Glosa
Pověz, parlamentní zrcadlo, kdo je nejkrásnější, zeptali se lidé z asociace ekologických organizací Zelený kruh a jali se z poslaneckých archivů přepočítávat hlasy, které poslanci udělili ve prospěch či v neprospěch životního prostředí. Je to samozřejmě jen hra, vždyť návrhy zákonů nejsou černobílé a sami autoři přehledu byli několikrát na vážkách, zda ta či ona legislativní norma bude pro životní prostředí přínosem nebo zátěží. Nicméně výsledky o lecčem svědčí.
Například o tom, že oba póly obsadili přeběhlíci. Daleko nejméně přáli životnímu prostředí dle výpočtů Zeleného kruhu nezařazení Evžen Snítilý, zvolený za ČSSD, a Vlastimil Tlustý, původně z ODS. A naopak nejvěrnějšími zastánci ekologického přístupu byly na čele žebříčku obě poslankyně odpadlé od zelených, Olga Zubová a úplně nejvýš Věra Jakubková s 96procentní podporou environmentálních zákonů. Politická volnost dává průchod přirozenému naturelu nezařazených poslanců. A na rozdíl od jejich předchozích neprůhledných politických veletočů lze předvídat, jak se zachovají vůči životnímu prostředí.
Následující místa v první desítce tohoto přehledu obsadili podle očekávání zelení. Trvale významnou pozici si mezi desítkou „nejkrásnějších poslanců“ léta drží lidovec Libor Ambrozek, s nímž si letos nezadal ani jeho stranický kolega Ludvík Hovorka – bez jediné absence při hlasování. Stejně pečlivě do sněmovny docházeli a v prospěch životního prostředí hlasovali i sociální demokraté Zdeněk Besta a Ladislav Velebný.
Asi by jen málokdo čekal, že nejekologičtěji hlasujícím poslancem ODS byl její bývalý předseda a expremiér Mirek Topolánek na 15. místě.
Zelení byli mezi stranami v tomto volebním období skutečně nejzelenější (68 procent podpory), komunisté nejčernější (38 procent). Měli by zvážit svoje vycházky do přírody, když jim je tak lhostejná.
I tato nevinná hra upozornila na vážné trendy. Odhalila množící se útoky na dosažené standardy účasti veřejnosti na rozhodování. Nedařilo se prosadit právo veřejnosti na soudní ochranu v řízeních, vrcholily snahy omezit pravomoci úřadů určených k ochraně životního prostředí atd. Ekologicky motivované zákony byly nejnebezpečněji napadány pozměňovacími návrhy poslanců předkládanými na poslední chvíli. Do parlamentní historie nechvalně vstoupily „přílepky“, kdy byl nějaký dryáčnický paragraf neústrojně připojen k velmi potřebnému zákonu a nevolit by znamenalo tento zákon pohřbít. To všechno bylo při zpracování přehledu bráno v úvahu, takže je nakonec možná důvěryhodnějším pramenem než mnohé vážně se tvářící studie.
