládě vrátili konzervativci, je pro ně ještě horší než důvěru ztrácející Tony Blair. V jistém smyslu se není čemu divit. Británie je za posledních osm let mnohem rovnostářštější a sociálnější společností než kdy předtím. Žádná poválečná vláda neinvestovala tolik peněz do sociální sítě jako Blairova New Labour. Do vzdělání a zdravotnictví nyní plyne celých třicet procent všech vládních investic, což je v porovnání s rokem 1979 o osm procent více.
I když se letošní volby přirovnávají - spíše svým očekávaným výsledkem - k těm nudnějším, debata nad jednotlivými tématy má samozřejmě k nudě daleko. Michael Howard například vsadil na kontrolu imigrace. „Nepřestanu mluvit o nebezpečích imigrace pro naše komunity, pokud by se přistěhovalectví vymklo kontrole,“ prohlásil na jednom z mítinků. Labouristé v této věci konzervativcům vyčítají, že se vypočítavě chytili populistického problému a předkládají čísla: v roce 2004 přišlo do Británie asi půl milionu lidí, přičemž zhruba 350 tisíc jiných naopak odešlo. Každopádně Michael Howard nabídl svými tvrdými výpady vůči přistěhovalcům munici, jíž se političtí soupeři ochotně chopili: „my všichni jsme vlastně emigranti“, píší prolabourističtí komentátoři a prorokují Howardovi, že se ve výběru tématu politicky přepočítal. Ostatně k podpoře Blairovy strany se v posledních týdnech přihlásilo mnoho britských etnických organizací včetně početné muslimské ligy.
O čem to letos bude.
Hlavním tématem voleb, konajících se 5. května, ovšem není ani imigrace, ani Evropská unie a její ústava, nýbrž veřejné finance, vzdělávání a zdravotnictví.
Jelikož labouristé vládnou již od roku 1997, těžko se dalo očekávat, že jejich letošní program bude zásadně odlišný od toho, co hlásají delší čas. Takže Tony Blair ve volebním manifestu slibuje, že jeho vláda v příštím volebním období nezvýší daně z příjmu a ponechá současnou výši DPH na dětské oblečení, potraviny, knihy, noviny a jízdné ve veřejné dopravě. Žádným překvapením není ani slib, že se labouristé pokusí udržet inflaci pod hranicí dvou procent, budou zadlužovat stát jedině tehdy, když budou potřebovat peníze na investice, a postupně zvýší minimální hodinovou mzdu (od října 2005 na 5,05 libry a od října 2006 na 5,35 libry).
Opoziční konzervativci mají pochopitelně zcela jiné představy. Nabízejí voličům nikoli „nezvýšení daní“, ale naopak jejich snížení v celkové hodnotě čtyř miliard liber ročně, včetně výrazné slevy na místních daních pro všechny občany starší 65 let. Možná se to bude zdát překvapivé, ale toryové slibují i další úlevy různým, především starším, skupinám obyvatel. Například: zvýšení státní penze, příspěvky na otop, odpuštění televizních licenčních poplatků lidem starším 75 let a podobně.
Co se týká případného přijetí měny euro, jsou konzervativci zásadně proti a plánují stůj co stůj udržet nezávislost Bank of England na evropských institucích. Zásadní záměry mají také se státním statistickým úřadem – National Statistics Office. Konzervativci požadují, aby se stal nezávislou institucí, neboť již několik let tvrdí, že jej labouristé využívají ve svůj prospěch.
Třetí nejsilnější strana, Liberální demokracie, je v otázce daní „nejodvážnější“. Jako jediná totiž ve svém volebním programu navrhuje zvýšit daň z příjmu, aby vláda měla k dispozici více peněz na investice do školství a zdravotnictví. Nejohroženější skupinou by za vlády Charlese Kennedyho a jeho lidí byli lidé s příjmy nad sto tisíc liber ročně. Těm by Liberální demokracie zdanila příjem rovnými padesáti procenty. Na druhou stranu tato strana přichází i s čímsi potenciálně populárním. Hodlá zrušit nechtěnou místní daň (Council Tax) a nahradit jí jakousi „místní daní z příjmu“, která by podle liberálních demokratů byla mnohem spravedlivější. V každém případě by si na základě tohoto konceptu polepšilo sedmdesát procent domácností.
Sledované zdravotnictví a školství.
Hovoří-li se o zdravotním systému NHS, labouristická strana s ním má zásadní problém. Slibuje dát ho do pořádku celých osm let svého dosavadního vládnutí, ale dosud se jí to úplně nepodařilo. Čekací lhůty na operace se snižují jen velmi pomalu (operace kyčelních kloubů anglických pacientů se ve Francii staly dobrým byznysem). V mnoha anglických městech závisí zubní péče na přistěhovalcích (zvlášť oblíbení jsou teď maďarští a polští zubaři). Byrokracie se zdá být nezvládnutá a konečně způsob financování zdravotnictví dokonce přivodil rozkol ve straně. Zatímco Tony Blair podporuje využívání PPP (Public Private Partnership), levicovější část Labour Party to striktně odmítá.
Na pozadí této historie se zdá, že voliče dnes nemůže sebetlustší fascikl plánů reorganizace britského zdravotnictví ohromit. Jediné, co Britové chtějí, je, aby Labour začala v té věci konečně jednat a ukázala výsledky. To samozřejmě vědí i konzervativci, takže slibují akční plán, jenž navazuje na nedodělky labouristů. Již v prvním roce svého vládnutí by prý investovali do NHS 34 miliard liber, zrušili by neprůhlednou strukturu inspektorátů, komisí, strategických zdravotnických autorit a zrušili by centrální plánování cílů, stanovovaných pro jednotlivé nemocnice. Toryové by také rádi vložili více moci do rukou pacientů. Požadují, aby si každý mohl vybrat nemocnici, v níž se nechá vyšetřit, přičemž peníze ze zdravotního pojištění NHS by jej automaticky následovaly. To by podle konzervativců mělo platit i v případě soukromých nemocnic. NHS by zde prý měla pacientům hradit polovinu nákladů.
Tak jako u většiny témat, i v případě zdravotnictví se liberální demokraté musejí vymezovat vůči oběma velkým soupeřům. „My netrpíme obsesí zavést do zdravotnictví právo volby, jak o tom mluví labouristé a toryové. Je to falešná myšlenka, zdravotní péče není totéž co supermarket, kde si vybíráme potraviny nebo pár bot,“ píše se v manifestu Lib Dem. Co tedy liberálové chtějí? Jejich plány působí poněkud vágně: „namísto honby za volbou dáváme přednost přímým investicím do diagnostických zařízení“.
Podobnou strukturu „sporu“ lze nalézt i v případě školství. I zde mají labouristé pohnutou historii ne zcela naplněných slibů. Letos slibují více investic do základních škol, podporu partnerství mezi státními a soukromými školami, zajištění větší disciplíny ve třídách, boj proti záškoláctví a konečně udržení stropu pro školné na universitách ve výší tří tisíc liber ročně až do roku 2010. A opozice? Liberální demokraté chtějí školné zrušit zcela (jde o jejich hlavní motto v oblasti vzdělávání) a konzervativci se soustředí především na rozšíření sítě škol vůbec, na disciplínu a ochranu učitelů, na investice do lepšího školního prostředí vůbec (chtějí například prosadit zákaz prodeje nezdravých jídel v budovách škol a podobně).
Koho volí Sun, ten vyhraje.
Obecně platí, že letošní labouristický manifest není tak blairovský jako předvolební dokumenty minulých let. Válka v Iráku, sebevražda Davida Kellyho a stále větší tlak příznivců ministra financí Gordona Browna donutila zatím nedotknutelného lídra labouristů k více konsensuálnímu přístupu. Přesto se zdá, že i takto oslabená strana, navíc zatížená historií nesplněných slibů, ještě dokáže vzdorovat případnému návratu konzervativců. Podle všech dostupných informací to vypadá, že Britové se ještě pokusí „nechat labouristy dodělat to, co začali“. Navíc, toryové, okradení Blairem o některá tradiční témata, již několikátý rok za sebou tápou. Nejvýraznější metaforou tohoto stavu je především neschopnost konzervativní strany nalézt vůdce, jenž by dokázal oslovit i netradiční voliče. Michael Howard sice výrazně oživil parlamentní debaty a je Tonymu Blairovi důstojnějším soupeřem než třeba William Hague, ovšem ani to, zdá se, zatím nestačí. Nakonec, před několika dny se na stranu labouristů veřejně připojil i největší deník Sun. Dojde-li na tradici, má Tony Blair třetí období jisté. Ještě nikdy se v posledních letech nestalo, že by strana, kterou Sun zvolil, volby prohrála.
